Z díla i ze života
Erich Kästner a jeho ženy

Slavný spisovatel a ženy: to je vždy velké téma. U Ericha Kästnera to platilo dvojnásob. Článek o typologii žen v Käsnterově díle - i v životě.

Od: Dr. Jürgen Eder

Dnešní čtenář/dnešní čtenářka, citliví v záležitostech zobrazování mužů a žen, u Kästnera najdou ledasco, co se zdá být naší době nepřiměřené. Ovšem bylo by příliš jednoduché odbýt jej označením „chlapák“, který ženy využíval jen jako prostředek k posílení vlastního maskulinního ega.

Především bychom měli vzít v potaz ceterum censeo každé literární interpretace: pokoušet se chápat v kontextu dané doby. A zadruhé se u Kästnerových ženských postav, ani v „reálném životě“ ani v jeho díle, nejedná výhradně o „mužský pohled“. Naopak – Kästner předvádí panorama forem ženskosti v epoše, která pro ženy otvírala nové možnosti. Kästner se pokoušel, přinejmenším literárně, do žen vcítit, posuzovat a dokonce odsuzovat z jejich pohledu. Bezpochyby nepovažoval muže za „korunu stvoření“, to nemůže přehlédnout nikdo, kdo čte jeho texty.

Následující příspěvek nepodává výčet žen v Kästnerově životě, ať už se jmenovaly Ilse, Margot, Helga, Barbara, Friedhilde nebo Luisalotka – k tomu se nabízí Schillerův citát: „Kdo národy počítá, udává jména“. Namísto toho se pokusí nalézt v Kästnerově díle něco na způsob typologie, která vznikla v korespondenci mezi biografií a textem. A to téměř výhradně prostřednictvím básní. Úplnost není možná, avšak zohlednili jsme následující „figurace“: matka, zaměstnankyně, žena z nižší vrstvy a stejně tak dámy „polosvěta“. A nakonec také fenomén změny perspektivy, která nechá promluvit Kästnerovy ženy „samotné“. 

Matka

Otázka: Byl Kästner typický mamánek? Odpověď: Každopádně měla Ida Kästner něco z nadmatky a je zjevné, že neurčovala jen synův vztah k otci, ale i jeho vztahy k ženám. Kästner jí sice neskládá účty z každého románku – avšak pokud se jedná o více než flirt nebo vztah čistě sexuální povahy, pak je matka vždy uvedena v obraz. To dokládá intenzivní celoživotní vzájemná korespondence vydaná pod názvem Mein liebes, gutes Muttchen, Du! (Má milá dobrá matinko, Ty!).

Není proto překvapivé, že se matka, téměř archetypální, objevuje v četných básních. Paní Großhennigová píše svému synovi je dopis ve verších, ve kterém chce matka vědět všechno, co její syn prožívá: „Napiš mi vše a měj se na pozoru / před děvčaty“. Také báseň Mládenci na cestách je plně autobiografická – Kästner se svou matkou cestoval, sdíleli v hotelu jeden pokoj. „Jsem se svou matkou na cestě. (…). Teď se spí, jako kdysi, v témže pokoji.“ Psychologové mohou mluvit o oidipovské konstelaci – zjevné však je, že tato vazba tvoří základní strukturu v Kästnerově životě.

Takové „básně o matce“ nalézáme ještě i v pozdějších sbírkách, např. v básnické sbírce Muž podává zprávu, která jinak směřuje spíše k dobové politické kritice. Báseň Tichá návštěva evokuje představu matky v Drážďanech, která píše synovi:

„Vážně upraví si brýle
pero škrábe v tichu chvíle.
Pomyslel si: bože, mám ji rád!“.

Báseň Návrat ztraceného syna ze sbírky Zpěv mezi židlemi (1932) oplakává to, co pro Kästnera bylo v časech národního socialismu a později v komunistické NDR stále obtížnější – návštěvy u matky:

„Květiny koupil a jel domů.
Skryt za kyticí řekl k tomu:
„Chtěl jsem tě překvapit.“"

Kästnerův vztah k ženám, i jeho hodnocení žen, které příležitostně vypadá tak „maloměšťácky“, jsou vědomě i nevědomě ovlivněny onou „matriarchou“. 

Zaměstnankyně / Elfriede Mechnig

Kromě matky byla vlastně už jen jediná žena, která Kästnera provázela téměř po celý život – jeho sekretářka Elfriede Mechnig, která v jeho dopisech figuruje jako „& Co“, nebo v próze Malý pohraniční styk jako „Malá teta“. I zde existovala fixace, ovšem jednostranná: pro Mechnig byl její „šéf“ jediným mužem jejího života, zůstala neprovdaná. Kästner v ní však nikdy neviděl víc než – zato ovšem téměř perfektní – partnerku v účelovém svazku, která držela dohled nad příležitostným chaosem jeho života i díla. Do té míry ji lze počítat ke straně „mateřského“, aniž by však dosáhla jakékoli autority.

Elfriede Mechnig odpovídá v mnohém tomu, co odpovídalo profesnímu obrazu „zaměstnankyně“, často v postavě sekretářky – sociální skupiny, která se v období Výmarské republiky neustále rozrůstala. Také tento typ najdeme v Kästnerových básních. Zná malé i velké touhy těchto žen, povzbuzované médii, v neposlední řadě v kině. Takové sny však nezřídka troskotají, jak je vidět v románu Lidé v hotelu Vicky Baum. Pokud se takové fantazie u Elfriede Mechnig směrem k jejímu „šéfovi“ vyskytovaly, on sám o nich nechtěl nic vědět.

Kästner, kterému Walter Benjamin vyčítal, že je to „levičácký melancholik“, však disponoval citlivým okem pro prekérní existenci těchto žen, což velmi názorně dokazuje báseň Sbor slečen:

„Do psacích strojů bušíme a zní to,
jako by klavír pod prsty nám hrál.
Kdo má dost peněz, netřeba mu dalších.
Nám chybí, proto bušíme jen dál.“

Realismus tohoto typu „nové ženy“, které se vyskytovaly obzvláště v Berlíně, se zpřítomňuje v následující sloce:

„Nesplétáme si dávno věnce panen.
To přemohly jsme už na každý pád.
Jsou sice páni, kterým to dost vadí.
A těm musíme lhát.“

Kästner ale znázorňuje i ženské osudy „pod“ touto úrovní zaměstnankyň a učinil z nich postavy svých básní: posluhovačky, služebné, uklízečky. V Epištole služky jménem Berta, formou nešikovného dopisu se spoustou pravopisných chyb, mluví autor poněkud povýšeně o štěstí i těchto „malých lidí“. Autentičtěji vyznívá Dívčin nářek, kde se mluví o čtrnáctileté „ze zadního domu. Čtvrté poschodí.“

Sexualita v podobě prostituce se jeví jako skoro jediná možnost, jak z takového ponurého světa uniknout:

„Máme jen pokoj, v kterém spíme,
a k tomu pána s plnou výbavou.
O nedělích je jako krásný hrabě.
Peníze dává. Tak má přízeň mou.“

Dokonce v rámci rodiny a školy, v denním snu o učiteli, je prodej, nabídka vlastního těla jediný představitelný horizont, jak snad přece uniknout do lepšího světa.

Dámy z polosvěta

Tento sen o štěstí, ať už je cena za něj jakkoli sporná, snilo a následovalo mnoho mladých žen z tohoto prostředí a Babylon Berlín, lesklý polosvět vykřičených dvacátých let, v těchto dívkách a ženách žil a byl jimi žit. Svět sexu, drog, charlestonu, s ikonami jako Anita Berber, Tiller-Girls nebo Josephine Baker ze Spojených států. Kästner znal tento svět, kde se mezi umění a komerci vždy vklínil i kousek kriminality.

Ve svém románu Fabian, který měl mít původní titul Cesta do záhuby, do tohoto světa uvádí čtenáře. Kästner, který byl ve světě kabaretů, revue a divadla do jisté míry doma, se v něm pohyboval jako ryba ve vodě. Jeho poměr k němu byl ovšem vysoce ambivalentní –  na jednu stranu žil v něm, také z něj, a ne právě ctnostně, na druhou stranu si uchovával nad těmito poměry kritický pohled, který vedl až ke vciťování se do jeho obětí. Jeho básnické sbírky jsou plné takových „obrazů mravů“ z Berlína dvacátých let. Fascinace a odpor, spolupráce a pohled zvenčí se tu střídají.

Proslov barmanky představuje ve vnitřním monologu ženu, která je tímto světem už opotřebovaná a ztratila iluze. Pro muže už nemá nic než pohrdání:

„Když vás tak vidím, jediné mám přání –
vrazit vám záda do obličeje!“

Ale fatální pravda je, že neexistuje východisko: „Hnusíte se mi! Kdo jde se mnou domů?“ V básni Drby Kästner názorně ukazuje, že světy oslav a prostituce do sebe přecházejí téměř beze švů:

„Mám na vás čas zítra v pět.
Můžete se mnou dovádět.
Má postel na to široká je dost.
V šest bude pan White můj další host.“

Tyto nelítostné, nikterak zkrášlující obrazy u Kästnera vždy budily pozornost cenzury. Také „holé skutečnosti“ z básní jako Sbor Girls, Proslov šansoniérky nebo Stížnost společnice z klubu ze sbírky Zpěv mezi židlemi přispěl ke Kästnerově pověsti „pornografa“. Najdeme zde tyto verše:

„Za noci dráždím na vysoké židli
morálku pánů, kteří chtějí k stáru
ještě si užít jinak, než si bydlí.
Dopravní uzel jsem u našeho baru.“

Tyto básně zveřejněné roku 1932, na vrcholu hospodářské a sociální krize, která o rok později přivede k moci Hitlera – je to realismus nebo frivolnost? Jsou tyto ženské osudy pro Kästnera studijní objekty, nebo zde máme co do činění s empatií? Odpovědi se nedočkáme bez dalšího výkladu.

Změna perspektivy

Kästner nechává ženské postavy v básních vždy znovu promlouvat formou vnitřního monologu – pokouší se o změnu perspektivy tím, že se jako muž zkouší vcítit se do žen. To platí pro ženy všeho druhu – a často jsou to takové, s nimiž měl kratší nebo delší vztahy. Do té míry jsou tyto básně také čímsi na způsob sebekritiky.

Dopis na rozloučenou zachycuje jakousi archetypální scénu těchto žen: marné čekání na muže, který už nepřijde a nehlásí se: „Dvě hodiny už čekám v Café Bauer. / Když nechceš, řekni mi to do očí.“ A dále: „Ty nejsi první, kdo mi takhle zmizí.“ Avšak – poučená opakováním situace „věcně“ konstatuje: „Nevěříš přece, že nebude jiný?“

Báseň Modlitba panny nasazuje v první sloce stejný tón – víme, že nejedné ženě z Kästnerova „harému“ (Hanuschek) se tak vedlo:

„Ten telefon bych s chutí zavraždila!
Zas nemá na mě, říká, vůbec čas.
Jen ve dvou celá připadám si. Zas
ze mě jen půlka pouhopouhá zbyla.“

A:

„Ráda ho mám, chci, abych jeho byla
napořád. Smutek zůstane mi jen.
Pak pláču. Vůbec nevycházím ven.
Tak to je láska. Zhubnu čtyři kila.“

Snad nejznámější báseň Ericha Kästnera, Věcná romance, bere v potaz také muže – víme, že šlo o reflexi ztroskotaného vztahu s Ilse Julius. Zde byl pro jednou Kästner tím opuštěným a při vší věcnosti básně je patrný smutek z (ne)porozumění této ztrátě:

„Když už se znali osm let a půl,
(…) ztratili náhle svoji dávnou lásku,
jak jiní ztratí klobouk nebo hůl."
(…) „Seděli sami, nevydali hlásku
a nemohli to prostě pochopit.“

Kästnerovy vztahy k „něžnému pohlaví“ tedy byly komplikované.  Dovolme si otázku, zda tento muž byl skutečné lásky, krom té ke své matce, vůbec schopen. Snad situaci vystihuje následující citát Conrada Ferdinanda Meyera: „Nejsem kniha moudrá navzdory, jsem člověk s jeho všemi rozpory“. Kästnerův obraz žen, v poezii stejně jako v životě, byl přesně takový – rozporuplný.