Ukrajinští umělci/umělkyně v exilu  Nad oponami

Ukrajinští umělci se stejně jako miliony jejich krajanů ocitli daleko od rodné hroudy. Někdo se vrátil, někdo zůstal, někdo dalekou cestu teprve plánuje. Všemu navzdory dál seznamují svět s ukrajinskou kulturou a připomínají mu reálie, v nichž ta kultura existuje. Kurátorka Oksana Shchur se zamýšlí nad tím, co znamená být „uprchlíkem“ v tomto světě.

Jako by se mi zrovna utrhly knoflíčky na košili a já stála před váženým obecenstvem s obnaženým poprsím. Ukázalo se, že všichni ti lidé v přeplněném sálu St Andrews – jedné z nejprestižnějších skotských univerzit – byli připraveni na vyprávění o palbě, střílení a ruských raketách, ne však na slovo „uprchlice“. Ne v mém případě.

Když už měli dost televizních zpráv, přišli si poslechnout básně. Na pódiu vedle mě seděla ukrajinská básnířka, krásná jako švestkový květ. A já jsem mluvila o významu kulturních styků, o tom, jak jsme celý rok připravovaly čtení a překlady a chystaly svůj příjezd. Mělo nás tu být víc, řekla jsem. Dokonce jsme už dostali britská víza.

Oni totiž – to jsem tehdy ještě netušila – si s sebou přinášeli úplně jinou představu, vypálený cejch, kterému jsem ani trochu neodpovídala. Jsem bílá žena z východní Evropy. Mám občanství a pas. Vysokoškolský diplom. Můžu konverzovat o Doris Lessing a Ishigurovi, poznám některé biblické citáty, ve škole jsem se učila o Shakespearovi a od Joanne Rowling jsem četla nejen Harryho Pottera. Mám vlastní bydlení (v zemi, kde se válčí). Mám skvělou pracovní smlouvu (v zemi, kde se válčí), věnuju se mezinárodním projektům, literatuře, proto jsem ostatně taky přijela, služební cestu mi zaplatil grant od Evropské unie, získaný o rok dřív. Vypadá snad uprchlice takhle? Ani mně samotné se nechtělo věřit, že o týden dřív v Kyjevě jsem vyšla po schodech z protileteckého krytu, zabalila si do kufru diplom, pas, staré fotky, zlatý řetízek a macbook (a taky trochu oblečení) a vydala se na nádraží. Ledničku jsem nevypínala, protože jsem nevěděla, jestli se nebudu muset vrátit ještě téhož dne. Město, včetně restaurací a hromadné dopravy, čekal dvoudenní zákaz vycházení. Na ulicích se střílelo.

Jsem uprchlice. Jsem kurátorka literárních projektů. Jsem uprchlice.

Zamkla jsem dveře bytu s pocitem, že to je navždy. Tou dobou už byl náš dům skoro prázdný, zůstávaly tam jen důchodkyně, které se disciplinovaně snažily sejít do sklepa pokaždé, když se rozhoukala siréna. Jenže sklep byl vlhký a neútulný, takže se jako velcí unavení ptáci zpravidla usadily na dětském hřišti. V rukou přitom držely igelitky s doklady a léky. Vyhlížely na obloze nepřátelské letectvo, to ale ne a ne přiletět. Výbuchy však zněly pořád dál.

Můj životopis mi umožnil požádat o krátký tvůrčí azyl. Budu pracovat v knihovně, naťukala jsem v evakuačním vagónu do návrhu projektu. Je to velice naléhavé, musím přijet co nejdřív. Když jsem opouštěla svou zemi, už na mě čekala krátká umělecká rezidence ve Vídni. To znamenalo, že po nějakou dobu budu mít střechu nad hlavou. Takže jsem měla výchozí bod. Někde na mě čekali. Styděla jsem se to říct usouženým ženám sedícím na zemi u dveří příměstského vlaku do Žytomyru, kde našlo útočiště šest cestujících, které se jinam už nevešly.

Nemohla jsem se k tomu přiznat vyčerpaným lidem na lvovském nádraží, kteří se na nástupišti snažili dostat do uzavřených vagónů na Užhorod: nebylo tam místo, proto už nikoho nepouštěli; padal jitřní sníh, nebezpečí bylo za mnou a vlaky, které znovu získaly obvyklou pravidelnost, současně přišly o dramatičnost a empatii. Přesto jsem ale byla uprchlice.

Čekala mě totiž stejně nejistá budoucnost jako uplakanou drobnou ženou v kulichu s velkou bambulí, která jela ze Záporoží do Sofie za příbuznými, aniž by si byla jistá, co tam bude dělat víc než dva týdny; jako bohaté Charkovanky ze Sumské třídy, které doma zanechaly veškerý majetek i své muže a cestou do Německa si chtěly oddechnout v maďarských lázních; jako dívku z Chmelnyckého, která měla největší kufry, protože se balila dlouho a beze spěchu – věřila totiž, že utíkat se musí včas.  

Letěly jsme do Edinburghu

Už dlouho předtím jsem ale měla naplánovanou služební cestu do Skotska, a ačkoliv letecké spoje v mé zemi zrušili, připadalo mi, že nejet tam vůbec by znamenalo podlehnout malomyslnosti. Musela jsem promluvit o tom, co se děje v mé zemi. Pořád jsem ještě pracovala ve velké kulturní instituci a stát mi nějakým zázrakem poslal na kartu výplatu. Psala jsem pracovní maily – za zvuku výbuchů, ve vlacích a pak na letištích. Jejich zahraniční příjemci – včetně těch, kteří mě zachraňovali – nechápali, co se doopravdy děje, ale snažili se mi pomoci.

Beyond Any Curtain (Nad oponami), tak jsme pojmenovali ukrajinsko-skotský literární projekt – jeho název odkazoval jak na dobu studené války ve 20. století, tak i na brexit, který zkomplikoval cesty mezi Ukrajinou, schengenským prostorem a Spojeným královstvím. Překračování hranic znesnadnila také pandemie, karanténní opatření a lidský strach ze smrti. V praxi to znamenalo, že skotští básníci na Ukrajinu nakonec nepřijeli. Přeletět celou Evropu a vrátit se zase domů bylo z jejich strany těžší.

Vypuknutí velké války na Ukrajině uzavření hranic nezpůsobilo, zemřít jsme mohli i doma, prodloužila se ale doba strávená na cestě do Skotska – trvala kolem dvou dní, pokud ovšem pasažéři už měli v pase víza. Básníky mužského pohlaví ve věku od osmnácti do šedesáti let za hranice nepouštěli: naše delegace hned měla o dva členy méně. Jedna básnířka pracovala v rozhlase a možnosti vycestovat se vzdala sama: v přímém přenosu četla zprávy a kryt opouštěla jen proto, aby se mohla vyspat. Místo vlastní postele ji ovšem čekal sklep. Ljuba, která předtím kategoricky odmítala opustit okolí Kyjeva, souhlasila: musíme promluvit.

Příměstskými vlaky se nějak dostala až na varšavské Chopinovo letiště, odkud jsme odletěly do Edinburghu. Připadalo nám, že máme neobyčejně závažné poslání. V St Andrews se na břehu chladného moře konal básnický festival, kde si dávali dostaveníčko intelektuálové a umělci, pro něž byla ukrajinská literární čtení najednou zajímavější než kdykoliv předtím.

Určitě se budete chtít vrátit, ptali se nás na edinburském letišti lidé v různých uniformách, naposledy v policejních. Nechceme zůstat ve Skotsku, máme letenky do Paříže, tady, podívejte, naše letenky do Paříže. Chceme do Paříže. Podle vás je snad lepší žádat o azyl v Paříži než na pobřeží Severního moře, kde se můžete živit samými ústřicemi? Francouzské ústřice nejsou o nic horší a podnebí dokonce lepší. Na whisky moc nejsme. Ostatně v Paříži jen přestupujeme, a potom, podívejte, letenka do Varšavy. Ljuba odtamtud pojede zpátky do Kyjeva, a já… já do Vídně, zatím takhle. A proč jedete každá jinam, proč radši nezůstanete spolu, nechápali oni. Koneckonců nemáme nic proti tomu, abyste tu zůstaly. Přece vás nepošleme zpátky pod ruské rakety. Jen se přiznejte, prostě to řekněte na rovinu. Nakonec nás vpustili. V malém hotýlku, jednom z těch, kde mají stálí návštěvníci ve speciální místnůstce uložené golfové náčiní a všechny položky na snídaňovém menu jsou stejně nechutné, je to tak už sto let a bude to tak navždy, na nás čekal Jeff. Ahoj Jeffe. Já vím, že na to, jak jsme dojely, se ptáš jen ze zdvořilosti. Tentokrát bohužel nemám sílu odpovědět, že je všechno bezva. Je to fakt šílený, Jeffe, vlaky-bomby-rakety, protitankoví ježci na zasněžené silnici, a navíc je ze mě teď uprchlice. Prý uprchlice, rozesmál se Jeff. Podívej se na sebe. Copak to tam u vás ještě neskončilo? Já zprávy moc nesleduju, sorry. Jeffe, vždyť máš na recepci za zády televizi. Ohlídni se. Právě teď tam jsou davy lidí, co se snaží vmáčknout do vlaku. To je moje země, Jeffe, to jsem já ještě před týdnem.

Ceny, ceny, ceny…

Literární akce proběhla úspěšně. Přišli dokonce i novináři. Skotští účastníci zkrátili svá vystoupení na minimum, abychom toho mohly víc říct my. Ljuba recitovala své básně a potom vyprávěla, jak se připravovala na válku, dělala si zásoby toho nejnutnějšího, učila se míchat Molotovovy koktejly a chodila na kurzy první pomoci. Nakonec se ukázalo, že to nebylo zbytečné. Teď, vyprávěla, se chce vrátit a zůstat doma až do konce, ačkoliv bitva o Kyjev pořád pokračuje. Já jsem ve svém krátkém vystoupení představila ty, kteří do pohostinného Skotska za azylem teprve začali přijíždět. I oni si říkali uprchlíci, ale brzo je začali označovat jinak. Nově příchozí z Ukrajiny. Žadatelé o azyl. Váleční běženci. Až moc se totiž lišili od uprchlíků, kteří do země přišli dříve. Někteří z nich si ale ze setrvačnosti pořád říkají uprchlíci. Co jsem tedy mohla říct váženému publiku v sále university St Andrews?

Jsem uprchlice. Od té chvíle, od března 2022, jsem tohle slovo opakovala v různých jazycích ještě mnohokrát. Provázelo mě razítko v pase. Díky němu jsem přesně věděla, kterého dne jsem překročila hranice. To datum jsem bezpočtukrát psala do různých tiskopisů a formulářů. Lidi to nejdřív překvapovalo, pak už jim to bylo lhostejné. Stejně jako televizní noviny. Ačkoliv ne, moje země nemohla z obrazovek, stránek novin a radiových vln jen tak zmizet. Záviselo toho na ní příliš mnoho – ceny v samoobsluhách, poplatky za plyn a elektřinu; ukázalo se, že to není jen poslední velký kus území před západními hranicemi, kam už nemůžeš prostě vtrhnout a všechny zabít. Kvůli tomu hlava nikoho nebolela. Zato ropa a plyn, které tou zemí protékaly, lodě naložené obilím, jež se tam pro celý svět pěstovalo, hrozba světového hladu, hlavně ale ceny, ceny, ceny pro obyčejné občany s dobrými pasy, ohnivá písmena, přízrak studené zimy, to všechno jim nedopřávalo klid.

Kolikrát jen jsem to slyšela. Z vlastní kapsy platíme za to, že vy pokračujete v boji. Vydržujeme vás ze svých daní. Zabíjejí vás proto, že neprosíte o smíření. Proč to děláte? Jste hrdinové, ale nemohli bychom místo ceny za topení zůstat u barev vaší vlajky na našich náměstích? Odsuzujeme Putina osobně, kvůli němu ubylo turistů. Bylo to tak už od pandemie, kdy měli Rusové vlastní vakcínu. Svět ji neuznával a problémy kvůli tomu měla i letoviska. Ale v prvních týdnech války se ti samí lidé hlásili jako dobrovolníci, nabízeli vlastní byty, abychom tam přečkali bombardování, sbírali peníze na léky, na neprůstřelné vesty a zbraně. Budu jim za to navždycky vděčná. Teprve teď, mnoho měsíců po březnu 2022, začínám chápat, jak bláznivě to naše dobrodružství vypadalo z hlediska milovníků poezie v napůl lázeňském, napůl univerzitním St Andrews. Chtěli na nás co nejdřív zapomenout a vrátit se k tiché vodě svého života a poklidné četby? Vymyslela jsem speciálně pro ně takový vtípek: vlaky přestaly být nejlepším místem pro čtení, vystřídaly je protiletecké kryty, kde můžete strávit celé hodiny bez internetu. Mělo to úspěch, citovali mě na twitteru. 

Ostatně jsem mohla odjet i dřív. Letecky. S velkým kufrem. Vždyť ubytování mi nabízeli už pár týdnů předtím. Zůstaneš chvíli u mě, psala mi spousta lidí. Kdyby mi radši nabídli smlouvu, říkala jsem si tehdy. A taky mě trápilo, že jiným známým taková pozvání chodí častěji než mně. Že by mě neměli tak rádi, jako je?

„Jenže ty se prostě sebereš a přijedeš,“ cvakla zapalovačem moje kolegyně Solomija. Jednoho únorového rána roku 2022 jsme stály před kancelářemi naší kyjevské galerie a já fňukala. Solomija dvacet let dělala moderní umění a věděla, jak to v životě chodí. „Proto tě taky nezvou.“

Ti všichni si tehdy nejspíš mysleli, že to bude nanejvýš na dva týdny. Proto je tak překvapovalo, když jsem se ptala: a co tam u vás budu dělat? Div že mi neodpověděli něco ve smyslu, že budu chodit po muzeích. Teď už to dokážu pochopit. Taky jsem si neuměla představit, že to všechno bude doopravdy. Že se mi tohle všechno může stát. 

srpen 2023