Kultura

Dvacet let svého života jste prožil v komunismu. Jak to tehdy vypadalo s komiksem?

Bídně. Jako kluci jsme pochopitelně toužili po zahraničních komiksech, o kterých jsme věděli, že existují, protože občas je k nám někdo propašoval. Tady mohl vycházet jen Čtyřlístek, který byl pěkný, ale postrádal tajemství: čtyři zvířátka si hrají a mají to číst náctiletí. Podvědomě nás štvalo, že Rychlé šípy byly zakázané. Nemohli jsme sehnat to, co jsme chtěli napodobovat. Někdo přivezl komiks z Francie a my jsme si ho furt měnili, přechovávali, dokud z něj nebyl úplný salát. Jeho vůně a pocity, které jsem měl, když jsem takový komiks držel, jsou nepopsatelné, jak přenádherný se mi zdál – krystalická krása. Člověk to cítil jak předvoj oceánu takových komiksů, které tam byly.

Když jsem byl nedávno ve Francii, zašel jsem do knihkupectví a narazil na spoustu geniálních ilustrátorů. Místo, aby tak člověk odcházel s inspirací, tak vychází s depresí a má chuť zlomit štětce, protože to stejně nemá smysl. Je tam toho tak obrovské množství v těchto zemích komiksům zaslíbených… Možná ale právě to zakázané ovoce nás tehdy ovlivnilo víc, než jak mohli být ovlivnění oni v západní Evropě, kteří tím byli zavalení. Proti Čtyřlístku nic nemám, i já ho jako menší sbíral. Starší je dělaný ručně, z mého pohledu poctivě, ale dnes z toho leze počítač a podle mě je to kýč. Já Čtyřlístku neupírám, že jsme na tom vyrostli, ale dnes už se dělá spíš pro peníze.

Vy si počítačovými programy nepomáháte?

Nějakou dobu jsem s tím koketoval, ale zjistil jsem, že by mě nebavilo učit se s tím pracovat. U Dobrodružství Pepíka Střechy by možná bylo rychlejší používat například fonty a nepsat všechny dialogy rukou, ale líbí se mi, že dejme tomu každé F je jinak zakroucené nebo veliké a je to pak příjemnější pro oko, než když je to všechno stejné. S počítačem by mi to trvalo nejspíš i delší dobu, protože toho, co se zdá mnohdy na mých obrazech nebo ilustracích detailně propracované, jsem docílil během pár vteřin obtisknutím kusu novin, listu papíru…

To jste se naučil sám?

Sám. Ještě se to ale stále učím.

Proč jste nestudoval uměleckou školu?

Pamatuji si, jak mě na konci základky strašně stresovaly otázky, co bych rád dělal, co by mě vlastně bavilo. Mě bavilo nejvíc chodit do lesa a tam honit nějakou ještěrku, střílet s lukem a něco si malovat. Už od první třídy jsem pod lavicí čmáral na pijáky indiány, duchy… Tíhl jsem k tomu, popisovat pomocí obrázků to, co jsem četl. Bylo to pro mě něco přirozeného. Líbila se mi i možnost pomocí obrázků vyprávět nějaký vlastní příběh, ale že bych namaloval skutečný obraz nebo napsal knihu, kterou bych prodal, o tom jsem vůbec neuvažoval. Protože jsem rád maloval, dali mě rodiče na stavební průmyslovku, ale to byly samé rysy a deskriptivní geometrie a chemie, na to vzpomínám s hrůzou.

Vaše komiksy, ilustrace i malby jsou dnes již lehce rozpoznatelné, jak dlouho trvalo, než jste našel vlastní styl?

Trvalo mi to dlouho, protože jsem měl velice rád ilustrované knížky, takže jsem pořád napodoboval chvilku Buriana, chvilku Nepraktu, chvilku Fišera, pochopitelně Káju Saudka. Jednou mi zavolal kamarád a řekl: „Ty Pavle, já jsem někde viděl obrázek a hned jsem poznal, že je to od tebe.“ To byl pro mě zásadní milník, na který rád vzpomínám. Pro ilustrátora je nejdůležitější najít si svůj styl, aby nebyl něčí epigon. Na druhou stranu je mi líto, že i kdybych dnes chtěl z toho stylu vystoupit, tak už to není možné. A tak aspoň zkouším různé techniky – kvaše, oleje, perokresbu, koláže, vrstvení, strukturování pomocí písku a další, třeba teď zkouším falešný dřevoryt.

S moderní technikou tedy kamarád příliš nejste, ani ve svých příbězích ji moc nezobrazujete.

Je mi proti srsti dávat svým postavám mobil a podobně. V Pepíkovi Střechovi mám aspoň auta, i když nerad. Je asi normální, že člověk hledá inspiraci ze svého života. Já už těm dnešním mladým ani pořádně nerozumím. Kdo ví, co dělají po vyučování. Člověk se podívá na pole, na cesty, kam jsme jako děcka chodili, na hřiště, kde věčně nikdo není. Stovky dětí se ráno slívají ze sídlišť do školy, ale později už nikde nejsou. Když se dnes dětí zeptám, co dělají, tak většinou jen konzumují pro ně určenou nabídku, protože mají pomyslný jídelní lístek o tisíci stranách, tisíc možností, z čeho volit. Když já jsem byl malý, tak například v televizi stejně nic nebylo. Byla černobílá a opravdu – nic v ní nebylo. O nějaké kriminálce z Německa jsme věděli, že bude za měsíc ve středu, tak jsme na ni čekali a těšili se.

Myslíte, že vás komunismus ovlivnil ve vaší tvorbě?

Kdybych žil na západě, nejspíš bych od malička cítil silnější konkurenci. Pak bych třeba maloval lépe nebo spíš úplně jinak, měl bych jiné vzory a můj výraz by byl úplně jiný. Ale i já bych byl někým úplně jiným a možná bych neměl potřebu dělat knížky takové, jaké je dělám – veselo-hořko-sladko-smutný. Což může být pochopitelně i tím, aniž bych se to snažil přehánět, jaké bylo mé dospívání v komunistickém režimu. Ta doba byla opravdu prolezlá atmosférou něčeho nenormálního, pokroucenýho, hnusnýho a šedivýho, a přestože jsem tomu jako menší nerozuměl, cítil jsem to tak. Prostředí člověka zásadně formuje.

Jak na vás poté působila revoluce v roce 1989, uvědomoval jste si i tady v Brně, že může nastat změna?

Všichni mladí si to uvědomili, lidi nosili trikolory, já třeba na takovém černém malířském baretu. U bílého domu jsem vlastním tělem zastavoval estébáky, aby nemohli projet a skartovat nějaké dokumenty, každý den jsem byl na náměstí a zvonil klíči a nevyspalý jsem se potuloval od besedy k besedě. Dnes už to mé nadšení vnímám úplně jinak, to naivní přesvědčení, že se svět změní, že se změní lidi, že nás budou vést ti spravedliví a čestní. Tak silné nadšení jsem do té doby nikdy nezažil. Jiskřil vzduch, viselo v něm pořád to nebezpečí, že přijde nějaké vojsko, že se začne střílet, že Rusové podpoří vládu… Můj tatínek byl pro změny, ale nebyl do toho tak hrr jako já, což jsem nemohl pochopit. Mně bylo jednadvacet, ale něco jiného bylo celý život prožít v komunismu.

Jak to myslíte?

Mně začalo všechno docházet postupně – že žijeme v klamu a lži. Všude ty nápisy okolo nás, v každé výloze a na každé střeše, pořád ty svátky. Uvědomoval jsem si, že je to vše lež, ale vlastně mě to neobtěžovalo, protože jsem měl svůj svět a svoje kamarády. Ta představa, že člověk dospěje a měl by v tom pokračovat, vychovávat v tom děti, to si neumím představit, jak to muselo být deprimující.

Dnes už tedy svého otce chápete?

Ano. Já sám jsem teď mnohem opatrnější, abych se nechal ovlivnit masou, pragmatičtější. Jednotlivec snadno sejde ze své cesty, nechá se pohltit davem a ztotožní se s názory, se kterými by se neztotožnil nebýt energie davu. I tu naši revoluci každý bude hodnotit jinak – student, který díky grantu může jít studovat na Harvard, nebo dělník, kterého propustili z práce. Nikdy nejsou pozitiva a negativa vyvážená. Dávám si pozor, abych nesklouzl do nějakého proudu, nadšení a energie, boje o nějaké změny a lepší zítřky. Toho už nejsem schopen. Jak řekl v jednom Werichově příběhu nejmoudřejší muž z vesnice, rabín: Všechno je jinak. To je vlastně má jediná víra. Možná je to i tím, že nejsem kolektivní hráč.

Tak to jste si našel správné povolání.

To ano. Výtvarník musí umět být sám se sebou, jinak by každý den v tom ateliéru nemohl pracovat, i kdyby maloval jak bůh. Ilustrování je pro mě takovým únikem před společností, kdy se můžu zavřít v ateliéru jako ve skrýši a dělat si tam svoje věci. Tahle společnost je tak bohatá, že umožňuje, aby si člověk mohl vymýšlet, kreslit a hrát si na indiány a vlastně nedospět. Dnes a denně sedím v ateliéru několik hodin sám a užívám si to. Nadšení vnímám jako tajemství. Je to jako zamilovanost.