Foto: Wikipedia Commons

Základní vlastností moderních městských legend je jejich mezinárodní povaha - většina z nich koluje po celém světě. Proto je jen obtížné nalézt vyprávění typická pro určitou zemi. Přesto i v éře globalizace nalezneme místně specifické městské legendy. Nejsou ale produktem nějakých zvláštních národních povah, jak se domnívali první sběratelé lidových vyprávění jako bratři Grimmové. Impulzem pro jejich vznik bývá specifický genius loci určitých míst, nebo daleko spíše duch doby (Zeitgeist) určitého historického období.

Tajné chodby v pražském metru Foto: empty007, CC BY-SA 2.0 Mezi jednotlivými stanicemi metra vedou tajné tunely, které jsou určeny pro vládu a pro bezpečnostní složky. Je to velmi vychytaný systém a propojeny jsou i velmi vzdálené stanice metra . Fenomén tajných chodeb je ve slovesném folkloru oblíbený od nepaměti. Zatímco ve starých pověstech byly tajné chodby většinou používány k nouzovému úniku během obležení či úkrytu obrovských pokladů, v moderních pověstech slouží tajné chodby obvykle k vojenským a politickým účelům. více... Foto (výřez) : empty007, CC BY-SA 2.0 Tajné chodby v pražském metru Foto: empty007, CC BY-SA 2.0 Mezi jednotlivými stanicemi metra vedou tajné tunely, které jsou určeny pro vládu a pro bezpečnostní složky. Je to velmi vychytaný systém a propojeny jsou i velmi vzdálené stanice metra – takže můžete do té chodby vlézt třeba na Jiřího z Poděbrad a vylezete třeba na Radlický. Na tenhle systém je napojený další systém určený pouze pro vládu, postavený za komunistů, který spojuje například Hrad a stanici metra Malostranská, Hrad a hotel Praha v Dejvicích a Kramářovu vilu a Strakovu akademii... A samozřejmě letiště Kbely, kam vede i velká podzemní čtyřproudová dálnice. Fenomén tajných chodeb je ve slovesném folkloru oblíbený od nepaměti a pověsti o údajných tajných chodbách se vypráví o téměř všech hradech, zámcích, kostelích a starých domech. Zatímco ve starých pověstech byly tajné chodby většinou používány k nouzovému úniku během obležení (stavitelé chodeb byli proto obvykle zavražděni nebo zavaleni) či úkrytu obrovských pokladů, v moderních pověstech slouží tajné chodby obvykle k vojenským a politickým účelům. Vedle pověstí o brněnském, plzeňském, pražském a proseckém podzemí, které kombinují archaické pověstní motivy s moderními tématy a záhadologií, jsou v našich podmínkách nejčastější právě fantastické spekulace o kilometrech tajných chodeb, vybudovaných nacisty nebo (častěji) komunisty. Víra ve fiktivní tajné chodby neuvěřitelné délky a nepravděpodobného účelu je tak další folklorní konstantou, která nás spojuje s našimi dávnými předky. Tato moderní pověst pochází ze sbírky „Černá sanitka - druhá žeň“ od Petra Janečka (Nakladatelství PLOT, ISBN 978-80-86523-82-8). Publikováno s laskavým svolením autora.

České městské legendy proto v sobě v první řadě nesou pečeť významných dějinných období a událostí. Především těch, které se přes tuto malou středoevropskou zemi na rozhraní mezi Západem a Východem přehnaly během neklidného dvacátého století. Jejich obvyklým tématem jsou tak jak negativní události jako druhá světová válka či čtyřicetiletá nadvláda komunistického režimu, tak události pozitivní, jako byl pád Železné opony a následné zapojení do evropských struktur.

Zřejmě nejvýrazněji ovlivnila české městské legendy bizarní éra reálného socialismu 70. – 80. let 20. století. Ta představovala ideální podhoubí pro jejich šíření kvůli neustálému rozdvojení života na ten veřejný, který předstíral loajalitu k režimu, a soukromý, který se prožíval s přáteli a rodinnými příslušníky. Součástí tohoto schizofrenního období byla totiž nedůvěra k oficiálním informacím televize, rozhlasu a tisku, které byly kontrolovány všemocným režimem – a na druhou stranu slepá důvěra i v ty nejbizarnější legendy. Nedostatek základních výrobků tak vedl k fantazírování o luxusu Západu, topornost komunistických politiků zase rodila pikantní legendy o jejich skutečném intimním životě.

Porno na ČST Foto (výřez): simbotelecan, CC BY 2.0 Technici Československé televize měli k dispozici nějaké lechtivé kazety a pravidelně je pouštěli do éteru v době, kdy mělo být pouze zrnění nebo monoskop. Spíše až na konci 80. let rozšířená fáma, která výborně ilustruje až mytickou touhu obyvatel Československa té doby po produktech západního „luxusu“. více... Foto (výřez): simbotelecan, CC BY 2.0 Porno na ČST Foto (výřez): simbotelecan, CC BY 2.0 Tuhle zaručenou informaci jsem slyšel někdy v prváku, druháku na gymnáziu, takže v roce 1987 či 1988. Šlo o následující: Technici Československé televize měli k dispozici nějaké lechtivé kazety a pravidelně je pouštěli do éteru v době, kdy mělo být pouze zrnění nebo monoskop. Podle té zaručené informace to bylo tak, že měla-li hlasatelka při závěrečném hlášení před koncem vysílání (tj. před hymnou a zrněním) na stole před sebou vázičku s květinou, tak to byl smluvený signál, že skončí vysílání, půjde hymna, monoskop, zrnění a hodinu nato pustí technici do éteru nějaký hodně ostrý film... V jiné verzi bylo poznávacím znamením to, že hlasatelka měla květinu na šatech. Dokonce jsme (bylo nám šestnáct) na nějakém mejdanu u spolužáka koukali na TV – a hlasatelka měla před sebou květiny! Hodinu a půl nám pak běžela v pokoji televize a na ní zrnění a my to jak blbci sledovali. Spíše až na konci 80. let rozšířená fáma, která výborně ilustruje až mytickou touhu obyvatel Československa té doby po produktech západního „luxusu“. Stejně jako fámy o nejrůznějších tvrdolínech dokládají dobový nedostatek sériově vyráběných afrodiziak, také fáma o tajném nočním pornu odráží nejen teenagerské fantazie, ale především dobový nedostatek pornografie a její mytizaci. Tato moderní pověst pochází ze sbírky „Černá sanitka - druhá žeň“ od Petra Janečka (Nakladatelství PLOT, ISBN 978-80-86523-82-8). Publikováno s laskavým svolením autora.

Po jaderné katastrofě v Černobylu, kterou komunistické úřady dlouho utajovaly, se v českých městských legendách objevil i největší strašák 20. století – hrozba atomové války. Kolektivní mytické myšlení tehdy náhle pochopilo „skutečný“ význam absurdně megalomanských staveb režimu. Monumentální pomníky, televizní vysílače, nikdy nedokončené stavby i nekonečné řady panelákových sídlišť náhle získaly nový, děsivý smysl. Tyto monstrózní stavby nebyly výsledkem megalomanské touhy po zbytečné monumentalitě, špatného plánování, nízké efektivity práce či prosté neschopnosti. Pomníky režimu byly tak nepochopitelné proto, že údajně sloužily primárně k vojenským účelům. Dálniční plochy a mosty tak měly sloužit k přistávání stíhacích letounů. Celá země byla údajně protknuta sítí gigantických sovětských podzemních vojenských základen. Veškeré budovy vládních, státních a stranických úřadů byly propojeny kilometry atomových krytů a tajných chodeb.

Atomový výbuch Atombombenabwurf auf Nagasaki am 9. August 1945. Der Atompilz stieg 18 km hoch. Foto: Wikimedia Commons V roce 1962 se v souvislosti s kubánskou krizí rozšířila fáma, že člověk přežije atomový útok jedině v sudu plném soli. V Praze prý byla v té době sůl okamžitě vykoupena. Příklad fámy reagující na aktuální politickou situaci - ukázkový příklad dokazující platnost pravidla, že v době společenských krizí a tenzí se velice rychle šíří nejen relativně realistické fámy, ale i informace zcela nesmyslné. více... Foto: Charles Levy, United States Army, public domain. Atomový výbuch Atombombenabwurf auf Nagasaki am 9. August 1945. Der Atompilz stieg 18 km hoch. Foto: Wikimedia Commons V roce 1962 se v souvislosti s kubánskou krizí rozšířila fáma, že člověk přežije atomový útok jedině v sudu plném soli. V Praze prý byla v té době sůl okamžitě vykoupena. Příklad fámy reagující na aktuální politickou situaci - ukázkový příklad dokazující platnost pravidla, že v době společenských krizí a tenzí se velice rychle šíří nejen relativně realistické fámy, ale i informace zcela nesmyslné. Příkladem z podobného soudku může být fáma rozšířená v dubnu 2003 se na východním Slovensku. Zde se v reakci na zprávy médií o potenciálním ohrožení země atomovým útokem v souvislosti s válkou v Iráku rozšířil zaručený recept, podle kterého mělo před radioaktivním spadem vesničany ochránit natírání střech domů hořčicí. V jedné obci byla proto hořčice okamžitě vykoupena (lepší ochranu před radiací údajně poskytovala hořčice plnotučná). Podobné horečné nakupování hořčice proběhlo v Banské Bystrici v 80. letech 20. století. O dalších dobových „zaručených“ metodách ochrany před jaderným zářením a spadem, včetně dnes již legendárních igelitových či papírových pytlíků natažených na končetiny a lehání si na zem patami k jadernému výbuchu, měl čest se přesvědčit téměř každý účastník povinných branných cvičení nebo základní vojenské služby. Tato moderní pověst pochází ze sbírky „Černá sanitka - druhá žeň“ od Petra Janečka (Nakladatelství PLOT, ISBN 978-80-86523-82-8). Publikováno s laskavým svolením autora.

Socialistické legendy ale na sebe nabalovaly daleko archaičtější mýtické motivy. Typickým příkladem může být legenda o Nuselském mostě v Praze. Tu sice vyvolal v život socialismus, ale v hlubším plánu v sobě propojila genius loci městských čtvrtí, které přes hluboké Nuselské údolí spojuje, tedy Vyšehradu a Karlova.

Z mytologie Vyšehradu přejala motiv gangu, který je postrachem celého okolí. Tato představa má kořeny již v prvních letech nadvlády komunistického režimu, kdy zde působili takzvaní Vyšehradští jezdci, skupina mladíků milujících rock´n´roll a americký způsob života. Kvůli tomu byli samozřejmě trnem v oku komunistickému tisku, který je veřejnosti představoval jako nebezpečné výtržníky narušující poklidný život v socialismu. Po pár letech byli komunistickou policií rozehnáni, vzpomínka na ně ale zůstala – aby se po postavení Nuselského mostu vynořila v transformované podobě legendy o gangu shazujícím nevinné chodce dolů do údolí.

Další příčinu agresivity mytických fantomů je nutné hledat na opačném konci Nuselského mostu, na starodávném Karlově. Toto místo se středověkým klášterem, založeným již ve 14. století, bylo totiž odjakživa spojováno se zlem a pekelnými silami - podle starodávných pověstí zaprodal stavitel kláštera na Karlově svoji duši ďáblu. V 19. století pak jeho okolí proslulo jako nejnebezpečnější místo celé Prahy. V této odlehlé lokalitě na okraji města totiž tehdy došlo k několika dodnes nevyřešeným vraždám, za jejichž viníka považovala lidová imaginace děsivé přízraky z prokletého kláštera. Tyto starodávné pověsti z kolektivní fantazie již dávno zmizely, povědomí o nebezpečnosti místa ale přetrvalo, aby se později přetavilo do moderní legendy o Nuselském mostě.

Na jednoduchém příkladu jedné jediné, na první pohled poměrně prozaické městské legendy jasně vidíme fascinující historický rozměr moderní české mytologie, která dovedně kombinuje folklorní vrstvy mnoha dějinných období. Podobně zajímavé příběhy ale nalezneme po celém světě. Stačí se jen občas zamyslet nad podobně bizarními, zdánlivě skutečnými historkami, které dnes a denně slýcháme od svých blízkých, přátel a kolegů.