Ukrajinská kultura v Benátkách  Benátská kontura

Ukrajinská kultura tvoří nedílnou součást celoevropského kontextu. Pochopení a reflexe této skutečnosti nabývá v době války zvláštního významu jak pro Ukrajince, tak pro členy její velké evropské rodiny. Spisovatelka Julia Stakhivska to ukazuje na příkladu Benátek.

„Co vezete? Kam jedete?“ ptá se ukrajinský pohraničník v Čopu, na nejzápadnější hranici mé země, kde se už rozprostírá Panonská nížina a kde se mi zdá, že taškové střechy jsou poprášené paprikou. Pokaždé, když tu jsem, vybaví se mi letopisné vyprávění o Uherské osadě v Kyjevě, kde se Uhrové v devátém století přepravovali přes řeku Dněpr. Tam, na Askoldově hrobě, poblíž chrámu svatého Mikuláše, stojí pomník věnovaný této události. Kudy šli? Kde tábořili? Co jedli? „Pénelopy vedou malé telemachy mezi galérami nádražními,“ běží mi hlavou autocitát, když vidím, jak můj lid prchá ze svých zabydlených domovů, a kde je teď konec toho přívozu?

V batohu mám několik knih, je jich víc než oblečení. Na vrchu leží hořčicové šaty, které jsem si koupila v Užhorodu a které zakrývají knihu Kouzlo Benátek. Muž se ji rozhodne prolistovat, povytáhne obočí – nic se v ní neskrývá – jen stránky a černobílé fotografie. Zrovna čtu vzpomínky a cestopisy o Benátkách od ukrajinských osobností, skoro všechny byste našli na bankovkách v mé peněžence: fialový historik Mychajlo Hruševskyj, zelený spisovatel Ivan Franko i šeříková básnířka a dramatička Lesja Ukrajinka. „Takže do Benátek?“ muž překročí rámec celních otázek. V jeho obvyklém tónu hlasu toho slyším tolik: zájem, ironii, závist, únavu. Jsem žena, která má v době války privilegium cestovat, která může překročit hranice, respektive má možnost volby. Uvědomuju si, že tuto možnost volby mám, zatímco se někdo rozhodl jinak – v zákopech. Mám to neustále na paměti a často o tom přemýšlím.

„Ano,“ říkám, když se vzpamatuji, „chystám se vytvořit jakousi literární mapu ukrajinské přítomnosti v Benátkách.“ Najednou mi celý ten nápad připadá tak malicherný, jako by „černozem vstala, zrcadlí se očím“ [z básně Pavla Tyčyny, pozn.red.], zatímco já se snažím vypěstovat čajovou růži v květináči. Někdo kdesi řekl, že neexistuje kulturní fronta, ale kulturní týl. Kulturní pel je těkavý, nestálý, rozptýlený, ve své podstatě bez květu bezbranný. Sfouknu tedy pyl z více než sto let starých vzpomínek našich spisovatelů a vjíždím do Benátek s Hruševským, význačným historikem a prvním ukrajinským prezidentem. Ve své knize Světem. Dojmy z cest věnuje Benátkám jednu kapitolu: „Vlaková souprava odbočí z pevniny a běží vstříc moři přes ztvrdlé masy bahna; dále po mostě přes mělké zátoky lagun. Nad hladinou jejich temnou září světla Benátek stále blíž a blíž. Venezia! Při tom slově z nás spadnou únava i znuděnost. Vybíháme na nádraží, k širokému schodišti, jež z ní vychází ke kanálu, a za několik málo minut už proplouváme úzkými, temnými, vlhkými uličkami, mezi zamřížovanými okny, mezi temnými dveřmi, na jejichž prahy šplouchá voda z kanálu. Tu a tam protne tmu jasné okno a v něm ženská hlava s typickým benátským účesem, přes čelo a spánky splývajícími vlnami světle kaštanových vlasů.“

Nebo popíjím kávu s Darijou Vikonskou, spisovatelkou a novinářkou, která nám zanechala své „obrázky“: „Po obědě na úzké verandě jednoho z hotelů u vchodu do Canale Grande. Slunce, bílá balustráda, proutěná křesla kolem kulatých stolků. Hosté čtou denní tisk, někteří si povídají, některým je podáván koňak nebo likér s černou kávou. Je slyšet němčina, angličtina, francouzština a italština. Skrze vyřezávané sloupky balustrády prosakuje zvlněné světlo laguny.“

Prohlížím si studii Oleksandra Muraška, kterou vytvořil v roce 1909 během své svatební cesty na Jadran. Nebo na ostrov San Giorgio od Ivana Truše. Vytáhnu perlu ukrajinského baroka Putování po svatých místech Východu v letech 1723 až 1747 od Hryhorovyče-Barského, jednoho z nejslavnějších ukrajinských cestovatelů poutníků. Nebo se zaposlouchám do opery Dmytra Bortňanského, skladatele původem z města Hluchiv, který žil a studoval u Baldassare Galuppiho na benátském ostrově Burano a jehož opery se hrály v Teatro San Benedetto. Nebo si zapnu něco od operní pěvkyně Solomiji Krušelnycké, která opanovala italská jeviště. Nebo si vzpomenu na všechny naše výtvarníky, kteří se prezentovali na Bienále v sovětských pavilonech, i na ty, kteří tak činí nyní, naštěstí jménem své země.

Kupříkladu v roce 2022 Ukrajina představila umělecký projekt charkovského umělce Pavla Makova s názvem Fontána vyčerpání. Vysoká voda. Ústřední objekt projektu tvoří instalace 12 řad měděných trychtýřů, kterými (ne)protéká voda. Obrazy Marije Pryjmačenko, které se jako zázrakem podařilo uchránit před požárem v muzeu, se staly jedním z klenotů výstavy uskutečněné v Scuola Grande della Misericordia. A PinchukArtCentre uspořádalo výstavu Tohle je Ukrajina: Bráníme svobodu (This is Ukraine: Defending Freedom), na níž představili svá díla ukrajinští umělci Jevhenija Bělorusec (válečný deník), Mykyta Kadan (ten ve své instalaci použil části ruské rakety, jež spadla nedaleko stanice kyjevského metra Lukjanivská) a Lesja Chomenko (malované portréty ukrajinských vojáků, mimo jiné i jejího manžela).

Vrátíme-li se k literárním textům, málem bych zapomněla na voňavý pyl z knihy Jurije Andruchovyče Perverze, postmoderního románu o Benátkách, jehož hrdina sem přijíždí na seminář „Post karnevalová nesmyslnost světa: co je na obzoru?“, aby se po všech dobrodružstvích, radovánkách a prozřeních rozplynul v mlze: „Dorazil jsem do Benátek. Probudil jsem se ve starožitné posteli, na pestrobarevných prostěradlech, vonících po kdoulích a sušených meruňkových květech. Nade mnou se tyčí vysoký a čistý strop s ornamentální malbou, která mi nic nepřipomíná. Kolem mě je celá sbírka nádherných předmětů ze stříbra, ebenu, ořechového a santalového dřeva, slonoviny, bronzu, terakoty, krajek, sametu. Mám před sebou celých pět dní a nocí v této realitě, která se podobá spíše halucinaci.“

Takto se podle mého rýsují nejen hranice, ale i kontury ukrajinské kultury.

září 2023