Kultura

René, má psaní význam i pro ty, kteří se nechtějí stát spisovateli?

Děkuju za tuhle otázku! V podstatě se tu teď můžu přiznat, že tahle oblast mě fascinuje ze všeho nejvíc – tvůrčí psaní dokáže pomoci v mnoha sférách běžného života. Musíme si uvědomit, že příběhy jsou skutečně všude okolo nás. Podíváte se na fotku z dovolené a ihned vám naskočí minipříběh toho, co se dělo před i po focení. Možná ucítíte i vůni moře, vybavíte si všechny kamarády, se kterými jste tam byli. I ty, kteří zrovna nejsou na fotce. Zpravodajství v dnešní době taky využívá příběhy, reklama příběhy přímo zbožňuje, firemní prezentace jsou lépe hodnocené, když se do nich zapojí příběh. A pak je tu i každodenní realita – přečtete si na internetu inzerát a okamžitě si začnete v hlavě tvořit obraz člověka z pěti zveřejněných vět (a to tam ani nemusí být fotka), což je velmi podobný princip tvorby literární postavy. Všechna velká náboženství jsou založena na příběhu. My jako lidi neumíme žít bez příběhů a pro mě i pro mé studenty je naprosto ohromující to zkoumat a šťourat se ve fungování příběhů. A i o tom je tvůrčí psaní. Byl jsem několikrát svědkem toho, jak se někdo na mém kurzu otevřel či si uvědomil něco důležitého ze své minulosti. Čili ano – tvůrčí psaní má podle mě význam skoro pro každého.

A tvůrčí psaní jako obor vlastně je…

Definovat tvůrčí psaní je velmi těžké. Obecně řečeno je to disciplína, která zkoumá věci před vznikem uměleckého textu. Není její snahou vytvářet hodnotné texty, ale procvičovat schopnosti autora, zkoumat zákonitosti vyjadřování se na papíře a zároveň se zabývá i působením textu na čtenáře. Díky tomu se dokáže tvůrčí psaní elegantně vymezit vůči literární vědě, což je úplně jiný obor. A v Čechách se mnohdy s tvůrčím psaním zaměňuje. Bohužel.

Jaký je stav tvůrčího psaní v České republice?

My tu nemáme žádnou dlouhou tradici výuky tvůrčího psaní. Nezbývá nám nic jiného, než se odpíchnout od zavedených systémů a pomalu je přetvářet k obrazu svému. Rozvoji výuky tvůrčího psaní brání i klapky na očích a předsudky, které mnozí mají. Zatím se u nás vše dělá intuitivně a vsázíme na to, že nás člověk, který vydal několik knih, dokáže něco naučit. Možná by se dalo říct, že tvůrčí psaní v původním anglo-americkém pojetí tu dělá tak pět lidí. O tvůrčí psaní se teoreticky zajímá například Markéta Dočekalová - ale nejsem si jistý, zdali to ostatní berou jako snahu o vytvoření určité úrovně výuky tvůrčího psaní - anebo docent Zbyněk Fišer na Masarykově univerzitě Brno.

Na jaké předsudky narážíte?

Například se mě lidé neptají, zdali se tvůrčí psaní dá učit, oni rovnou konstatují, že se to učit prostě nedá. Tím nemyslím všechny, ale spíš rýpaly. Nikdo se nepodivuje nad tím, že se u nás učí herectví, hraní na hudební nástroje nebo filmařina. Nevím, proč bychom měli být zrovna nejvíc skeptičtí k té nejpřirozenější vlastnosti člověka – vyprávění příběhů.

Jakým způsobem funguje výuka v původním anglo-americkém pojetí?

V Americe a stejně tak v Británii je běžné, že tvůrčí psaní učí i lidé, kteří nejsou aktivními autory. Má to totiž jednu obrovskou výhodu – jakmile učitel sám píše, začíná mít vlastní názor na literaturu a těžko se přes některé věci přenáší. Řekněme například, že známý básník, kterému někdo začne v hodině psát červenou knihovnu, to nemusí překousnout. Může svého žáka demotivovat nebo ho úplně předělat k obrazu svému. Od literárního vědce se neočekává, že bude psát oceňované tituly, tak proč by se to mělo očekávat od někoho, kdo se definuje jako teoretik tvůrčího psaní. V USA se lidé také dokážou podporovat a zdravě motivovat, což mě skutečně fascinovalo.

Ale to u nás nefunguje.

Lidé v Čechách si navzájem moc nepřejí. Místo toho, aby něco sami stvořili, tak přemýšlejí nad tím, jak někoho jiného pohanit, napadnout či dokonce zničit.

Jak přistupujete k výuce tvůrčího psaní Vy?

Já vycházím právě z anglo-amerického pohledu s tím, že vše přizpůsobuji ČR a sobě. Mým velkým bonusem je, že jsem na Literární akademii prošel nad rámec běžné výuky osmi ročními kurzy, kdy jsem pozoroval nejen pedagogy (známé spisovatele), ale i reakce studentů. Z toho hodně čerpám, čili snad vím nebo alespoň tuším, jak tohle funguje. Na základě anonymních dotazníků zpětné vazby, které dávám všem svým absolventům, mohu odhadnout, že mým velkým bonusem je individuální přístup. V mých hodinách se snažím vybudovat takové podhoubí k sebepoznání a srovnání se s ostatními. Člověk si něco vyslechne, nad vším diskutujeme a zkoušíme si to na praktických cvičeních. To je příležitost vyzkoušet si různé polohy, oťukat sám sebe, zjistit, co mi jde, a co mi naopak nejde.

A jak je to s Vaší tvorbou?

Tu a tam taky něco málo sepíšu – teď například jedno pražské divadlo studuje moji divadelní hru, ale spíš ztrácím ambice stát se spisovatelem. Čím víc učím, tím míň chci psát. Měl bych větší radost, kdyby některou z cen dostal můj student než já. A právě to, že nemám velké spisovatelské ambice, je důvod, proč dokážu uspokojit jak člověka pokoušejícího se o tzv. „vysokou literaturu“, tak i lidi zabývající se fantasy či sci-fi.

Zaznamenáváte již nějaké úspěchy?

Snad ano. Například mě těší vydané knihy mých studentů - kromě samostatných knih to jsou povídkové, a to Ti, kteří kradou mango, v listopadu to byly Instantní životy - a projekty, které pro ně vymýšlím. Kromě projektů Povídkář a Jak napsat knihu, které jsou přístupné zdarma na mém webu, jsem nyní vymyslel projekt Hakuna Matata: Lidé z mých kurzů a z kurzů v zahraničí budou psát společnou sbírku povídek. Tento projekt je o toleranci, pochopení a vzájemné pomoci. Navíc kniha vyjde prakticky v celosvětovém nákladu v těchto čtyřech zemích, čímž splním sen jejích autorů, co víc si přát. Tak snad to vyjde! Ťuk, ťuk, ťuk… Těším se na to!