Rychlý přístup:

Přeskočit přímo k obsahu (Alt 1) Přeskočit přímo k hlavní navigaci (Alt 2)

Reportáže
Blesky nad oceánem

Thomas a Erika Mannovi, 1938
Thomas a Erika Mannovi, 1938 | Zdroj: Münchner Stadtbibliothek / Monacensia

Erika Mann, Výzva k bojkotu německého zboží, 15. březen 1937 v Madison Square Garden

U všeho, co proti Hitlerovi podnikáme a plánujeme, bychom vždy měli brát v potaz jeho psýchu, jeho hystericko-bolestínské, manicky-labilní psychické ustrojení. Nacistická říše stojí a padá s Hitlerem. Hitler stojí a padá se svým sebevědomím, s přesvědčením, že je on, Hitler – mocný, skvělý, miláček štěstěny a široce uctívaný – povolán k tomu, aby po Německu vnutil svoji diktátorskou vůli celému světu…

Ovšem neúspěch, nedůvěra a pohrdání jsou možnosti, jak sebevědomí této agresívní mimózy rozkolísat, – neboť ono stojí na písku. … A kdyby se podařilo díky důslednému bojkotu německého zboží tomuto nacistickému potentátovi ukázat, že si z něj svět nic nedělá, a že si přeje, aby se klidil, to by byl už velký a důležitý krok pro to, aby se tak opravdu stalo. … Bojkot německých výrobků znamená rozhodující poškození Třetí říše, která bez vývozu svých výrobků nemůže dovážet suroviny, které potřebuje; a které neužívá k tomu, aby živila svůj národ a činila životní úroveň obyvatelstva hodnou života (lid hladoví a jeho životní standard klesl na válečnou úroveň!), naopak je užívá k tomu, aby připravovala válku, kterou ohrožuje mír na tomto světě.
 

Erika Mann, Ženy v exilu, 1938

V oceánu uprchlíků, jehož proudy se slévají z různých zemí s diktaturami a jenž zalévá tuto planetu, nalezneme velmi mnoho žen. Mezi uprchlíky je mnohem větší procentuální zastoupení žen, než by se dalo očekávat. Připustíme-li, že krom lidí pronásledovaných z rasových důvodů v Německu (a nyní i v Itálii), jsou to ve většině politicky aktivní lidé, kdo se musí obávat, že budou diktátory uvrhnuti do vězení či zabiti, a uvážíme-li dále, jak málo žen (opět procentuálně) bylo oficiálně aktivně politicky činných, pak nás obrovské číslo exulantek musí překvapit. Nadto je mezi mužskými uprchlíky velké množství těch mužů, jež k odchodu z vlasti přemluvily jejich ženy. A vůbec se zdá, jako by ženy obecně a mnohem rychleji než muži dospěly k poznání, že žít ve fašistické diktatuře je trýznivé a ničemné.
 

Erika Mann, Hostitel Amerika, 1941

Po tři a půl roku, od března 1933 do září 1936, mi poskytovala řada evropských zemí pohostinství: Švýcarsko, Rakousko, Československo, Nizozemí, Francie, drobné Lucembursko. Všechny tyto země jsem měla ráda a jsem jim dosud vděčná. Přesto jsem v každé z nich byla vždy jen hostem, cizincem. Bylo to mojí vinou? Myslím, že ne. Neboť nic by mě nebylo učinilo šťastnější než být akceptována jako rovnoprávný občan, přítel a pomocník v obraně ohrožené demokracie v těchto zemích, v nichž jsem vždy mohla zůstat jen chvíli. Nic by mě nebylo více uspokojilo než svolení, abych se cítila jako doma. Od 12. března 1933, kdy jsem opustila Německo, jsem nikde a v žádný moment neměla pocit, že jsem skutečně doma – až jsem dorazila 19. září 1936 do Spojených států.

Zdroj: Erika Mann: Blitze überm Ozean. Aufsätze, Reden, Reportagen. Rowohlt, 2001.