Kultura

Na knižním veletrhu v Praze byla v květnu 2014 potřetí udělena Cena Česká kniha. Jedním z cílů tohoto ocenění je podpořit překlad význačného textu do cizích jazyků. Tento rok toto ocenění dostal Jan Němec za Dějiny světla. Jedná se o první román brněnského autora, který již knižně publikoval básně a povídky.

Dějiny světla vyprávějí životní příběh fotografa Františka Drtikola. Tento český umělec se jako první se svými akty dostal do muzeí, ve 20. letech 20. století se stal slavným fotografem art deco. Později se věnoval spíše než fotografii buddhismu. Část románu Němec věnoval i studiu, které kolem roku 1900 strávil na Učebním a pokusném ústavu fotografie v Mnichově.

V žádném případě ale nelze hovořit o čistě fikční umělecké biografii, způsob, jakým je téma zpracované v román, na ploše celé knihy znovu a znovu překvapuje. Svojí strukturou sice text nejdříve sleduje chronologii umělcova životopisu, přesto se v zásadě jedná o mozaiku tvořenou z informativních odstavců, přednášek, rozhovorů, snových scén a myšlenkových pochodů, které se s lehkostí propojují a vždy do sebe zasahují. Hlas vypravěče v tomto románu pak umělce, jehož život sleduje z bezprostřední blízkosti, oslovuje Ty – jedná se tedy o neustálý dialog, který čtenáře o to více vtahuje do otázek týkajících se umění, všedního dne a hledání vlastní životní cesty.

Různé role světla

Zásadní roli v románu sehrává světlo. Nejdříve se vznítí v podobě katastrofálního požáru, ke kterému dojde ve temných stříbrných dolech v Drtikolově rodné Příbrami, pak jej provází při překonávání překážek v boji proti všeobecné nedůvěře společnosti ve fotografii jakožto druh umění, který však promění ve světové uznání a úspěchy. Později je Drtikolovo společenské světlo tlumenější, umělec se obrací sám do sebe, světlo se tu stává spíše stínem a doprovází umělce při hledání spirituálního osvícení. Čtenář je tak zhluboka ponořen do dějin fotografie, ale i dějin světla (a později stínu), světla jakožto symbolu, metafory, poli prastarých významových dimenzí. Světlo jakožto poznání, světlo jakožto osvícení, světlo zaplavující temnotu, hledání světla pravdy, experimentování s perspektivami a odrazy světla, přitom neustále doprovázené historickým kontextem: vliv technických možností, společenského pokroku, moderny.

Dějiny světla tak neustále pojednávají formu jakožto prostředek uměleckého vyjádření: Proč fotografie jakožto nová umělecká forma zpočátku v lidech vyvolávala takovou nedůvěru? Do jaké míry společenskou reflexi ovlivňuje vývoj nových uměleckých forem? Pracuje fotograf se světlem nebo světlo s fotografem? Je objektiv objektivní? Je fotografování něco jako zapisování do poznámkového bloku, jen prostřednictvím světla? Potřebujeme ještě básně a obrazy, když už existuje fotografie? Jak vlastně vzniká nová umělecká forma? Do jaké míry vznik nové formy souvisí s tím, jak moc je společnost technicky gramotná? Jak nová umělecká forma ovlivňuje technickou gramotnost společnosti? A mění se tím i způsob, jakým lidé vnímají realitu?

Dějiny světla ale vrhají světlo i na vlastní formu vyjádření a její aktuální potenciál: Jedná se o román, který pojednává zmíněná témata a předkládá příběh plný obrazů, a to za použití všech vypravěčských možností a kladením otázek týkajících se hranic toho, jak vytvářet obrazy skrze slova. Umělecká forma musí vždy hledat, jak zacházet se svými vlastními hranicemi v rámci daného společenského kontextu. Umělecky pojaté bytí světla se v tomto příběhu prokazuje jako poměrně problematické, jsou to velké vize, po kterých dochází k opakovanému ztroskotání. Tento rozpor je zjevný znovu a znovu právě v dnešním flexibilním světě: Nové umění funguje jakožto „protipohyb“ a vytváří svobodné tvůrčí možnosti. Jakmile ale toto hnutí získá pozornost veřejnosti, ztrácí status protipohybu, je přijímáno tendenčně a ztrácí svůj kritický potenciál.

Odrazy světla popsané slovy?

Tento rozpor můžeme pojednat s použitím další metafory založené na světle: Reflexe neboli odraz – a literární jazyk může být jedním z mnoha prostředků této reflexe. Hovoříme-li o světle, abychom něco viděli, potřebují naše oči světlo a něco vidět je spojeno s poznáním věcí, předmětů. Tak je to alespoň pojednáno v rámci děje románu. Ale s možností poznání není spojeno jen světlo a vizuální vnímání, ale i jazyk, a to je právě onen krok k sebereflexivní formální rovině románu. I u literárních děl lze pozorovat, že mnohdy, aby se probojovala na výsluní, blednou. Kriticky hranatý a progresivní potenciál jazyka často lépe funguje v pološeru, tedy tam, kde musíme přivřít oči, abychom viděli přesněji, a kde neodvádí naši pozornost spousta světla a neonů.