Girl Power
Ženy a graffiti

Graffiti je v širším povědomí stále vnímáno jako čistě mužská disciplína. Tuto zaběhlou představu nabourává svým dokumentem Girl Power Sany, jedna z nejdéle působících graffiti writerek na pražské scéně. Spolu s režisérem Ondřejem Rybárem sjezdila za posledních pět let bez nadsázky skoro celý svět a natočila desítky hodin materiálu. 

“S těma holkama jsem strávila celý týden a pak tam jsou třeba jen 5 minut. Dostat 72 hodin materiálu do zamýšleného 90minutového dokumentu nebylo vůbec lehké,“ říká Sany. Práce na dokumentu ji kromě Evropy zavedla také do kolébky graffiti New Yorku či do Kapského města. V dokumentu uvidíte legendární graffiti writerku Lady Pink či fotografku Marthu Cooper, která od 70. let 20. století dokumentuje graffiti scénu v New Yorku.

Road-movie trochu jinak

Dokument, který je vystavěn jako road-movie, sleduje dvě dějové linie. Na jedné straně je divák svědkem putování filmového týmu do vybraných lokací, s čímž se pojí často až neuvěřitelně bizarní příhody, na druhé straně mu rozhovory s desítkami protagonistek přibližují postavení žen v jednotlivých graffiti scénách. Sany, producentka a produkční v jedné osobě, zároveň diváka dokumentem provází a vede rozhovory s vybranými writerkami, které plní funkci ambasadorek jednotlivých měst. 

Natáčelo se v 15 evropských městech; zastoupena je kromě Prahy také Bratislava, Varšava, Budapešt’, Berlín, Amsterdam a další. Situaci ženského graffiti v Praze a ostatních městech České republiky nevidí Sany příliš růžově. Od dob, kdy s graffti sama začínala, uběhlo už deset let a holek stále nepřibývá. “Graffiti writerka je v Čechách stále spíše takový solitér,” říká.

Sany, která vystudovala marketing na pražské VŠE, měla od začátku jasno v tom, jakým způsobem chce ženský pohled na graffiti prezentovat - sebevědomě, drze a provokativně. Graffiti v ženském podání nejsou tedy jen spreje, ale i podpatky, červené rtěnky a výrazný vizuální styl.

To se ale týká především mladších holek, pro které je celkový image důležitým atributem jejich writingu. Příkladem za všechny je německá “PUFF crew”, jejíž členkou je Sany od roku 2008. Vedle generace mladších graffiti writerek představuje dokument ale i matadorky ženského graffiti, které svoji energii již zčásti transformovaly jiným směrem.

Na návštěvě u Mizzy v Berlíně

Příkladem je Mizza, umělkyně z Berlína, která v 70. letech začínala jako politická sprejerka a v současné době pracuje v Komunitním centru v Kreuzbergu. Graffiti a street art chápe jako aktivní podílení se na utváření veřejného prostoru města, který podle ní nesmí být k dispozici jen komerčnímu reklamnímu byznysu. Když přijde řeč na graffiti před rokem 1989, vzpomíná Mizza na Berlínskou zeď jako na cvičné místo pro graffiti writery. Jako na hřiště, kde si zkoušeli malovat. Rozdíl oproti současnosti vidí v tom, že tehdy je za graffiti nikdo nepronásledoval. 

V dnešním Berlíně zbylo podle ní jen málo míst, kde se dá legálně malovat. Centrum, které vede, je díky umístění ve vnitrobloku a existenci několika volných stěn jedním z nich. Před třemi lety oživila v Centru tradici svátku Mezinárodního dne žen (MDŽ / Frauentag) a uspořádala akci pod názvem “All Female Jam”. Jam je akcí, na které zní hudba, maluje se na zdi, společně se jí a pije. Jeho cílem je propojit mladé i staré, Němce i cizince, a především umožnit ženám a dívkám být kreativní.

Ženská kreativita je pro Mizzu celoživotním tématem. Sama se nyní jako umělkyně věnuje vytváření umění z recyklovatelných materiálů. Na otázku, jak se dívá na emancipaci žen a její vývoj v posledních desetiletích, odpovídá: „Stále je to hrozně těžké být zároveň umělkyní, matkou a ženou. Necítím žádný velký rozdíl mezi dneškem a dobou před třiceti lety, kdy jsem se sama stala matkou, a zároveň chtěla zůstat umělkyní.“ Hlavní problém vidí v nedostatku času, který ženě-matce na umění zbývá. 

Každý začátek je těžký

V roce 2010 se „All Female Jamu“ účastnila i Sany jako host z Prahy a navázala tak velké množství kontaktů, které pak zúročila při natáčení dokumentu Girl Power. Než k tomu ale došlo, ušla Sany jako writerka dlouhou cestu. Ke graffiti se dostala přes spolužáky, kteří přestávky mezi hodinami trávili skicováním. Ti ji také poprvé vzali s sebou do zóny. Svoji první crew měla dohromady s Candy a z vyprávění je jasné, že začátky nebyly lehké. Holky ale hnala touha dokázat sobě i ostatním, že na to mají. Dalo by se říct, že natočením Girl Power Sany dokazuje, že graffiti pro ni není jen krátkodobá zábava, ale něco daleko hlubšího - část jí samé, její životní styl.  

Girl Power | © Foto: Sany Dokument, který financovala z části z vlastní kapsy a z části z grantových prostředků je, jak sama říká, ve fázi postprodukce. “Film je prakticky hotovej, všechno je přeložený, stříháme, upravujeme ho, dohledáváme archivní materiály, řešíme práva.” Pokud vše vyjde podle plánu, můžeme se na něj v kinech těšit letos na podzim. Velkou reklamou na dokument je právě připravovaná výstava fotek legendární americké fotografky Marthy Cooper pod názvem “Martha Cooper Files”, kterou Sany koncipovala pro pražskou Trafo Gallery. Od 26. dubna do 17. května 2013 zde byli k vidění fotografie dokumentující vznik graffiti a hip hopové subkultury v New Yorku.

A jaké má Sany plány do budoucna? Za dvacet let by chtěla natočit pokračování dokumentu Girl Power. „Místo jednotlivých medailonků holek sledovat třeba jen čtyři osudy. Jak to s nima za těch dvacet let dopadlo. To by se mi líbilo,“ říká na závěr.