Život

Když viděl Takao Kato hrát svého spolužáka známou adventuru Room Escape, jejímž principem je odemknout dveře na základě nalezených stop, kombinaci předmětů a luštění šifer, napadlo ho, proč nepřevést tuto hru do reality? A tak vznikla v roce 2007 v japonském Kjóto první úniková místnost, nazvaná Real Escape Game (REG). Ta se záhy rozšířila do celého světa.

Jedna hodina, jedna místnost, jeden tým

Úniková místnost může sloužit nejen jako nevšední zábava pro skupinu přátel, ale oslovuje i rodiny s dětmi a je vhodnou teambuildingovou aktivitou. Cílem hry je v daném čase uniknout ze zamčené místnosti – která může imitovat psychiatrickou léčebnu, získat artefakt. Tím může být nejdražší exponát v Národním muzeu (který byl skutečně ukraden), anebo splnit úkol, například oživit Golema. A to za pomoci kreativity, logického myšlení, zručnosti, leckdy i odvahy a především týmové spolupráce, kterou hráči využívají při luštění rébusů, šifer, hádanek, získávání nápověd a dalšího.

„Důležitá je efektivní komunikace, kdy hráč sdílí své objevy a nápady ohledně řešení s ostatními a zároveň se nebojí říct, že už si neví rady,“ zdůrazňuje David Seidler, který se svojí přítelkyní Vlaďkou Laššákovou založil v roce 2015 únikovou místnost unIQue room v Brně. „Zároveň si musí naslouchat, často se stane, že má někdo dobrý nápad, ale ostatní ho neposlouchají. Mně osobně se nejvíc líbí, když vidím, že lidé odcházejí spokojenější, než přišli. Nebo když spolu začnou v rodině během hry víc spolupracovat a prolomí vžité bariéry,“ dodává Vlaďka.

Z futuristického prostředí do středověku

V zahraničí a postupně i v České republice využívají tvůrci únikových místností namísto ciferných zámků, které se dají příliš snadno obejít, mikropočítače. „Mikropočítač zaznamenává váhu, pohyb, tlak, zvuk, výšku hladiny vody, přijímá vstupy jako například mačkání tlačítka, vytáčení telefonního čísla, klepání na stěnu... A na základě těchto vstupů vyhodnotí výstup – otevře dveře, změní hudbu nebo osvětlení, díky kterým můžeme vytvořit mnoho překvapivých efektů,“ přibližuje David využití vyspělých technologií, které chtějí také zakomponovat do své další místnosti. „Technologie by měly být ale vždy druhořadé. Na prvním místě je hráč, který by se neměl stát jejich otrokem a technologie by ho neměly zpomalovat,“ upozorňuje si Vlaďka.

Že jsou a budou únikové místnosti nakonec především o zábavě, o příběhu a lidech dokazuje tendence pokročilých vývojářů, kteří hledají pro své místnosti ozvláštnění v naprosto opačném přístupu – snaží se vytvořit místnost na vysoké úrovni bez klasických zámků, ale také bez technologií. Využívají chemii, mechaniku nebo třeba magnetismus.

Skrytý potenciál?

Přestože jsou únikové místnosti známé po celém světě, je v českém prostředí mnoho met, kterých musí tvůrci teprve dosáhnout. „Podle mě zažívají únikové místnosti právě teď ‚boom‘ v Americe, kde jim věnují pozornost i média. V televizi běží reality show, kde spolu soupeří dva týmy o velkou sumu peněz. Ta je ovlivněná tím, kolik času vítěznému týmu zbývá do úniku. A lidé to s nadšením sledují. K nám by mohl podobný ‚boom‘ dojít za několik let,“ odhaduje Vlaďka. „Podle mě u nás ‚boom‘ nastane, až se toho chytnou velké společnosti s neomezeným kapitálem,“ rozvíjí myšlenku David a Vlaďka vzápětí dodává: „Třeba Disneyland má vlastní místnost. Existují společnosti, převážně maďarské, ruské nebo pobaltské, které mají několik designů místností a pomocí poboček své společnosti je distribuují do zahraničí. Hodně lidí se živí navrhováním únikových her, které si může člověk vytvořit v obýváku nebo na dětské oslavě narozenin.“

Tato myšlenka láká i Vlaďku. V rámci své disertační práce by ráda vytvořila přenosný model únikové místnosti do školního prostředí. A kdo ví, když s Davidem plně využijí své zkušenosti a dovednosti z dosavadní únikové místnosti při vytváření té nové, možná je narůstající trh nepohltí a budou to oni, komu se podaří expandovat a zúročit své nápady i v zahraničí.