Svátek práce
Každá generace si ho pro sebe objeví vždy nanovo
První máj se jako státní svátek slaví na celém světě. V Německu má však svou vlastní historii, sahající od jeho přivlastnění národními socialisty až k berlínským „revolučním demonstracím“.
Od: Christian Werthschulte
Historie 1. máje začala pro většinu zemí v Chicagu. V roce 1886 tam anarchisté vyzvali ke stávkám a demonstracím za osmihodinový pracovní den. Akce se však vymkla kontrole – neznámý člověk hodil na chicagském náměstí Haymarket do davu bombu, policie zahájila palbu, několik lidí následně zemřelo a organizátoři byli nakonec popraveni. Na památku obětí se o tři roky později, v roce 1889, rozhodla Druhá internacionála jako mezinárodní sdružení dělnických stran a organizací na svém zakládajícím kongresu v Paříži vyhlásit 1. máj Dnem mezinárodního vystoupení dělnického hnutí za osmihodinovou pracovní dobu. Byl položen základní kámen svátku s pohnutou historií.
Také v Německu vycházejí každého 1. května do ulic na shromáždění desetitisíce lidí. Známé jsou zejména demonstrace v Berlíně-Kreuzbergu, které jsou opakovaně provázeny nepokoji. O co vlastně jde?
rozhádané dělnické hnutí
Na rozdíl od současnosti nebyl 1. máj koncem 19. století v Německu státním svátkem. „Kdo ten den demonstroval, musel už předem počítat s tím, že přijde o práci nebo bude zatčen,“ vysvětluje historik Ralf Hoffrogge, který v Bochumi a Postupimi zkoumá historii sociálních hnutí. 1. května 1890 vypukla v Hamburku generální stávka, která pro všechny zúčastněné skončila okamžitým propuštěním z práce. Sociálně demokratická strana Německa (SPD) se přesto ještě týž rok rozhodla vyhlásit 1. máj i v Německu Dnem dělnického hnutí. Od té doby SPD organizovala demonstrace každý rok – účast na nich sahala od několika set lidí v menších městech až po 100.000 lidí ve velkoměstech. Pouze během první světové války SPD upustila od pořádání akcí, aby podpořila válku. Komunistické skupiny k nim přesto dále vyzývaly a na svých akcích požadovaly ukončení války.
„Konflikt mezi komunistickým a sociálnědemokratickým dělnickým hnutím přetrvával i po skončení války,“ říká Ralf Hoffrogge. To se projevilo zejména v „krvavém máji“ roku 1929. Pruský ministr vnitra, sociálnědemokratický politik, sice demonstrace ke Dni dělnického hnutí zakázal, ale Německé komunistické straně (KPD) se přesto podařilo pracující zmobilizovat. V Berlíně pak policie na demonstranty zaútočila a výsledkem bylo minimálně 33 zabitých civilistů a 198 zraněných. „Krvavý máj“ vyostřil napětí mezi SPD a KPD a oslabil obě strany v boji proti společnému nepříteli – národním socialistům.
dědictví národních socialistů
Národní socialisté potřebovali k upevnění své moci podporu německého dělnictva. Udělali mu tedy nabídku: První máj se měl v roce 1933 stát „Dnem národní práce“. Odbory souhlasily, protože se obávaly, že jinak přijdou o svůj majetek. „Bylo to strašně špatné rozhodnutí,“ říká Ralf Hoffrogge. 2. května 1933 byly odbory rozbity a převedeny do národněsocialistických organizací. Nezávislé dělnické hnutí přestalo v Německu existovat, od roku 1934 byly všechny prvomájové akce výrazem totalitního nacistického režimu.
Oslava 1. máje v roce 1950 na Augustusplatzu v Lipsku: V tehdejší Německé demokratické republice pořádala prvomájové přehlídky a průvody vládnoucí Jednotná socialistická strana Německa (SED). | Foto (Detail): © Roger and Renate Rössing / Wikipedia / CC BY-SA 3.0
První máj byl však od té doby státním svátkem. Tím zůstal i po skončení druhé světové války a po rozdělení Německa. Západoněmecký stát a východoněmecký stát však k tomuto svátku přistupovaly rozdílně. „V NDR nebyl 1. máj svátkem nezávislého hnutí,“ říká Ralf Hoffrogge. „Jednotná socialistická strana Německa (SED) jako státní strana v NDR pořádala velké přehlídky, na kterých se mlčky předpokládala hojná účast.“
Ve Spolkové republice byla organizace prvomájových akcí opět v rukou odborů. Vedle požadavků na větší spolurozhodování, kratší pracovní dobu a vyšší mzdy byla věnována pozornost také feministickým tématům, tvrdí historička Gisela Notz, která se zabývá zkoumáním ženského hnutí: „Už v 50. letech 20. století požadovaly ženy organizované v odborech ‚za stejnou práci stejnou mzdu‘ jako muži.“
nepokoje v kreuzbergu
Prvomájová demonstrace na Konrad-Adenauer-Allee v Západním Berlíně v roce 1987 | Foto (Detail): © Bundesarchiv, Bild 183-1987-0501-019 / Zimmermann, Peter / CC-BY-SA 3.0
Od 60. let 20. století se spolu se vznikem Nové levice začaly objevovat nové konflikty, které se projevovaly i během prvomájových akcí. Především prvomájové demonstrace v Berlíně se začaly věnovat i tématům mimo tradiční odborářské spektrum – squatting, nájmy, ekologie a feminismus. V roce 1987 byl hlavním tématem bojkot sčítání lidu. Před prvním májem prohledala policie kancelář bojkotové kampaně – atmosféra byla napjatá. V průběhu odpoledne pak došlo mezi příslušníky levicové scény a policií k pouličním potyčkám, při kterých bylo vyrabováno třicet obchodů.
Na levicové scéně byly nepokoje vnímány ambivalentně – někteří je oslavovali jako autentickou revoltu, jiní je kritizovali jako apolitické. Přesto znamenaly začátek vlastní tradice – tradice revolučních prvomájových demonstrací v Berlíně, které byly opakovaně provázeny nepokoji. „S více než 10.000 účastníky to byla v roce 1987 na dlouhou dobu největší demonstrace levicové scény v Německu,“ říká historik Hoffrogge. Prvomájové demonstrace se pak konaly každoročně v berlínské čtvrti Kreuzberg a byly doprovázeny velkým multikulturním pouličním festivalem – až do roku 2020.
Prvomájové shromáždění Německého odborového svazu (DGB) v roce 2019 v Mnichově | Foto (Detail): © DGB Bayern/Philipp Guelland
Od té doby byl Svátek práce ve znamení pandemie a v posledních dvou letech se musel konat digitálně. Ralf Hoffrogge k tomu podotýká: „Odbory se v posledních letech uchylují k větší konfrontaci.“ Větší prostor navíc podle něj zabírají témata, jako je hnutí nájemníků. Znovu se také častěji objevují témata feministická. „Je tu návrat k tématům socialistického ženského hnutí,“ říká Gisela Notz, „i když ta bývají více v popředí spíše 8. března u příležitosti Mezinárodního dne žen.“ A Ralf Hoffrogge konstatuje: „Existuje potřeba opatřit protest mezigeneračními odkazy.“ Možná, že to je konstanta v proměnlivé historii Prvního máje v Německu: Každá generace si ho pro sebe objeví vždy nanovo.