Na tramvajové zastávce Zoologická zahrada v Brně se nachází rozcestník modré a žluté turistické značky. Zde také začíná práce dvou dobrovolníků, Michala Sedláčka (vedoucího brněnského obvodu Klubu českých turistů) a Petra Rychteckého. Jsou jako malíři - se štětcem pracují precizně a jako plátna využívají stromy, sloupy všeho druhu nebo třeba mosty, aby obnovili turistické značky.

Pečlivost a zodpovědnost je základ

Při špatném počasí se značit nedá, proto se značky obnovují mezi květnem a zářím. Dalším důvodem je například to, že v březnu nemají stromy ještě listy a značkař by tak neodhadl viditelnost značení. „Za pěkného počasí a s vůní ředidla můžete strávit příjemné dopoledne… někdy ale i víc,“ konstatuje s úsměvem Petr. „Lidé si myslí, že je vše rychle hotové. Člověk jde, maluje značky… ale ono to docela trvá,“ vyvrací i mně mylnou domněnku. Na jeden kilometr musí značkař počítat s hodinou, v městské spleti se doba prodlužuje – značek je tu totiž kvůli častým křižovatkám a síti ulic mnohem víc než v lese. Každá trasa se obnovuje jednou za tři roky.

Namalovat nebo obnovit značku není jen tak. Michal z batohu vytáhne kartáč a pečlivě očistí sloup od odlupující se barvy a jiných nečistot. Pomocí zářezů na specializovaném štětci přeměří velikost značky, aby splňovala státní normu (ČSN 01 8025). „Značka má mít deset krát deset centimetrů a mezi barvami musí zůstat přesně půl centimetru volného místa,“ vysvětluje Michal.

Poté následuje rutinní práce, kterou si člověk časem osvojí – samotné malování. Značkaři kladou důraz na pečlivost, zodpovědnost a přesnost. Právě to jsou nedostatky, kterými často oplývají začátečníci. S těmi se jim Michal i Petr snaží jako instruktoři značení pomoct.

Aby se člověk stal značkařem, nemusí být členem Klubu českých turistů (dále KČT), pod jehož správu spadá turistické značení v celé ČR. „Ale abych mohl být instruktorem značení, musel jsem být členem KČT. Teď už ale členem nejsem, protože nechci být nikde organizován,“ vysvětluje Petr.

Důležité je také umět naředit správně barvu - když sloupům nebo stromům tečou barevné slzy, pečlivý značkař by taky zaplakal. „To je potom ostuda toho, kdo to značí. Značka je pro nás jako naše vizitka. Člověk cítí tu dlouhou tradici a zavazuje ho to. Ta práce lidí před ním a fakt, že se toho člověk sám může účastnit – proto se k tomu snažím přistupovat zodpovědně,“ vysvětluje Michal.

První turistická trasa byla vyznačena 11. května 1889, v roce 2014 to tedy bude 125 let, kdy se se značením turistických cest v Česku začalo, což nemá v Evropě obdoby.

Modré vodítko pro turisty

Městský kilometr nám zabral dvě hodiny, v lese už to jde rychleji, přestože je práce o něco víc. Nehledě na mravence, kteří by taky rádi byli styloví a měli barevné botičky, se stává, že se některé značky táhnou přes půlku stromu. Důvod je prostý: svůj cejch dostaly na svou kůru ještě jako malý a s ním také vyrostly. Značkař sice zjistí, jak výrazně se stromu zvětšil obvod kmene, ale jinak ho to nepotěší. Stejně tak, když se značka ztrácí za větvemi nebo porostem křoví.

„Značkař musí na tři roky dopředu zajistit viditelnost značky, a to není tak jednoduché,“ podotkne Petr. V těchto chvílích se Michal dostává do svého živlu, vytahuje z batohu ostré nůžky, díky kterým turistovi uvolní výhled na jeho modré vodítko. Poté vytáhne škrabadlo, kterým očistí odumřelou kůru, aby se na ni daly lépe nanést barvy.

Mladých lidí ubývá, dobrovolníků je ale stále dost

Ve dřevěné paletě jsou uchycené kelímky od borůvkového jogurtu s modrou, bílou a hnědou barvou. Když si Michal všimne, že jsem se zaměřila právě na ni, usměje se. „Tu paletu mi vyrobil otec. Ten ale dobrovolník není,“ dodává. Petr se zamyslí. „Celkově se do obnovy značení zapojují spíš důchodci nebo starší páry. Ti mají víc volného času. Mladých lidí ubývá. My s Michalem srážíme průměr tak na šedesát,“ smějí se. Oběma je 35 let. „Úplně ideální by bylo, kdyby starší značkaři vzali své vnuky značit a ti to vzali po nich,“ dodává Petr.

Že by snad ale turistické značení zaniklo, to nevidí Michal s Petrem jako reálnou budoucnost. „Mladých sice v naší organizaci ubývá, ale stále panuje zájem od těch starších, takže se to vyrovnává. Většinou někdo z nás přivede známého, kterého značení nadchne,“ popisuje Petr situaci brněnského obvodu KČT. Na otázku, proč se mladí tolik nezapojují, mají značkaři odpověď hned po ruce. „Mladší u toho většinou nevydrží. Zájem mají, ale když zjistí, že mají dva tři příkazy po šesti kilometrech, tak z toho vycouvají.“

Šest kilometrů znamená šest i více hodin práce. Každá již zavedená skupina dostává většinou šest příkazů na rok. „Ono je taky těžké se rozhodnout, komu dáte všechnu tu výbavu. Nůžky, pilku, barvy, oškrabovadlo a další - to je drahé. A když se na to pak člověk vykašle, těžko se to pak z něj tahá zpátky,“ objasňuje Michal. Peníze na výbavu dostávají značkaři od krajů. Stejně tak peníze na stravu, dopravu a příspěvek na oblečení. „Podpora pro brněnský obvod je dobrá. Jihomoravský kraj si uvědomuje, že je to pro něj dobrá propagace, a dává nám tak relativní dostatek peněz.“

Koníček, který má smysl

Cestu, kterou jsme značili čtyři hodiny, projdu zpátky za třicet minut. Co člověka nejvíce motivuje k takovému trávení volného času? Michal s Petrem se ve svých názorech shodují. „Kromě toho, že se dostaneme tam, kam by se člověk normálně nejel podívat, tak hlavně víme, že děláme záslužnou činnost. Člověk za sebou vidí tu práci, někdo to oceňuje, líbí se mi tu, ale hlavně je mu to užitečné,“ vysvětluje Michal. „Často se nám stává, že když někoho potkáme, tak nám děkuje. Někdy ale najdeme značky přesprejované nebo poničené. Nebo v lese do značek někdo střílí, když se cvičí. Zatímco oni toho ale časem nechají, značení tu bude pořád,“ doplňuje Petr optimisticky.