Rudá barva se v průběhu času proměnila z barvy moci na barvu revolucionářů. Rozhovor s publicistou Gerdem Koenenem o symbolické barvě komunistů a socialistů
Rudá barva byla ještě v antice a ve středověku barvou vlády a moci. Jejími nositeli byli římští císaři, evropští vládci a papeži. V průběhu staletí se z ní stala barva revolucionářů. Během francouzské revoluce nosili příznivci republiky, jakobíni a sansculoti, rudou čepici jako identifikační znak. „Bonnet rouge“ tak byl na jedné straně emancipačním symbolem svobody, na druhé straně je však neoddělitelně spjat s hrůzovládou jakobínů, kteří během francouzské revoluce všechny domnělé odpůrce revoluce potlačili, nebo popravili.
Tato ambivalence měla od té doby barvu doprovázet. Ve 20. století se rudá stala barvou dělnického hnutí, komunismu a socialistických proudů. I zde se s touto symbolickou barvou pojily asociace jako naděje na lepší život s utrpením a krví („dnes rudý, zítra mrtvý“).
Publicista a historik Gerd Koenen se ve své knize Rudá barva. Původ a historie komunismu (Die Farbe Rot. Ursprünge und Geschichte des Kommunismus) zabývá vývojem komunismu. Hovořili jsme s ním o symboličnosti barvy rudého století.
Pane Koenene, proč se stala právě rudá symbolickou barvou dělnického hnutí?
Po černé a bílé je rudá další ze základních barev. Jako barva krve symbolizuje nejužší spojení mezi lidmi a zároveň jejich nejostřejší rozdělení, polární pocity mezi láskou a nenávistí. Barvou dělnického hnutí se stala tehdy, když se ve 30. letech 19. století poprvé hovořilo o „sociální revoluci“, která musí následovat po revoluci politické. To bezprostředně souvisí se zavedením moderních pojmů „socialismus“ a „komunismus“. Politická rudá barva – nejviditelnější jako rudá vlajka – zároveň konkurovala značnému počtu feudálních emblémů, ve stále větší míře také trikolorám nových národních vlajek. V porovnání s touto rozdělující rozmanitostí symbolizovala rudá sen o univerzálním spojení „proletářů všech zemí“ a překonání nenávisti mezi zeměmi a národy. Druhá internacionála z roku 1889 pozvedla rudou vlajku také na svůj ústřední symbol.
Rudá barva stala po celém světě barvou komunistů a socialistů, byl to tedy přirozený důsledek tohoto vývoje?
Během velkých sociálních bojů kolem přelomu století, při kterých průmysloví dělníci poprvé opravdu vystoupili do popředí všech demokratických a jiných emancipačních hnutí, se rozšířil symbolický prostor, který byl spjat s politickou rudou barvou. Při vypuknutí revoluce v Rusku roku 1905 se poprvé celé lidové hnutí odělo do rudé barvy, která částečně vyzařovala naději a částečně apokalypticky plápolala. Při tomto obzvláště silném afektivním významu možná hrála roli jazyková blízkost slov „rudý“ a „krásný“ v ruštině. Ta se projevuje například u pojmenování „Rudého náměstí“ před Kremlem, které se také jmenuje „Krásné náměstí“. Nepřekvapí, že Lenin po převzetí moci bolševiky v roce 1918 použil dávno historický programový pojem „komunismu“ pro svoji stranu a pro svůj režim, a také pozvedl rudou vlajku (s kladivem a srpem) na novou státní vlajku. Mělo se ale také zapomenout na to, že již svržení carského režimu na přelomu února a března 1917, na kterém se bolševici téměř nepodíleli, bylo zcela oděno do rudé barvy. Takzvaná „Říjnová revoluce“ bolševiků byla v podstatě vítězstvím rudé barvy nad rudou barvou, rozuměj: vítězstvím bolševiků nad ostatními ruskými socialistickými stranami. Ty byly natlačeny do role „bílých“ kontrarevolucionářů a pomocí teroristických prostředků byly utlačovány.
Obálka rakouského časopisu Maizeitschrift ke Svátku práce v roce 1898. Titulní postavou je Marianne, symbol Francouzské republiky. Na hlavě má frygickou čepici, kterou během Francouzské revoluce nosili i jakobíni. | Foto (výřez): © picture alliance (84019274)
Rudá barva se stala symbolem politických režimů nejen v Rusku, ale také například v Číně. Existovaly rozdíly ve způsobu čtení jednotlivých užití?
V Číně triumfovala rudá barva komunistické strany nad emblémy zbrusu nového národního hnutí a vyplnila po získání moci celý politický a ideologický prostor – opět pomocí naprosto vlastních kulturních a mytologických příměsí, které se v žádném případě neodvozují pouze z importovaného marxismu-leninismu. Již mnoho let před uchopením moci, ještě na „rudé základně“ v Ťi-nanu si nechal Mao napsat na míru střiženou hymnu strany, která čerpala z lidové kosmologie:
Východ je rudý, slunce stoupá,
Čína stvořila Mao Ce-tunga,
ten v zájmu lidu usiluje o štěstí,
sláva, on je lidu velký osvoboditel!
Doba rozkvětu komunismu je pryč. Snížila se tím také síla záření symbolické barvy?
Na Západě bledl vyzdvihovaný význam politické rudé barvy po roce 1945 čím dál více – nehledě na hektický revival v rámci radikálních mládežnických hnutí kolem roku 1968. Ten se ve staré Spolkové republice Německo rozšířil dokonce na „rudé desetiletí“ s deseti tisíci politicky hyperaktivními členy, kteří po určitou dobu dominovali na univerzitních kampusech a v části intelektuálních debat. Poté, co sociální demokracie opustila marxistické dědictví, udělala ze staré, vášnivé sytě rudé barvy svých emblémů spíše bledou, plakativní rudou, která téměř nepřenáší speciální systém kritizující význam. Zhroucení sovětského tábora po roce 1989 dodělalo zbytek. Dnešní Čínská lidová republika, kde se exkluzivní sféra moci absolutně vládnoucí Komunistické strany obléká do intenzivní „rudé v rudé“ symbolizuje železnou tradici, v níž si strana nárokuje pozici zachránkyně Číny, která se bezprostředně mísí se starou mytologií říše a s moderním obnoveným suprematismem v mezinárodní sféře. Tato tradice se mezitím téměř zcela vzdálila od všech demokratických a sociálních emancipačních slibů dělnických hnutí 19. a 20. století.
