VR a umění
Já, svět a smazávání rozdílů

Virtuální realita dobývá uměleckou scénu. Čím dál více německých umělkyň a umělců se věnuje umělým světům. Hraniční zkušenosti nejsou u částečně spektakulárních projektů vyloučeny.
 

Od: Dr. Oliver Herwig

V roce 2016 vstoupil Thorsten Wiedemann v růžových dupačkách do virtuální reality (VR) a opustil ji teprve po 48 hodinách. Pro srovnání: Neil Armstrong byl na Měsíci pouhých 21 hodin a 36 minut. Dva dny se mohou velmi protáhnout, takže Wiedemann trávil čas hraním, mluvením a samozřejmě spaním. Zakladatel berlínského festivalu nezávislých počítačových her A Maze se virtuálně přiblížil novému světu. Pomáhala mu při tom designérka VR Sara Lisa Vogl, která pro intronauta připravila denní i noční rytmus - dokonce i lože včetně umělých hvězd. Vystoupení neslo název Disconnected: směs objevitelské cesty a snahy o zápis do Guinessovy knihy rekordů, včetně vedlejších účinků. Již první den se u Wiedemanna dostavil panický strach, vypráví v rozhovoru pro technologický magazín WIRED. Následující den „si téměř sundal brýle“. Ale koučka Sara Lisa Vogl ho uklidnila a Wiedemann tedy dotáhl akci do konce. Když se po 48 hodinách poněkud přetažený podíval do kamery, objal Saru Lisu Vogl a dal palec nahoru.
 
Projekt Disconnected byl testem přežití v umělém světě: Jak dlouho může být člověk vystaven takovému prostředí? Jak dlouho člověk vydrží blikání před očima a relativně nízké rozlišení monitoru - včetně hlasů, které k němu pronikají z ‚první‘ reality?
 
Umění ve virtuální realitě podkopává naši představu o skutečnosti. Doslova je schopno vzít nám půdu pod nohama – například když můžeme z ničeho nic létat, jako v projektu Chalkroom Laurie Anderson a Hsin-Chien Huanga. Jejich svět virtuální reality můžete zažít do ledna 2019 na výstavě Lust der Täuschung (Vzrušení z klamu) v Kunsthalle v Mnichově. Ve virtuální hře Richie’s plank experience naopak člověk nejprve vyjede výtahem na mrakodrap a poté se pohybuje na volně se vznášejícím prkně. Pod námi se otevírá propast, zpocení a s třesoucími se koleny bychom se dokonce virtuálně mohli vrhnout vstříc smrti.

Vytvářet světy, které ještě nikdy neexistovaly

Čím dál více umělkyň a umělců využívá VR pro svoji práci a zásadním způsobem mění to, co považujeme za dané. Němečtí bitoví a bajtoví artisté se docela dobře pohybují na poli, které teprve vzniká. „Nejde pouze o to, že se člověk může volně pohybovat, ale o to, že lze vytvářet světy, které ještě neexistovaly“, říká Tamiko Thiel. „To je přeci souhrnné umělecké dílo jako vyšité!“ Profesorka na Umělecké univerzitě v Linci chce „vytvářet virtuální světy, které lze prožít jako dramaturgické umělecké dílo z perspektivy uživatele.“
 
Ochutnávku nabídla již před lety ve formě interaktivní instalace s názvem Transformation, která při chůzi po Mnichově odkrývá to, co je skryté, například potoky, které zmizely pod ulicemi. Pokud se na svém tabletu dostanete na správnou adresu danou souřadnicemi GPS, točí se na něm najednou virtuální mlýnská kola v potoce. Augmented reality, tedy rozšířená realita, je svým způsobem předstupněm totální imerze, ponoření do nových světů. Neexistují žádné hranice. Nebo přeci jen ano? „VR v jednom okamžiku nabízí zážitek pro oči a uši, ale ne opravdu pro ostatní smysly“, myslí si Thiel. „Vůně a kůže jako smyslový orgán nejsou zahrnuty, kinestetický pocit rovnováhy také ne.“

Mezinárodní světy, německojazyčná  scéna

Berlínské duo kurátorek Tina Sauerländer a Peggy Schoenegge provozuje platformu peer to space, která sdružuje umělkyně a umělce zabývající se VR. Říkají: Zas tak nové médium VR v umění také není. První umělecká díla VR (s brýlemi) již existovala v 90. letech 20. století, například díla Charlotte Davies, Moniky Fleischmann nebo Nicole Stenger. Na jejich základě vznikla specifická německá scéna. Peggy Schoenegge uvádí umělecké duo Banz & Bowinkel, které za digitální sochu získalo cenu od Vysoké školy komunikace a tvorby ve Stuttgartu/Ulmu, průkopnici digitálního umění Tamiko Thiel, která obdržela cenu publika na hamburském festivalu virtuální reality VRHAM!, a Manuela Roßnera, který pro výstavu Unreal vytvořil virtuální nástavbu pro budovu muzea NRW-Forum v Düsseldorfu. K tomu se přidávají festivaly jako VRHAM a A Maze a online vyhledávací platforma pro umění VR RadianceVR.co, kterou provozují Philip Hausmeier a Tina Sauerländer.
 
Schoenegge má radost, že i velké instituce chtějí objevovat virtuální realitu a pořádají řadu výstav. Její prognóza: Stejně jako fotografie a film se v budoucnosti prosadí také rozšířená realita, virtuální realita nebo veškeré formy smíšené reality a stanou se každodenní záležitostí. „Pomocí těchto médií se stejně jako pomocí našich počítačů vydáváme do digitálních světů. To už děláme téměř 30 let, od počátku komercionalizace World Wide Webu – a internet se již stal každodenní záležitostí.“ Podle Schoenegge proto nejspíše budeme v budoucnosti ve virtuální realitě trávit mnohem více času než 48 hodin.