Kultura

Jaromíre, jaké bylo Vaše první setkání s komiksem?

Já jsem s komiksem začal strašně pozdě, vlastně spíš omylem. V dětství jsem chodil do lidové školy umění, pět let na housle, a pak jsem v páté třídě tajně přešel na výtvarku. Tam jsem se naučil základy, ale nakonec stejně převážila muzika a začal jsem se jí věnovat. Když jsme dělali asi tak čtvrtou desku Priessnitz, byli jsme už tak chudí, že jsme neměli ani na výtvarníka, co by nám udělal obal. Já jsem si vzpomněl, že jsem vlastně taky výtvarničil a vždycky se mi líbily desky, které jsem viděl například u Faith No More. Tím jsem se dostal ke komiksu a nakreslil jsem obal k naší desce. Když jsme točili klip, všiml si toho někdo z reklamy, začal jsem kreslit storyboardy pro film a reklamu, dostal jsem se profesionálně k sekvenčnímu umění a rozkresloval scénáře, a to už má pak hodně blízko ke komiksu.

Hledáte si častěji náměty sám nebo Vám přicházejí nabídky?

Když jsme dělali na Aloisovi, tak to bylo trochu jako v kapele. Já jsem přišel s tím, že bychom měli udělat komiks a Jarda Rudiš řekl, že má postavu, která by možná mohla být dobrá, já jsem řekl, že musí do Jeseníku, kde je ta železnice. Tudíž to vznikalo takovým ping-pongem. Pak jsem dělal Bombera, kterého jsem si udělal tak trochu na vlastní námět a je spíš vnitřní a atmosférický než příběhový. A Kafka, to je zase nabídka, u které jsem věděl, že to bude blázinec, že na tom strávím spoustu času a vlastně to za to nestojí, ale že to jsou ty kroky, které se musí udělat, a nabídky, které se neodmítají, když se člověk chce někam posunout. Teď mám takovou ambici udělat bezeslovný komiks, abych vyprávěl příběh jen obrazem.

Už to u nás někdo zrealizoval?

Jo, ale jsou většinou jen krátké. Nejsou to graphic novels o sto stranách nebo celý velký příběh s obloukem, ale venku to není nic neobvyklého. Uvidím, co se bude dít, třeba přijedu na premiéru Zámku do Londýna a dostanu nějakého Dostojevského nebo Nietzscheho (smích).

Jak je to s konkurencí na poli komiksu?

Jako všude jinde, akorát v Česku v komiksu nejsou peníze, takže toho nevzniká tolik. Kvalitních výtvarníků přibývá a jsou vidět. Ale že bychom si nějak konkurovali, to ne, protože trh není velký. Když se prodá tisíc komiksů, tak se to bere jako bestseller, a že nám se podařil zázrak s Aloisem Nebelem, to je o něčem jiném. Je to o tom, jak jsme to propagovali, jaký je samotný příběh, spojení s hudbou, filmem a všechno navzájem si tak nějak pomáhalo. To, co se změnilo za dobu, kdy jsem v komiksu, je fakt, že už to není ghetto, ale akceptovaný obor. A ve světě to je jako s muzikou: konkurence je obrovská a lidi jsou neuvěřitelně pracovití. Když sleduju nějaké autory, jsou to mladí kluci a mají za sebou film, dvacet knih, do toho něco ilustrují a ještě jezdí po světě a dělají výstavy. Myslím si, že to je o té tvrdé pracovitosti, o tom, co my tady nemáme.

Myslíte, že nemáme?

Možná jo, ale je tady ta smůla, že když člověk něco vytvoří, tak zpětná odezva není taková, jakou by potřeboval. Znám výtvarníky, kteří jsou znechucení a už to nedělají. Vždycky je lepší, když je nějaká odezva, protože pak člověk najde odvahu a jde za hranice. U nás je komiks pořád taková popelka, spíš obor pro děti a lidi nemají prestiž. Ve filmu stačí natočit cokoliv a hned člověku stoupne prestiž, jako kdyby natočil pět skvělých alb a nakreslil, nevím co. Proto si myslím, že lidi tady zatím nejsou tak motivovaní do toho jít.

Máte teď něco v hlavě, co byste chtěl zrealizovat?

Máme nápad s Jardou Rudišem, o kterém pořád mluvíme, ale nejsme schopni to dotáhnout do konce. V Bílém Potoce v Jeseníkách se narodil slavný herec Rudolf Rittner, který odešel do Vídně, hrál tam v národním divadle, hrál v Berlíně, v němém filmu a ve čtyřiceti se vrátil zpět do Javorníku. Postavil si tam zámeček a chtěl být folklórním básníkem kraje, jenže místní ho mezi sebe nepřijali. Nakonec se domů vrátil až ve stáří, kdy už byl psychicky nemocný. Myslím, že by to bylo skvělý – Berlín dvacátých let, spojení se Sudety a takové to věčné útěkářství. Právě takové projekty by mohly mít v Německu ohlas. Akorát u nás se nenajdou peníze, abych mohl půl roku nebo rok sedět a kreslit. Komiks je hrozně časově náročný, když ho máte udělat pořádně. Ale když člověk chce něco udělat, tak to nakonec udělá. Jednodušší je samozřejmě, když to dostane jako zakázku, ale to tady zatím nefunguje.

Třeba se to někdy změn …

Třeba, když budou mít lidi nápady jako v té Anglii, budou vědět, že Kafka je světový autor a udělají to v angličtině, tak je úplně jedno, jestli to vyjde v Česku nebo ve Vietnamu, protože se to rozšíří. Ale hlavně náměty musí být zajímavé. Mně zatím vychází to, že ty lokální jsou pro svět mnohem zajímavější než řešit nějaké drama světového míru.