Rychlý přístup:

Přeskočit přímo k obsahu (Alt 1) Přeskočit přímo k hlavní navigaci (Alt 2)

Blogeři a blogerky z Berlinale 2021
Jinak než z mužského pohledu

Dan Stevens a Maren Eggert ve filmu Ich bin dein Mensch (Jsem tvůj člověk) režisérky Marii Schrader
Dan Stevens a Maren Eggert ve filmu Ich bin dein Mensch (Jsem tvůj člověk) režisérky Marii Schrader | Foto (detail): © Christine Fenzl

Ženské postavy vyhovující mužskému pohledu („the male gaze“) jsou v mnoha filmech odrazem společnosti, která ženy po staletí učí, aby se líbily. Maria Schrader rozkrývá tento úhel pohledu ve svém vtipném a chytrém filmu Ich bin dein Mensch (Jsem tvůj člověk).

Od: Regine Hader

Synopse filmu Ich bin dein Mensch zpočátku příliš nepřekvapí. Etická komise má rozhodnout, zda budou humanoidům v Německu brzy přiznána „lidská práva“ a bude jim umožněno uzavírat manželství. V rámci experimentu navrženého pro tento účel má Alma (Maren Eggert) žít společně s humanoidním robotem Tomem (Dan Stevens). Aby se zajistil co nejpříznivější výsledek experimentu, naprogramuje záhadná firma robota Toma jako ideálního, učenlivého partnera pro vztah.

Nejpozději po prvních patnácti minutách je jasné, že tento film je velkolepý! V nádherném, symetrickém expozičním záběru protagonistka v béžovém trenčkotu spěchá pískově zbarvenými kulisami berlínského Muzejního ostrova. Splývá s nažloutlými kamennými budovami a kanelurami sloupů a svižně běží směrem ke svému pracovišti. Přesvědčivější portrét cílevědomé archeoložky, zkoumající perské klínové písmo ze čtvrtého tisíciletí před naším letopočtem, by se dal jen stěží najít. Almin domov je jen jakýmsi pokračováním této pískově zbarvené scenérie – její oblečení i vlasy zde splývají s pohovkou, která se zase ztrácí v béžových stěnách jejího bytu. Alma je jako chameleon, který se maskuje v béžové kolekci návrhářky Jil Sander. Zdá se, že kameny, které zkoumá, prostupují celým jejím životem a fyzicky s ní splývají. Skutečnou vtipnost však scéna před muzeem získává teprve díky subtilní, animované estetice pozadí, které vypadá až příliš nereálně. Tím je předznamenáno téma filmu.

Ohodnocení: „Estetika Siri“

Jak vyžaduje prastaré sci-fi klišé o chladných robotech a vřelých, zranitelných lidech, je Almino teple laděné barevné téma uvedeno do kontrastu s Tomovými modrými a černými odstíny. Když Tom přijde, zdá se, jako by se bytem vznášel. Co přesně se odehrává v oblasti jeho kolen, je skryto ve vyznání lásky ke klouzání – černě se lesknoucí značkový kufr Rimowa. Když se toto symbiotické spojení robota a klasického designového kufru pohybuje, připomíná to pohyb šachových figurek s plstěnou podložkou vespod, které se po přímkách posouvají po šachovnici. Ukvapeně bychom mohli kufr vnímat jako kyborgské prodloužení Tomova těla, ale neprohlásili bychom ho tím definitivně za člověka?

Dan Stevens a ostatní humanoidi tak geniálně kopírují, jak roboti spolehlivě šlápnou těsně vedle, když se snaží napodobit „přirozenost“, že to skutečně zasluhuje označení „estetika Siri“. Tolik přítomnosti se vidí jen zřídka. Všude se skrývají odkazy na to, že jasné kategorie, vyjádřené otřelými kontrasty chladu a tepla, jsou už minulostí. Navzdory tomu, že už dávno žijeme ve světě, který je prostoupen digitálními technologiemi a ve kterém už de facto neexistuje nic čistě analogového ani čistě digitálního, nedokážeme tyto jednoduché kategorie přestat používat v kontrastech. Režisérka Maria Schrader líčí toto nedorozumění mistrovsky a subtilně.

Obzvlášť působivě inscenuje režisérka konflikt plynoucí z toho, jakým způsobem Alma pracuje v muzejní laboratoři. Almina metoda spočívá v tom, že analyzuje naskenované obrazy objektů. Tajně však touží po tom pracovat s originály. Aby získala potřebné peníze na výzkum a cestování, přistoupí na to, že bude žít s humanoidem jako partnerem. Skutečně vtipné je, že její skeny se vyznačují přesně stejnou – trochu příliš dokonalou, příliš animovanou, příliš flexibilní – estetikou, jakou se vyznačují i obrazy, které se objevují v pozadí Muzejního ostrova, když protagonistka na začátku filmu vstupuje do muzea.

Nelze se zalíbit

Až do tohoto okamžiku si můžeme myslet, že je to kreativní film, který ale přináší nepříliš inovativní myšlenky k tématu. Překvapí však feministická změna úhlu pohledu, jakmile Tom začne u Almy bydlet. Už v prvních dnech je jasné, že on nic nechce a ani neumí nic chtít. Nedokáže věci posoudit, ale chce se zalíbit a dokonce ani zde není jasné, zda na to má opravdu chuť.

Zpočátku je Alma ještě celá nesvá, když jí Tom šeptá: „Tvé oči jsou jako dvě horská jezera, do kterých bych se chtěl ponořit.“ Nebo když jí při světle svíček sype do vany okvětní plátky růží, protože „ona si přece zaslouží na chvilku vypnout“. Jako pravý svůdník ji pak ale informuje o tom, že právě toto si přeje 93 % všech žen v Německu.

Pro mě je to příliš mnoho klišé typu „pick me“. „Pick me“ popisuje ve feministickém diskurzu mimo jiné tuto rovnici: Žena je „atraktivnější“ nebo „zajímavější“, protože je „jiná než ostatní ženy“. To je osvědčené klišé, používané všude – od rapu až po hollywoodskou romanci. V tomto případě patří tedy protagonistka ke vzrušujícím 7 % žen, které nesní o pěnové koupeli. Je samozřejmě pozitivní odchýlit se od obvyklých klišé, ale stylizovat masy „ostatních žen“ buď  do nemoderních koňařek, pro které na světě neexistuje nic než kůň, nebo do frustrovaných manželek nebo – jako v tomto případě – do romantiček toužících po wellness zážitcích a následně se vůči nim vymezit, to se nikdy neobejde bez špetky misogynie. Na Almu, která Toma v následujících dnech provokuje a která zkouší, kam až může zajít, však nesedí ani vzorec „pick me“ ani klišé o tom, co ženy chtějí, takže učenlivý robotický partner ji pak už statistikami ani obvyklými klišé neobtěžuje. Režisérka Maria Schrader navazuje na příběh feministické science-fiction tím, že její protagonistka nabourává prastarý vzor ženy, která se chce líbit a která je k tomu předurčená. Jak často bylo možné ve filmech hlavního proudu vidět ženy, které se v heterosexuálních milostných příbězích chovaly zcela suverénně a neměly potřebu se líbit? Seznam takových filmů by se dal spočítat poměrně rychle.

Maria Schrader však také ukazuje, jak rychle se úhel pohledu může zase změnit. Když totiž Alma potká svého bývalého přítele, je vše zpět, a to včetně kapitalistického vyjednávání vlastní hodnoty na základě žádoucnosti a plodnosti, o které píše socioložka Eva Illouz, která se zabývá láskou.

Klišé na konci?

Zatímco na začátku postava vědkyně splývá s předmětem svého zkoumání, pak na konci ta, co se stala pískovcem, se už vůbec nezajímá o svou kariéru ani o svoje téma. Přinejmenším z toho jako diváci už nic nevidíme, až na jeden uslzený, excesivní večer, kdy Alma zjistí, že jiná vědkyně bude stejný poznatek publikovat dřív než ona. Škoda, že tento osvěžující film získá v závěru přece jen příchuť příběhu o „osamělé kariéristce“, když si Alma uvědomí svou situaci a přikloní se dokonce ke své rodině.

Svou zprávu pro etickou komisi v závěru filmu začíná Alma obecnými frázemi typu: „Lidé jsou hodní lásky jen kvůli svým chybám, to je odlišuje od robotů“. Pak však přispěje tento film do debaty ještě něčím chytrým: Protagonistka se totiž na konci nerozhodně snaží odradit od toho, aby humanoidům bylo povoleno uzavírat sňatky, protože vnímá morální problém. Svůj odmítavý postoj odůvodňuje tím, že by lidské vztahy přestaly fungovat, kdyby si lidé jednou zvykli na příjemné vztahy s humanoidem, přestože by věděli, že tyto vztahy nejsou pravé. Maria Schrader si takto zas a znovu pohrává s publikem. Přiměje nás k tomu, abychom očekávali nějaké klišé – a pak naše očekávání na poslední chvíli změní.

Celkově se režisérce snímku Ich bin dein Mensch (Jsem tvůj člověk) podařilo navzdory spíše průměrnému konci natočit působivý film, který – na hony vzdálen typické estetice žánru sci-fi –komentuje originál a kopii na vizuální a intelektuální úrovni a dokáže být přitom vtipný a feministický. Klobouk dolů!