Život

Potkáváme se, ale v pokoji to není. Neprocházíme do dalších místností. Jsme v prostorách Café Jedna ve Veletržním paláci, kde holky v zimě minulého roku využily roh prosklené kavárny a udělaly z něj čtecí koutek. (Tehdy se to tu jmenovalo Café Chalupecký, podle slavného českého umělce.) Je tady pár stolů a křesel, lampa a stojan na květiny – takový menší nenucený showroom. Zatímco malí návštěvníci vesele skotačí v dětském koutku a odkládají si panenky a auta na letitou židli, ti dospělí se tu a tam poptají, co že to tu je za nábytek s vtipnými visačkami. Lidé si ho totiž oblíbili do té míry, že ho provozní holkám po skončení projektu skoro nechtěl vrátit.

Na bruselském křesílku už na mě čeká Bára. Holka s ofinou v námořnickém tričku, vysmáté oči. Absolventka estetiky, tedy estétka v pravém slova smyslu. Začíná mi nadšeně povídat o tom, jak o víkendu lovila skvosty na bleším trhu Mauerparku v Berlíně. Dorazí taky Zuzka a Terka, v ruce retro stojací lampu se žlutým stínidlem. Jely pro ni narychlo někam za Prosek a lampa je za chvíli v kavárně jako doma. Vzápětí přichází i Petra, holka ze Zdrojovny, pražského freeshopu s oblečením. A tak už je na místě kompletní hvězdný tým, který stál u zrodu projektu Z pokoje do pokoje.

„Jestli u nás něco takového neexistuje, tak to prostě udělám sama"

„Éru IKEY má za sebou nejspíš každý z nás. Bývaly doby, kdy jsem si dělala výstřižky z jejich katalogu a navrhovala si tak budoucí imaginární pokojíky,“ pousměje se Zuzka, iniciátorka a motor celého projektu, která se tradicí second handů a re-use center s nábytkem nechala inspirovat během svého pobytu ve Švédsku. Divila se, jak moc bytů jako ten z katalogu v zemi na severu je: „Někteří lidé tam docela často žijí v unifikovaném katalogovém světě, mnohdy jim chybí obyčejný lidský kontakt,“ vzpomíná. Na jednu stranu Ikea, na druhou stranu tradice prodeje nábytku z druhé ruky už od 70. let: obchody podporují dobrou věc a z výtěžku pokryjí i svůj provoz.

Ve Švédsku si Zuzka za málo peněz pořídila hodně muziky – vybavila si byt věcmi, které jí něco říkaly, všechny vesměs sehnala právě v second handových obchodech. Zpátky v Česku však narazila: „Měla jsem problém sehnat tak banální věc jako dvě židle a stolek na balkón. Strávila jsem hodiny hledáním na internetu, představa, že budu obcházet bazary se sektorovým nábytkem, mě děsila. Byla jsem z toho tady otrávená a trochu jsem i doteď,“ říká Zuzka, která však stojí pevně nohama na zemi: nestěžuje si, ale jedná. „Pořád jsem si říkala: kde je to místo, kde takové věci seženu? To mě tak trápilo, že jsem si řekla: Jestli u nás takové neexistuje, tak ho prostě udělám sama.“ A nápad byl na světě. A byl tak dobrý, že Zuzce stál za to, aby opustila svoji původní práci personalistky.

Tereza je vystudovaná architektka. Jakmile se o projektu dozvěděla, napsala Zuzce a Báře nadšený mail, že u toho chce být taky. Doma má prý plnou půdu starých krámů, které tahala až ze Slovinska. Vzápětí od holek dostala odpověď: „Čekáme na tebe, doraz.“ A teď tahají křesla společně. Holky se smějí, že je to nejen výborná architektka, ale k tomu dělá kruhový trénink, takže uzvednout tři židle naráz jí nedělá problém. Přesčasy, klikání a stres tu vyměnila za něco, co ji vždycky bavilo – tahání starých širmů neboli stínidel po noční Lublani a schovávání ho do trávy bylo jen součástí Tereziny vášně pro starý nábytek a retro věci. „Já třeba pravidelně kontroluju kontejnery u babičky, moje teta nábytek odmítá schovávat u nich ve sklepě. Babička mi vždycky volá, že tam je křesílko a měla bych si přijet. Takhle zaměstnáváme celé rodiny,“ směje se.

Zákon brání znovupoužívání vyhozeného nábytku

Drobná holčina Petra dělá účetnictví, IT a je spojená s pražskou Zdrojovnou, kde už pár let zpátky podobný projekt probíhal: organizovaly se svozové akce nábytku, kdy dodávka objížděla domy lidí, kteří se takto mohli zbavit nepotřebného nábytku. Zuzka se pár svozů účastnila, holky z Pokojů se takto propojily, vyměnily zkušenosti a už to jelo. „Ekoškolky, zahrady na balkoně a kompostování – v současné době tyhle věci hodně frčí. Nábytek nebo předcházení vzniku takového typu odpadu – to je ale zatím spíše tabu,“ tvrdí Petra, která realizací obchodu Zdrojovna pomáhá šířit povědomí o tématu recyklace.

„Česko nám má pořád co nabídnout, lidé tady ale nejsou zvyklí takto přemýšlet. Kolikrát jsme slyšely, že místo aby lidi nehodící se nábytek uklidili na půdu nebo někomu věnovali, mnohdy ho rozlámou a narvou do kamen,“ líčí Zuzka, kterou takový přístup vyburcoval k sepsání žádosti o grant. Začala studovat legislativu, která dle jejich slov rozhodně není nakloněna tomu, aby věci a starý nábytek zůstaly v oběhu. „Když něco dáš na sběrný dvůr, nemůžeš si to vzít zpátky. Jakmile něco hodíš do kontejneru, věc se automaticky stává majetkem té společnosti. A to je zcela v rozporu s myšlenkou, že tyto věci jsou opravitelné a měly by se znovu používat,“ popisuje Zuzka problém.

Následovaly velké rešerše: směrnice Ministerstva životního prostředí, vyhlášky EU týkající se cílů pro všechny členské státy. Vzdělávání se na témata jako limitace produkce odpadů, snížení míry spalování, skládkování. „Priority jsou jasně dané: do roku 2020 je pro EU tématem číslo jedna prevence vzniku odpadu. Odpad by tedy neměl vůbec vznikat. Až pak má docházet k recyklaci,“ shrnuje Zuzka. Na konci října 2015 holky podaly žádost na Ministerstvo životního prostředí o příspěvek na činnost své nábytkové dílny, jejíž prvotním záměrem je recyklace starého nábytku. Když k poslednímu únoru za sebou zavřely dveře na Miladě, dozvěděly se radostnou zprávu. Schváleno. Je to tam!

Svět ještě není tak zlý

Na Miladě se celý únor prášilo, brousilo, šmirglovalo, čalounilo. Kolemjdoucí výlohou nakukovali dovnitř: co to náhodné seskupení artefaktů za sklem má znamenat? Na plakátech se dočetli, že po večerech můžou diskutovat o Praze 7 bez odpadu nebo jen tak vejít a koupit si třeba „Halabalova pavouka“ či „noční stolek pana parfumáře“. A nebo absolvovat workshop s Adamem, jak opravit vlastní kus nábytku. Adam je mladý truhlář, který v dílně v únoru nabídl své znalosti a taky nářadí k zapůjčení. Spousta nadšenců-laiků už po sobotě s ním ví, jak držet v ruce brusku, jaké existují druhy šmirglpapíru a kolikrát se na židli nanáší lak. A že to není žádná sranda.

Workshop Adam řídil spolu s Denisem, doktorem filozofie, který má truhlařinu jako hobby. Je dalším příkladem toho, jak se v současné době mění vnímání řemesel. „Přijde mi, že ještě před pár lety lidé koukali na manuální práce s despektem a až s tou hipster-érou se to otočilo,“ komentuje Tereza. „Spousta lidí s vysokoškolským diplomem poté začala studovat učiliště, třeba truhlařinu,“ poznamená Bára.

Hipster-éra evidentně má svůj dopad – holky po počáteční zkušenosti s prodejem nábytku napadl slogan: „Nechceme hipstery s patkou, ale hipstery s matkou.“ Právě starší generace a jejich propojení s těmi novými je také to, oč holkám kromě recyklace a ekologie jde. „Taková křesla měla babička a ten lustr – to tehdy míval každý,“ ozývá se Pokojemi příběh za příběhem, které vypráví mladí i starší, kdo sem přinesli nepotřebný kus nábytku či zaprášené dezertní talířky československé výroby. „Ale třeba se budou ještě někomu hodit,“ říkají a oddychnou si, když se po nich jen zapráší.

Holky z Pokojů mají znovu pocit, že svůj „nábytek s příběhem“ v tom pravém slova smyslu předávají do dobrých rukou: tradice pokračuje, svět ještě není tak zlý. Celý únor sídlily v bývalé knihovně na Letné. Než najdou nové vhodné prostory, nudit se rozhodně nebudou. Vždyť přece pořád loví, jsou neoblomné a hledají, třeba jako Bára v onom pověstném Mauerparku v Berlíně. Kam dál? No přece: Z pokoje do pokoje.