Útěk přes nepřátelské území  „Nabízeli mi, abych se stal kolaborantem.“

S Dmytrem a Marinou jsme se setkali na vodním zámku, který leží v polské vesnici Wojnowice. Zdi tohoto rytířského sídla přečkaly spoustu válek a teď uslyší o další, která právě zuří ve středu Evropy, a dokonce i během našeho rozhovoru si nadále vybírá lidské životy.

Dmytro Sergejev, původem Ukrajinec, který se narodil v Norilsku, a proto má ruský pas. Během okupace Nové Kachovky poskytl ve svém nočním klubu úkryt místním obyvateům. Pomáhal také ukrajinským aktivistům a dobrovolníkům. Byl kvůli tomu několikrát vyslýchán okupanty, kteří se ho snažili získat ke spolupráci.

Maryna Sergejeva je vystudovaná učitelka zeměpisu. Druhé dítě se manželům narodilo za okupace během výbuchů. Nakonec se manželé rozhodli pro evakuaci.

Norilsk

Tam jsem se narodil, nebyla to moje volba. Prostě jsem tam přišel na svět, protože tam rodiče odešli za prací. V dospělosti mi došlo, že mám Ruska dost. Rozhodl jsem se, že se vrátím do Nové Kachovky, odkud pocházejí rodiče. Protože se mi tam líbí. My Ukrajinci máme totiž úplně jinou mentalitu.

Jestli jsem měl o Rusech nějaké iluze? Ne, nikdy. Narodil jsem se tam, vím moc dobře, jaké jsou tam poměry. Do roku 2005 se národnostní otázka nijak neřešila. Ale potom se ruská strana začala ostře vymezovat vůči národnostním menšinám. Dostal jsem třeba přezdívku „chochol“ [Dehonestující označení pro Ukrajince, které používají Rusové. Původně se jednalo o účes záporožských kozáků, kteří se holili hlavu a na zátylku nechávali svazek vlasů. pozn. red.]. Mě to neuráželo, bral jsem to jako kompliment. Jenže pak to začali dělat takovým zlým způsobem. Snažili se proti Ukrajincům naočkovat společnost.

Norilsk je průmyslové město. Vypadá to tam jak po výbuchu atomovky. Špatné životní prostředí? Žádné tam není. V okruhu 5 km je vypálená tundra. Všechno je šedivé a ponuré. Kdysi jsem to město měl rád, protože jsem tam prožil svoje dětství a dospívání… Teď už vůči němu žádné emoce nechovám. Všechny se proměnily v popel 24. února 2022.

24. února

První útok byl veden v noci na 24. února na nedalekou vojenskou jednotku. Byla to taková rána, že nám to vysklilo okna. Těhotná manželka popadla malou dcerku, která spala v postýlce a běžela s ní na záchod, do našeho jediného úkrytu. Až tam si všimla, že nesla dceru hlavou dolů. Mně se z paniky začalo dělat nevolno. Bylo zapotřebí zachránit dcerku a těhotnou ženu. Nejdřív jsem chtěl jet přes vodní elektrárnu. Ještě, že jsem to neudělal. První oběti v našem městě byly právě tam. Okupanti rozstříleli auto s celou rodinou. Očití svědci pak vyprávěli: děti ještě žily, krvácely, ale Rusové k nim lékaře nepustili. Nejmladšímu dítěti bylo jeden a půl měsíce.

Noční klub

Začali jsme se schovávat ve sklepě. Provozoval jsem v centru města velký noční klub s diskotékou a kulečníkem. Otevřeli jsme dveře místním obyvatelům a za dvě hodiny byl sklep plný. V té době nepřátelská letadla silně ostřelovala město: viděli jsme, jak nám nad hlavami létají rakety. Bál jsem se, že moje žena potratí... Dospělí propadali panice. Abychom děti nějak rozptýlili, pouštěli jsme jim na projektoru kreslené filmy a pořádali diskotéku. Máme dobrý sklep a výbuchy nebyly skoro slyšet. Jediné, co bylo těžké dětem vysvětlit, bylo, proč nemohou jít ven na procházku.

Výslech

Jednou mě zastavili ruští vojáci, aby mě prověřilii, odvedli mě někam do polosklepních prostor, posadili obličejem ke zdi a začali cvakat samopaly. Když zjistili, odkud pocházím, začali se vyptávat, jestli mě tady nikdo neutiskoval kvůli ruštině. Mlčel jsem. Pak přišel jejich šéf a ptal se na stejné věci.
 
Stál tam, mlčel a po hodině mě pustil. Ale pak nás ještě několikrát přišli zkontrolovat.

Protesty

Když se lidé trochu vzpamatovali, organizovali protesty proti okupaci (6. března proběhla několikatisícová demonstrace, pozn. red.). Měl jsem vybavení, postavil jsem na náměstí profesionální reproduktory, pustil ukrajinskou hymnu a pomáhal několika známým. Po demonstraci k nim přišli vojáci a kluci zmizeli. Dodnes nevím, kde jsou dva z mých zaměstnanců. Také za mnou třikrát nebo čtyřikrát přišli a já jim musel lhát. Moje žena má za chvíli rodit, já mám malé dítě... Takže hrdinství nebylo na místě.

Křížek

Rodila jsem během okupace za zvuků výbuchů. Dítě přišlo na svět za pět deset. Lékář ještě vtipkoval, že jsem to stihla před zákazem vycházení. V porodnici jsem byla jediná rodička. Asi o půlnoci začali okupanti odpalovat rakety přímo vedle nás. Často měli základny poblíž školek, škol, nemocnic, aby je na oplátku nezasáhly. Tiskla jsem k sobě nemluvně, musela jsem podepsat dokumenty, ale třásly se mi ruce. Lékař mi tenkrát řekl: „Udělejte mi tam aspoň křížek.“ Tak jsem udělala křížek.

Dobrovolníci

Dobrovolničení začalo být velmi nebezpečné. Některé dobrovolníky strčili do sklepa, jiní byli zastřeleni v autě. Olena, majitelka kosmetického salonu, sháněla léky. Když naposledy vezla léky, dostala se pod „gradovou“ palbu. Často se jí stávalo, že ji zastavili, vyházeli léky přímo na silnici, zničili je, prostřelili kola a řekli: „Jeďte!“ Přitom tam byl inzulin a všechno, co mohlo zachránit něčí život. Všechno rozdupané na asfaltu.

Nabídka

Nabídli mi spolupráci. Odmítnout bylo hodně riskantní, ale díky Bohu se mi z toho podařilo vykroutit. Moji přátelé, kteří teď bojují, by mě nepochopili. Já bych s tím taky nedokázal žít.
Otevřel jsem si bar, abych uživil rodinu. Občas tam přišli okupanti. Jednou naši kluci zmlátili Rusy. Za to je na měsíc strčili do sklepa a mučili. Někteří z nich se už nikdy nedostali ven. Respektive dostali, ale nohama napřed. Jeden z nich se vrátil živý a říkal, že ničeho nelituje.

Pravda

Jednou jsem se zapovídal s okupantem, který bojoval u Mariupolu.
 

Syn

Můj syn z prvního manželství žije v Norilsku. Dva roky před válkou chodil do naší ukrajinské školy a předtím všechny prázdniny trávil na Ukrajině. Po maturitě se plánoval přestěhovat k nám. A teď je ve škole nutí každé ráno zpívat ruskou hymnu a třikrát nebo čtyřikrát týdně chodit na hodiny „Povídání o důležitých věcech“. Během těchto hodin učitelé žákům vysvětlují, proč na Ukrajině musejí umírat stejné děti jako oni. Na hodiny také zvou okupanty, kteří se pokoušejí obhájit, proč zabíjejí Ukrajince. Říkají „vyčistili jsme“ namísto „zabili jsme“ něčí otce, matku nebo dítě.

Můj syn nejprve odmítal na tyto hodiny chodit, ale když byl donucen, začal se svým kamarádem během hodiny zpívat ukrajinskou hymnu. Nejdřív potichu a pak hlasitěji... To si dovolil hodně! Matka musela do školy na kobereček, snažili se dovolat i mně do Nové Kachovky, synovi vyhrožovali polepšovnou. Se synem mluvili podle metodického pokynu a říkali mu, že na Ukrajině jsou utlačovaní rusky mluvící. Jenže on na to měl odpověď: „Já jsem tam žil a nikdy mě nikdo neutlačoval“. Říkali mu, že přišli chránit lidi. „Vy chráníte mého otce v Nové Kachovce bombardováním?“ Nevěděli, co na to odpovědět. Když máte zkušenosti, propaganda nefunguje. Nakonec řekli, že zpívat ukrajinsky je zločin, a tak s tím syn přestal. Ale on si stál za svým. Jsem na něj za to nesmírně pyšný!

Ledek

To, co většinu obyvatel města přimělo k odchodu, byl „ledek“. Tenkrát to zasáhlo muniční sklad. Vše v okruhu 3-5 km bylo rozmetáno, zůstalo jen čisté pole.

Okupanti tvrdili, že tam byl ledek, ale každý věděl, jak to bylo. Pak jsme zase začali chodit do sklepa. Sami jsme měli strach, ale snažili jsme se to před dětmi nedávat najevo a nějak je rozveselit. Říkali jsme, že „buch! buch!“ je ohňostroj. Ale ony stejně všechno vycítí... Starší dceři Vasylině byl rok a deset měsíců a začala mít panické ataky. Jednou seděla na pohovce a foukala do bublifuku. Ozvala se hlasitá rána. Dcera vyděšeně vylila bublifuk na pohovku a s pláčem běžela na záchod. Po tomhle jsme se rozhodli odejít. Nemohli jsme jet na Ukrajinu, protože by nám Rusové rozstříleli auto. Rozhodli jsme se, že pojedeme přes Krym.

Krym

Po odjezdu z Nové Kachovky jsme téměř rok čekali, až mi udělají cestovní pas. Pronajali jsme si byt v Jaltě a já jsem začal pracovat jako elektrikář. Ve škole, kde jsme dělali rekonstrukci, jsem našel celý štos vyplněných volebních lístků, kde lidé hlasovali proti referendu. Nebyly započítány. Moc místních tam nezůstalo, žili tam převážně lidé, co přijeli z Ruska. Původní obyvatelé Jalty, se kterými jsme se bavili, nejen, že nepodporovali ruskou vládu, ale přímo ji odmítali. Lidem to bylo jasné. Čekali a zároveň se báli. Nikdo se ukrajinského pasu nevzdal.

Nemocnice

Jednou jsem skončil se starší dcerou v nemocnici. Ve velkém tam vozili děti z Artěku s otravami a infekcemi [Rusové do tohoto dětského tábora sna Krymu sváželi děti z jiných okupovaných území a často je nevraceli rodičům, ale odváželi je do Ruska, pozn. red.]. Nikdo nás nechtěl ošetřit, dítě bylo ve vážném stavu, v bezvědomí. Jen jedna lékařka nás normálně ošetřila.
 
Předepsala nám normální léčbu, podepsala dokumenty a zařídila, abychom platili jen minimum.

Sebeúcta

Konečně jsem dostal pas. Cestou z Krymu jsme se zastavili ve městě Tver u mé sestry. Je jednou z těch, kteří šli v Rusku prostestovat a doplatili na to. Její přítel je stále nezvěstný. Ještě v Nové Kachovce lidé náhle zmizeli a nevrátili se, co čekat v Rusku. Tam nejsou lidská práva ani zaručena. Všichni jsme byli v šoku, když tam začaly první protesty a dva policisté odvlekli jednu dívku. A čtyři stovky protestujících tomu jen přihlížely. Dovedete si něco takového představit na Ukrajině? Ne, nikdy. Ty policisty by už svlékli donaha a zmlátili. I já, který mám zodpovědnost za svou rodinu a děti, bych se zastal cizí holky. Ať se děje, co se děje, nesnesl bych se na to dívat, nevážil bych si pak sám sebe.

Naděje

Ten den, kdy jsme se chystali odjet z Tveru do Evropy, vytáhl Prigožin na Moskvu. Měli jsme radost! Říkali jsme si: ještě chvíli počkáme a třeba se budeme moci vrátit domů. Bylo úžasné pozorovat, jak Rusové panikaří. Ještě se nic nestalo a oni už vzali útokem obchody a začali skupovat potraviny. Nejsem zlomyslný člověk a snažil jsem se takové myšlenky zahánět, ale tenkrát mě napadlo: „Vy jste ale hnidy! Kdybyste někdy slyšeli, jak to bouchá, kdyby někdy něco vybuchlo kousek od vašeho dítěte, chtěl bych vidět, jak nadále podporujete svého milovaného prezidenta! Přál bych vám aspoň na jeden den zažít to, v čem jsme my žili celý rok! Jak moc vám chybí vidět celý kontext... Aby se v mozku něco přeměnilo a vy jste si řekli: aha, to bylo špatně! Tohle přece dělat nemůžeme.“

Strach

Hodně jsme spěchali, protože jsme chtěli oslavit první narozeniny naší mladší dcery v normální zemi. Vyhledali jsme si nejkratší cestu a rozhodli se, že pojedeme přes hraniční přechod Ubylinka. Nejdřív sjedete z dálnice na rozbitou silnici a pak už ani žádná silnice není. Auto se třáslo, jako bychom jeli po pražcích. Míjeli jsme obrovské opuštěné vesnice s černými vyhořelými domy. Navigace nefungovala. Mobilní signál a internetové připojení úplně zmizely. Docházela nám voda i jídlo. Začínalo se stmívat. Kolem pobíhaly srny. A kde jsou srny, tam jsou i vlci. Už jsem neřešil nápravu, prostě jsem zděšeně uháněl pryč. Kdyby se s autem cokoliv stalo, mohli jsme tam umřít dřív, než bychom se dostali k hranicím.

Peklo

Na ruských hranicích se rozpoutalo peklo. Strávili jsme tam dva dny. Pohraničníci neměli žádného slitování. A to počasí: nejdřív horko, pak lilo jako z konve. Lidé, kteří museli přejít hranici pěšky, stáli hodiny v dešti s malými dětmi v náručí. Nebyly tam žádné lavičky ani pitná voda. Jediný záchod byl v takovém stavu, že se na něj nedalo jít. Hromady hoven se na vás dívají a říkají: „Nazdar. Tady je obsazeno.“ Všude kolem to bylo stejné. Bylo to jako... Repinův obraz. Samozřejmě jsem tu nechtěl slavit narozeniny své dcery. Ale ona měla dokonce dárky! Plechovku lančmítu, plechovku kondenzovaného mléka a 10 eur. Byl to dárek od ukrajinsko-kazašské rodiny, se kterou jsme se seznámili ve frontě. Na řadu jsme přišli ve čtyři hodiny ráno. Přistoupili jsme k okénku s našimi doklady.
Ušklíbla se a nechala nás projet.

Lidskost

Na lotyšské hranici se chovali úplně jinak: klimatizovaná místnost, Wi-Fi, normální záchod, omalovánky pro děti. Pozvali si mě jakožto ruského občana na výslech. Vyslýchala mě mladá žena, která mluvila rusky líp než ti ruští pohraničníci, kteří po nás akorát tak štěkali.
„Na základě výslechu se rozhodneme, jestli vás pustíme dál, nebo ne,“ řekla Lotyška a najednou dodala: „Musíte mít po té cestě hlad!“ Vyndala svoji krabičku s obědem a podala mi ho. Pak přinesla dětem jablko, housku a nektarinku.

Polsko

Přijali nás tady moc dobře. Pomáhají nám s adaptací. Děláme si s manželkou legraci, že první dítě se nám narodilo během lockdownu, druhé za okupace. Další děti už raději nechceme, ještě by mohly začít padat z nebe kameny.

Domov

Jak nás tato zkušenost změnila? Jsme teď silnější. Pokud jste lidská bytost, zůstanete lidskou bytostí za všech okolností. A naše město, Nová Kachovka, je taky velmi silné. Nic ho nemůže zlomit. Bez ohledu na to, jak dlouho bude okupace trvat, Nová Kachovka zůstane ukrajinskou. Jestli se plánujeme vrátit? Samozřejmě! Hned jakmile dopadne poslední raketa, sbalíme si kufry a pojedeme obnovovat náš domov. Jsem elektrikář – silnoproud, takže moje ruce tam budou určitě potřeba. I kdyby platili málo. Copak to jde jinak? Nová Kachovka je náš domov. Chci, aby moje děti žily doma.

prosinec 2023