Co je pravdy na novodobých mýtech? Christoph Drösser zná odpověď.

Pane Drössere, odkud pramení váš zájem o moderní mýty?

Začalo to ve zcela rané fázi internetu, tedy zhruba na počátku 90. let. Již tenkrát existovala různá fóra, kde se sbíraly tyto příběhy a kde se o nich i kontroverzně diskutovalo. To mě velice fascinovalo.

Jak jste přišel na to, že se tímto tématem budete zabývat i profesně? Udělal jste si snad ze svého koníčka povolání?

Určitým způsobem ano. Pracuji jako novinář se zaměřením na oblast vědy, nejsem tedy i kvůli své práci nikdy spokojený s polovičatými informacemi. Zároveň mě velice udivovalo, jak nekriticky šíří mnoho lidí po internetu takzvaná fakta a jak je ostatní bez mrknutí oka přebírají. Takže jsem v jisté chvíli začal hledat důkazy určitých tvrzení. Z toho nakonec vznikl sloupek a rovněž rozhlasový pořad.

Podle kterých kritérií vybíráte mýty, jež pak zpracováváte pro publikum?

Většinou je to čistě subjektivní rozhodování. V případě rozhlasu je výhodou, že můžu témata určovat sám. A nejraději se přirozeně zabývám věcmi, které mě samotného zajímají. Současně ale dostávám řadu podnětů e-mailem. V prvé řadě chci samozřejmě pobavit, takže se rád řídím i tím, co chtějí vědět samotní lidé. A často ve mně otázky druhých nakonec také vzbudí zvědavost.

Jak přesně postupujete při ověřování (ne)pravdivosti obsahu?

Vždycky záleží na tématu. Nejraději mám vlastně mýty naší doby, které lze vědecky ověřit, ideálně nějakým pokusem. Například pověst o žábě v horké vodě: když vodu zahříváte velmi pomalu, žába si údajně změny ani nevšimne a zůstane tak dlouho pohodlně usazená ve vodě, dokud se prakticky zaživa neuvaří. To je mimochodem absolutní nesmysl: žába samozřejmě z vody vyskočí, jakmile jí začne být velké teplo! Když nelze provést pokus, hledám co nejspolehlivější zdroje. Často hodně pomohou vědecké publikace, někdy také narazím na profesora, jehož těžištěm výzkumu je přesně naše téma. Obtížnější je to samozřejmě u historických otázek.

Například se tvrdošíjně traduje fáma, že kdysi existovala papežka, konkrétně papežka Jana. Touto pověstí jste se také zabýval. K čemu jste dospěl?

V takovém případě je rešerše dost komplikovaná. Vždyť tahle Jana měla žít kolem roku 800. Po tak dlouhé době je prostě nemožné prověřit důvěryhodnost pramenů. Obvykle se tyto pověsti opírají o jeden a tentýž pramen. Kromě toho nelze zapomínat na to, kdo vytvořil příslušné záznamy a s jakou motivací – a že se přitom možná taky něco ztratilo z archivů. Když se mě ale zeptáte, zda věřím tomu, že skutečně existovala papežka, pak odpovídám opatrným NE. Definitivně se to ale pravděpodobně nikdy neprokáže. A i já přiznávám jisté zrnko pochybností. Kdyby Jana nikdy nebyla, proč by pak – údajně doposud – existoval speciální stolec, s jehož pomocí lze nade vši pohybnost zjistit pohlaví budoucího papeže?

Převážně se zabýváte pravdivostí mýtů. Nemyslíte si, že jsou někteří lidé tak trochu zklamaní, když se z mýtu stane fakt anebo když se nějaký příběh na konci vyjeví jako nepravdivý? Není někdy mnohem zajímavější dál vesele šířit poloinformace?

Přijde na to. Právě poloinformace skutečně často mívají svůj půvab. Mnoho z těchto pověstí patří k takzvanému večírkové povídačce, vyprávějí se tedy ve společnosti. Když se najednou objeví někdo, kdo bude tvrdit: „Ne, to vůbec není pravda!“ a pak ještě vytáhne chytrý telefon a začne „listovat“ Wikipedií, hned bude považován za kazisvěta. Na večírku se takhle pokazí veškerá konverzace.

Jste na stopě nějakému konkrétnímu mýtu, který se vám ještě dosud nepodařilo rozlousknout?

Ale ovšem. Vždycky mě nesmírně zajímalo, zda psi skutečně vycítí u lidí strach a stanou se o to agresivnější. To, že psi reagují na strach, bylo prokázáno, ale může jít i o jiné signály, které zvíře vnímá. Zda tedy doopravdy existuje v lidském potu ve stavu strachu nějaká substance, kterou psi skutečně vycítí – pro toto tvrzení jsem doposud nenašel žádné uspokojivé výsledky. Budu ale pátrat dál.