Kultura

Se zpívajícím básníkem o jeho novém románu

Pane Čichoni, Slezský román je Vaší první prózou, která vyšla v listopadu 2011. Jak dlouho jste ji psal a proč jste se rozhodl pro takové téma a způsob zpracování?

Poměrně dost dlouho a souvisí i s mou epickou sbírkou Pruské balady, ve kterých lyrickým subjektem už nejsem já jako autor, ale postavy ze Slezského románu, který jsem psal téměř pět let. V próze jsem chtěl zpracovat problematiku Hlučínska, mého rodného kraje a zamyslet se nad jeho pohnutou česko-německou historií.

Jak jste to téma zpracoval?

V románu jsou tři roviny. První vypráví o prostých lidech - zednících, kteří se neumí vyznat v nastalé situaci a berou jejich život tak, jak k nim přichází. Druhá rovina je o historikovi umění Martinu Klučkovi, který píše disertační práci o Hansi Kamlerovi, hlavním architektu Heinricha Himmlera. Třetí rovinu tvoří monolog samotného Kammlera, v němž rekonstruuje svůj život v úvahách o své práci, násilí a smrti. Často se mě ptají, jestli Martin Klučka představuje mě samotného. Na to říkám, že daná postava není prožitá, ale zažitá, tedy že jde o vnitřní zkušenost.

Podle kritiky je kniha kontroverzní. Proč?

Kniha vyvolala různé názory. Část kritiky mi vytýká, že jsem se dostatečně nedistancoval od proudu nacistického myšlení Hanse Kammlera a v určitých ohledech také od některých postav. Kritiky irituje pravděpodobně to, že postavy mají určitý kontakt s nacismem a nejsou za něj dostatečně potrestány. Ale mé postavy jsou potrestány právě už oním samotným kontaktem s nacismem. Hans Kammler neodjede spáchat rituální sebevraždu, jak píše jeden z kritiků, nýbrž je jeho sebevražda impulzivní - ačkoli se mu podařilo utéct před zodpovědností, umírá. Chtěl jsem tak jeho postavou poukázat na to, že prostí vojáci jsou dávno mrtví, zatímco vojenské vedení přežilo. Sám Hans Kammler přichází na to, že nedokáže žít v jiném než zločineckém prostředí.

Vaše další kniha, tentokrát básnická Pruské balady je napsána česko-německy. Jak je to převádět báseň do jiného jazyka?

Začal jsem spolupracovat s překladatelkou Iris Kneisel, která mé balady přebásnila tak, aby se daly zpívat včetně metrické stopy a rýmu. Byla to neuvěřitelná práce. Některé rýmy se musely znovu vymýšlet. Mučil jsem Iris tak dlouho, dokud se to nějakým způsobem nepodařilo. Některé básně se vůbec zhudebnit nedají a naopak je tam jedna báseň, která se dá naopak zpívat pouze německy. Tím tedy vzniká nová báseň nebo píseň. Někteří dokonce říkají, že některé německé verze jsou lepší než české.

Máte už za sebou nějaká autorská čtení z této knihy? Chystáte nějaká v Německu?

U nás v Česku a v Polsku jsem měl několik čtení. S Pruskými baladami jsem vystoupil asi dvanáctkrát v Německu a v Rakousku. U Slezského románu je však velkým zádrhelem překlad hlučínského dialektu. Dosud jsou přeloženy pouze ukázky, přičemž se použilo lidové němčiny, což podle mě není ideální, protože se tam ztrácí jistá úsměvnost.

Pocházíte z oblasti Hlučínska, jaký je Váš vztah k německému jazyku?

Paradoxem je, že u nás bylo v 80. letech 20. století zakázáno mluvit německy, protože pak děti mluvily ve škole německy, což se tehdejšímu režimu nelíbilo. Moje Oma [pozn. redakce: babička], která vystupuje i v mém románu, s námi hovořila raději česky. Na Hlučínsku vznikl zvláštní dialekt, ve kterém se mísí čeština s němčinou a polštinou, která tvoří jeho velkou část.

Jaká je identita obyvatel Hlučínska?

Hlučínsko je bývalá pruská kolonie – otázkou samozřejmě zůstává, co vlastně Prusko je. Mí prarodiče, kteří zde žili po celý svůj život, věřili, že jsou Prusové, a mně říkali, že jsem taky Prus. Prusko je jakási mrtvá země, kde se prolnul severoslovanský duch s německým. V románu zdůrazňuji především jednu vlastnost Prusů - pocit poraženectví. V daném regionu se sloučilo neslučitelné - slovanská mentalita s germánskou. Historická zarputilost pruských kmenů nepřidat se k většině a setrvávat na své nesmyslné identitě, je také podstatou mé knihy, a proto naráží stejně jako v dané době na nepochopení. Tamní lidé žili se svými traumaty - řada jejich blízkých padla při nasazení ve wehrmachtu. A o tom se mluví v dosavadní literatuře hodně málo.

Jaké to pro Vás bylo přejít od poezie k próze?

Když jsem pracoval na knize Slezský roman, projektoval jsem jednu vilu v Opavě, která měla také tři roviny. Když má velký dům třeba tři sta místností, musí je architekt všechny znát. V próze je to podobné, protože je také rozsáhlá a racionální. Naopak poezie je esence, náhlá inspirace.

Vaše básně také zhudebňujete. Jak se daří skloubit báseň a píseň?

Podle mě musí zhudebněná báseň obstát také na papíře. A když se to povede, znamená to pro mě nemalý zázrak.

Jak jste se dostal k poezii a písním Vy?

Asi v šestnácti letech jsem začal číst poezii. Pocházím ze Slezska a tam hrál v 80. letech 20. století podle vzoru Jarka Nohavici nebo Pavla Dobeše na kytaru a skládal písně kdekdo. Mé básnictví bylo od počátku spojeno s hudbou.

Co Vás na tom láká, zajímá?

Cítím, že k poezii hudba nějak patří. Ostatně už staří Řekové říkali básni mélos, což doslova znamená píseň.

Jak se díváte na dnešní poezii?

Říká se, že poezie je mrtvý žánr, ale poezie existuje spíše ve svých orálních podobách a lidé básně raději poslouchají. Chodí na čtení jako do divadla. Poezie se dneska tedy více poslouchá, než čte. Tím se vrací ke svým původním kořenům.

Co chystáte nového?

V současnosti je pro mě velkým problémem nějak navázat na Pruské balady. Momentálně pracuji na jisté sbírce balad, kterou jsem pracovně nazval Oma.