Job

Letní žurnalistická škola není jen o učení a žurnalistice

Když jsem se na letní školu chystala poprvé, mísily se ve mně rozporuplné pocity. Chtěla jsem opustit stereotyp, ale nechtělo se mi do cizího prostředí. Chtěla jsem poznat nové lidi, ale děsila jsem se neznámého. Zkrátka chtělo se mi a zároveň nechtělo. Po úžasné zkušenosti, nových přátelích a nabitém programu mi však bylo jasné jedno: Příští rok tu zaručeně nesmím chybět.

A tak jsem se letos vydala na Letní žurnalistickou školu po druhé. Už žádný strach ani obavy. Ty vystřídal pocit radosti, že uvidím staré známé a zase si sáhnu na dno svých sil (v pozitivním slova smyslu). Některé tváře byly povědomé, jiné jsem viděla prvně v životě a tato staronová směsice bažantů i starých mazáků pro mě byla zárukou dalšího úžasného týdne.

První mediální zkušenost

Letní žurnalistická škola Karla Havlíčka Borovského je týdenní kemp pro všechny, kteří se zajímají o média, současné dění, politiku, historii a další super věci. Setkávají se tu lidi nejen z Česka, ale i ze Slovenska, Polska, Rakouska nebo tento rok dokonce z Ukrajiny. Každý účastník působí v jedné z pěti skupin a celý týden intenzivně pracuje na televizních reportážích, rozhlasových vstupech, online medailoncích, zpravodajských výstupech nebo reklamě.

Letos jsem si vybrala skupinu PR a marketing a rozhodně jsem nelitovala. Nejen, že jsme měli vynikající mentorky, ale i zajímavý program. První dva dny nás čekala teoretická i praktická průprava v oblastech jako psaní tiskových zpráv, práce s mikrofonem, marketing, tvorba reklam apod. Nechyběly ani jazykolamy, které musí zvládnout každý profesionální mluvčí – já do něj mám ještě hodně daleko.

Rozhodně nejzajímavější částí však byla praktická tvorba. Jako každý rok jsme měli v rámci skupiny PR a marketing za úkol natočit krátkou reklamu. Letošní téma znělo: Dobročinná organizace. O tématu jsme si našli první poslední, ale kde začít? V šestičlenné skupince nás tak čekalo brainstormování, vzájemné (konstruktivní) kritizování a kreativní tvoření. Každý se ujal role, která mu nejvíce seděla. Někdo byl scénáristou, někdo režisérem, další fotografem a nechyběly ani půvabné herečky. Vzájemně jsme si radili a podporovali se, aby naše společné dílo bylo co nejlepší. Přitom jsme si užili taky spoustu legrace, když jsme běhali po místním parku a nic netušící kolemjdoucí doháněli k nechápavému kroucení hlavou nad tím, „co ta mládež pořád vymýšlí“.

Týmová práce nás provázela i při vytváření veřejného průzkumu. Nejdříve jsme se rozběhli do ulic a pokusili se ulovit několik lidí odpovídající naší cílové skupině. Pak nastala ta „kreativní“ neboli mučící část, kdy jsme všechna data dávali dohromady. Z neuvěřitelné změti čísel, odpovědí, statistických údajů a nečitelného písma (moje chyba) jsme měli udělat prezentaci, která by byla srozumitelná a zajímavá pro ostatní účastníky školy. Přiznávám, že to nebyl lehký úkol, ale poprali jsme se s ním statečně a s výsledkem jsme nakonec byli spokojeni.

Abychom se ale mohli angažovat i sami za sebe, měli jsme v souvislosti s blížícími se komunálními volbami vytvořit politické billboardy. Jenže to mělo háček. Strany jsme si nevybírali, ale losovali. Někteří kouleli očima nad KDU-ČSL, jiní (jako já) to brali v případě Hnutí Ostravak s nadsázkou a další bědovali nad KSČM. Součástí tvorby bilboardu byla i jejich prezentace, u čehož jsme se dost pobavili. Největší show připravila „komunistka“ Nina, která svou plamennou řeč (poté, co všechny ujistila, že k této straně nechová žádné sympatie a vše je jen pro účely zadaného úkolu) zakončila slovy: Kdo nepracuje, ať nejí!

Dřina, co za to stojí

Práce to byla náročná, jak časově, tak i fyzicky a psychicky – neustálé pobíhání po městě. Odmítavé pohledy havlíčkobrodských, když se k nim blížíte s diktafonem nebo, nedej Bože, s kamerou, patří k té méně příjemné části. Zpracování materiálu, ať už přepisování hodinových rozhovorů, stříhání nepřeberného množství zvukových i obrazových nahrávek nebo grafické zpracování ankety také vyžaduje pevné nervy. I kritika od lektorů, kteří se z vás snaží za poměrně krátkou dobu dostat to nejlepší, občas zasáhne citlivé místo. Co je tedy na této škole tak super?

Práce, dřina, kritika a zase dřina. Když se ale tou vší námahou prokoušete a na konci týdne spatříte plody své práce – článek publikovaný v papírových novinách nebo na webu, plnohodnotnou reportáž nebo složitý graf, kterému rozumíte jen vy – je to ten pravý metafyzický orgasmus. A ten za tu práci rozhodně stojí.

Všechny výstupy skupiny Web a print, které dosahovaly požadované kvality, byly průběžně zveřejňovány na webu vysocinanews.cz nebo v místním havlíčkobrodském Deníku. Rozhlasová a televizní skupina své výstupy, až na některé výjimky, v médiích neuveřejňuje, ale stejně jako reklamy skupin PR a marketing jsou ke zhlédnutí na webových stránkách Letní žurnalistické školy.

Za týden jsem měla možnost vyzkoušet si práci v týmu i samostatně. Práci s technikou i s lidmi a poslechnout si zajímavé přednášky o práci v médiích z té „druhé strany“. Pomohlo mi to utvrdit se v tom, že nic není černobílé a že je velmi jednoduché, ale hloupé odsuzovat kroky nebo chyby ostatních a obzvláště píáristů. Jsou to totiž lidé jako my.

Kulturní šok

Jak už jsem se zmínila, Letní žurnalistická škola je koncipována jako mezinárodní kemp pro mladé. Letos se sjeli nejen zájemci o žurnalistiku z České republiky, ale i Polska a Ukrajiny. Většina zahraničních účastníků již někdy byla v kontaktu s češtinou, ať už ve škole nebo prostřednictvím přátel nebo rodiny. Holky z Polska si kontakt s českým jazykem doslova užívaly a nadšeně brebentily o všem možném i nemožném. Nutno dodat, že téměř v perfektní češtině!

Holky z Ukrajiny však letos trápila jazyková bariéra, jelikož se jejich znalosti češtiny blížily absolutní nule a ty základy angličtiny, které měly, jen stěží stačily na plnohodnotnou komunikaci. Tím se nám práce v týmu a začlenění našich kolegyň do kolektivu trochu ztížilo. I když jsme se my i lektorky snažily zprostředkovat jim, co nejvíce šlo, přednášky i kolektivní práce byly v drtivé většině jen a pouze v češtině. Trochu mě mrzelo, že jsme je kvůli jazykové bariéře nepoznaly trochu více a nemohly probrat současné problémy tížící Ukrajinu. I kulturní výměna mohla být zajímavým zpestřením pro obě strany.

Szczygieł, Durnová, Matyášová

Celý týden však není jen o práci, ale i o utváření si nových názorů, postojů a setkávání se zajímavými či dokonce známými lidmi. Kde jinde bych se mohla osobně setkat s autorem Gottlandu Mariuszem Szczygiełem, který, dle svých slov, při svém prvním publikovaném článku zažíval přímo metafyzický orgasmus. Kde jinde by mi zpravodaj ČT mohl povyprávět o vlastní zkušenosti z ukrajinského Majdanu při vypuknutí nepokojů? Kde jinde bych s těmito a mnoha dalšími mohla hovořit, diskutovat nebo dokonce dělat rozhovory?

Nejzajímavějším hostem pro mě byl polský spisovatel a publicista Mariusz Szczygieł. Hovoří téměř bezchybnou a suverénní češtinou, čehož si u cizinců velmi cením. Nadchly mě jeho názory, osobité vystupování a kouzlo osobnosti, které z něj po celou dobu vyzařovalo. Bylo osvěžující poslechnout si názor na Českou republiku z pohledu Poláka, který je dle svých slov „skrytý Čech“. Porovnání Polska a Česka z hlediska kultury a mentality je podle mého názoru velmi obohacující a jeho novou knihu 20 let nového Polska všem doporučuju.

Další přínosnou přednášku, která se zabývala kulturním a sociálním srovnáváním, tentokrát však Česka a Rakouska, vedla politoložka Anna Durnová působící na vídeňské univerzitě. Toto téma je mi blízké nejen kvůli tomu, že se Rakousko stane za krátkou chvíli mým domovem, ale také z důvodu stále přetrvávajících stereotypů, které český národ neustále neopouští. Ani média, ani turisté, ani rádoby znalci rakouské kultury se nedívají pod povrch. Nehledají příčiny a důvody pro jednání Rakušanů vůči Čechům. A právě tento pohled, který tak postrádám u inteligentních a rozumných lidí, mi zprostředkovala beseda Anny Durnové, za což mohu jen poděkovat.

Poslední z mé TOP 3 letošních přednášek bylo setkání s novinářkou Juditou Matyášovou. Na první pohled sympatickou a veselou paní, která se v ničem neliší ode mě nebo od kohokoli jiného. Než však začne vyprávět o své práci za poslední tři roky. Během nich totiž vyhledala děti, dnes už dospělé v pokročilém věku, které byly za války poslány do Dánska, aby se vyhnuly koncentračnímu táboru. Na rozdíl od jejich rodin a přátel. Hodina a půl vyprávění paní Judity jen stěží dokázala obsáhnout vše, co zažila, s jakými lidmi se během svého pátrání setkala, jaké příběhy vyslechla. Přesto však patřila k nejinspirativnějším, jaké jsem měla možnost zažít.

Pravá hodnota letní školy

Unikátní je na LŽŠ setkání s lidmi, kteří jsou zbláznění do žurnalistiky stejně jako vy. Možnost vyzkoušet si práci novináře nebo markeťáka je k nezaplacení, ale každodenní kontakt s vrstevníky, kteří jdou v životě stejnou cestou, je tou největší přidanou hodnotou, kterou škola nabízí. Máte možnost setkat se s lidmi mladšími, stojícími na pokraji rozhodnutí, kam po střední škole, ale i staršími, kteří už žurnalistiku studují.

Jen tady a teď můžete probrat své obavy, strachy, sny a představy o budoucnosti. Jen tady vám budou ostatní naslouchat. A možná právě zde získáte odpověď na otázku: co dál? Možná se dozvíte něco nového o sobě, možná někomu jinému ukážete tu správnou cestu, možná někomu pomůžete překonat jazykovou bariéru. Po náročném dni totiž není nic lepšího, než se společně odebrat do místní hospůdky a diskutovat o nesmrtelnosti chrousta.