Buča rok po masakru  Bombička do koupele

Město Buča se v dubnu 2022 stalo symbolem krutosti ruských vojáků. Básnířka a ilustrátorka Julia Stakhivska v Buče žije. Píše o tom, jak to tam pro ni momentálně je (a není) důvěrně známé a různých facetách slůvka „jenom“.

Je tomu rok, co ruské síly opustily předměstí Kyjeva. Můj kamarád, známý hudebník, má v Hostomelu zničený dům včetně nahrávacího studia, kamarádčin byt v Irpini má „utrženou střechu“, fotografie zničených paneláků v Boroďance obletěly celý svět. Moje Buča neutrpěla tolik na budovách, jako na lidech. Kdokoliv zvenčí, kdo si na základě médií udělal představu o řádění ruských jednotek v této části Kyjevské oblasti, možná bude překvapen, jak rychle se Buča vrací k životu a jak se zde lidi po roce adaptovali na trvající nebezpečí. Pokusím se vám nastínit dnešní podobu města, (ne)obvyklost jeho života, paměť a symboliku.

„Jenom“

Na zastávce, kde si obvykle kupuji květiny, mě radostně poznává prodavačka: „Jé, dlouho jste tu nebyla!“. Usmívá se, je ve svém květinovém živlu, ale její vyprávění rozhodně není tak jemné. „Když to všechno začalo, nevěřila jsem tomu. Rusové? Útočí na nás? Proč? Z jakého důvodu? Všechny ty zprávy jsem vnímala jako vyvolávání paniky. Když mi v pět ráno zavolala kmotra z Vasylkova s tím, že je zrovna bombardují, nevěřila jsem jí to. Rozhodla jsem se, že když už jsem vstala tak brzy, musím něco udělat: šla jsem dolepit tapety, a když jsem o pár hodin později uviděla útok na naše letiště v Hostomelu a hořící dům za řekou, během několika vteřin jsem naházela všechny doklady a věci na hromadu, a pak odjela autem pryč. V tu chvíli to ještě šlo. Zničilo nám to jenom garáž s mikrobusem a letní kuchyni, ale dům to díkybohu nezasáhlo. Sousedce Rusové odvedli syna, pořád je v zajetí někde v Bělorusku...“
  Beru do rukou žluté narcisy a přemýšlím nad slovem „jenom“. Jak obsáhlé a kontrastní při popisu ztrát: některým lidem zbyla „jenom“ vzpomínka na mrtvé příbuzné a přátele, někteří lidé mají „jenom“ všechno vypálené, některým „jenom“ proletěla střepina oknem. Loučíme se jako staří přátelé, všichni jsme si tu teď blíž, alespoň prozatím.

Je slunečno a cestou do parku sem tam narazím na ohnuté ploty. Zdá se, že je tu všechno při starém. Staví se tu další nový bytový dům, zřejmě se investoři rozhodli riskovat. V současné době v Buči spousta lidí shání byty ke koupi i k pronájmu – válka stále trvá, na východě Ukrajiny se bojuje, část jihu je stále obsazená a pod nepřátelskou palbou a počet vnitřně vysídlených osob neklesá. Na jednom známém dvoře stojí stůl. Smuteční hostina. Žil tu Jurij, který měl Buču velmi rád, bojoval tady za každý strom a od prvních dnů šel bránit město. Jeho dům stále stojí nedostavěný. RIP.

Lidé často reagují na novou realitu s humorem

V průběhu roku, a zejména v den výročí událostí z března 2022, přijíždí do Buči mnoho oficiálních delegací. Tyto projevy solidarity a uctění památky obětí jsou nesmírně důležité. A to, že můj přítel tento měsíc ironicky hovoří o „válečné turistice“, svědčí o jediném – o touze vrátit se k normálnímu životu. Lidé zde dál žijí své životy, někteří se už nikdy nevrátí, někteří se vrátili a jsou šťastní. Při jiném scénáři by se nemohl můj přítel dnes vyjadřovat ironicky. A každá návštěva, oficiální i soukromá, je podporou. Vidíme, že nejsme sami.

Ve vzduchu je cítit jaro, pouliční lampy se opět rozsvítily a mezi borovicemi se třpytí hvězdy. Ale největší nebezpečí teď může přijít právě z nebe. V Kyjevské oblasti často varují před hrozbou raketových úderů a útoků bezpilotních letounů. Naštěstí je protivzdušná obrana většinou sestřelí. Pořád je to permanentní riziko, na které ale lidé, kteří si už zvykli na novou realitu, často reagují s humorem: „Kam bych v noci utíkala. Jaký sklep? Raději si napustím vanu, ale bez svíček (tato zimní romantika, kdy neustále vypínali proud, se mi docela zajedla) a ze všech bomb bych chtěla jen šumivou bombičku do koupele.“

Vcházím do knihovny a vracím knihu, kterou jsem si půjčila před rokem. Teď se mi to zdá neuvěřitelné. Vedle v coworkingovém prostoru visí plakát nějaké události – setkání se spisovatelkou N. Nahoře ve stejné budově, kde bylo zničené celé čtvrté patro, stihli komplet vyměnit okna. Na balkoně stojí žena, kouří a pije kávu, mžourá do slunce a mně se zdá, že se usmívá.

květen 2023