Izrael & Gaza  Zasazovat se za mír vedle open air vězení s hrůzou z ostřelování

Obyvatelé Sderotu žijí už léta v neustálé pohotovosti, že budou ostřelováni palestinskými raketami. Toto izraelské město leží bezprostředně na hranici s Gazou. Tam, na druhé straně izraelské bezpečnostní bariéry, lze humanitární a ekologickou katastrofu jen stěží zastavit. Aktivisté/ky přesto neztrácejí naději na mír – i přes temné vyhlídky.

„Když se ozvou sirény, máme patnáct vteřin čas, než rakety začnou dopadat,“ říká Nomika Zion z města Sderot přímo na hranici s Gazou. „Na autobusových zastávkách to stačí, protože přímo vedle existují již několik let divoce pomalované protiletecké kryty. Ovšem nesmí na autobus čekat příliš mnoho lidí, protože prostory nejsou nijak zvlášť velké. Když jste doma, bývá náročné se včas ukrýt. A když někdo sedí v autě, může jen brzdit, vystoupit, schovat se za auto a doufat.“ Udělá krátkou pauzu a pak zdůrazní, „nemáme tu žádnou posttraumatickou situaci, ale neustále se obnovující traumatické zážitky“. Nomika Zion ví, o čem mluví. Od roku 1987 žije v tomto městě na jihozápadě Izraele v městském kibucu Migvan, který sama spoluzaložila. Je tu hlavní ulice s restauracemi, falafelovými stánky, vynikající pekárna, obchody, ve kterých se dá koupit zlato, ale také diamanty, a je tu vysoce moderní systém nazvaný Iron Dome na obranu raket z Pásma Gazy. Pokud je ovšem odstřeleno příliš mnoho raket zároveň, „železná kopule“ je rychle přehlcena. Kryty ve všech domech města se pak stávají nutné pro přežití. Sderot byl založen roku 1951 na půdě palestinské vesnice Nadšd a má přes 20 000 obyvatel. Žijí zde Židé z Polska, Rumunska, Grzie, Etiopie a severní Afriky. Kromě toho ortodoxní osadníci/e, které až do roku 2005 osídlovali Pásmo Gazy. Mateřské školky a školy, do kterých chodily i Nomičiny děti, jsou postavené jako bunkry. Rodiče, děti a učitelé zůstávají v neustálé pohotovosti.

Nomika Zion je členkou obyvatelské organizace The Other Voice | Foto: © Jutta Höcht-Stöhr

Časy se změnily k horšímu

Před lety rakety střílené z Pásma Gazy ještě dopadaly na prázdné pole mezi pohraničním plotem a městem. V poslední válce v Gaze už ovšem dopadaly dokonce v blízkosti Tel Avivu. Možná i proto je Nomika Zion členkou místního obyvatelské organizace The Other Voice, která se zasazuje za civilní řešení konfliktu, neboť město je podle jejího názoru po mnoha letech „válkami a zoufalstvím vyčerpané“. Je přesvědčená, že ani rakety z jedné strany ani odveta z druhé strany nepřinesou mír. A samozřejmě ví, že na druhé straně elektrického plotu se nestavěly kryty a sklepy, kam se lidé v případě nebezpečí mohli schovat. Na druhé straně však vládne především záhuba a beznaděj, které podle jejího názoru jen stěží mohou vést k mírumilovnému soužití. V Gaze funguje elektřina jen čtyři hodiny denně, pitné vody je tu už dlouho nedostatek a hory odpadků rostou a rostou a stávají se tak neřešitelným problémem.

V lepších časech se mohla konat setkání mezi lidi z Gazy a Izraele. Uspořádala se mírová konference organizace The Other Voice, kterou navštívily stovky Izraelců, Palestinců a mezinárodní hosté. Organizovaly se mírové semináře, které pořádali mladí lidé z obou stran hranice. Ale časy se změnily k horšímu. „Dnes už se dá jenom spolu telefonovat. A i to je kvůli sledování nebezpečné,“ popisuje Nomika Zion. Ukazuje přitom na dvě velké bílé balony vysoko nad námi, jeden na severní hranici Gay a Izraele a druhý na hranici s Egyptem, které jsou vybavené fotoaparátem s vysokým rozlišením a citlivými senzory a registrují každý pohyb, každou komunikaci. Nevraživost vůči The Other Voice mezi místním obyvatelstvem silně vzrostla. Kdo uspořádá pietní setkání, tichou nebo klasickou demonstraci a ozve se proti násilí a okupování, kdo na transparentech oznamuje, že lidé – především ženy a děti – v Gaze nejsou nepřátelé, toho musí policie hlídat. Stává se, že se z kolemjedoucích aut volá: „Raze Gaza!“ neboli „vymažte Gazu“.

U egyptské hranice u uzavřeného pohraničního přechodu Kerem Shalom | Foto: © Wolfgang Sréter

„Hranice dělá z Palestinců a Izraelců  nepřátele“

Když se člověk z kopce u města zadívá směrem na Západ ke Gaze, povšimne se nejdříve elektrického pohraničního plotu s bránou a dvěma stavebními vozidly. Poté následuje pás, na který obyvatelé Gazy nesmí vstoupit a kde v poslední době při demonstracích znovu a znovu umírali lidé postřelení izraelskými ostřelovači. Solární kolektory stojí před zastavěnými poli, na kterých jeden traktor jezdí tam a zase zpět a, než se na horizontu objeví Středozemní moře, také je vidět město Gaza. Je to neuvěřitelné, až na ten plot jde o zcela poklidnou scenérii. Tenhle pohled se vskutku hodně liší od těch, které se ukazují v evropských novinách a televizních zprávách. Při jednom setkání dál na jih u egyptské hranice u uzavřeného pohraničního přechodu Kerem Shalom, říká Dario Teitelbaum, který sem přišel v roce 1977 z Argentiny, „dříve jsme se z této strany vydávali na moře a než se zase šlo domů, dali jsme si v Gaze večeři v přístavu. Moje tři dcery si něco takového už nedovedou představit. Pro ně je Gaza pouze a jenom Hamas, Kassam Brigaden a Islámský džihád.“ Nevolí ani sociálně demokratickou stranu Merec, pro kterou Dario už léta pracuje. Pro něj má tato hranice fatální následky, totálně Palestince a Izraelce od sebe odděluje a dělá z nich nepřátele. Hranice, která sahá až dvacet metrů hluboko do země, aby už nešlo vykopat žádný tunel. „Lidé, kteří mají na jednom místě žít mirumilovně a,“ podtrhne energickým mávnutím ruky, „jednoho dne budou muset, a to bez okupace“. Potom ještě dodává: „Rozhlédněte se, je to bezútěšné, nic než ploty a zdi, na zemi, pod zemí a k našemu štěstí ještě i nad hlavou! Gaza je open air vězení se 2,1 miliony vězňů!“

Dario Teitelbaum | Foto: © Wolfgang Sréter Téma Gazy inspirovala také palestinského umělce Essu Ghrayeba. V Národním muzeu blízko Rámaláhu je k vidění jeho instalace, která zaujme nejdříve svojí barevností a tvarem. Jde o předměty, které Ghrayeb našel na pláži města Gaza a připevnil je k bílé stěně. Kanystry na olej s řeckým nápisem, kelímky od jogurtu, barevný kbelík s anglickým logem, kontejner na ropu firem Royal a Oasis, prázdné konzervy od sardinek, zrezivělé spreje, které za sebou evidentně mají dlouhou cestu a mince z ciziny. Tím situaci v Pásmu Gazy ironizuje. Nikdy už nemůže ven, ani po souši, ani po moři. Ale z jiných zemí se sem dopravují věci z jiných zemí pomocí člunů izraelské pobřežní stráže.

„Kdo ví, co napadne další vládu“

Situace se ovšem nezlepšila. Pro Daria Teitelbauma je to nutný pokrok, že izraelská vláda počet pracovních povolení pro obyvatele z Gazy zvýšila z 5 000 (letos v květnu) na nynějších 16 000. „Z těchto příjmů žijí při velikosti palestinských rodin více než 100 000 lidí!“ Počet by mohl vystoupat na 20 000, ale teprve v polovině července izraelská vláda změnila své teprve týden staré rozhodnutí o tom, že vystaví dalších 1 500 pracovních povolení, poté co z Gazy na Izrael dopadly čtyři rakety. „Kdo ví, co napadne další vládu,“ říká Dario Teitelbaum. Neboť tento „experiment“, jak vládu osmi politických stran nazývá, už ztroskotal a páté volby během tří a půl roku se budou konat v listopadu.

Dario Teitelbaum se svojí prognózu není osamocený, když tvrdí, že další vláda bude ještě mnohem pravicovější. Tento názor v rozhovoru vedeném v Tel Avivu vyjádřil i novinář a spoluvydavatel novin Haaretz Gideon Levy. Dlouho se vehementně zasazoval za takzvané dvoustátní řešení. Nyní ale podle jeho názoru pomohou už jen stejná práva pro obě strany a rezignování ze strany Izraele na nadvládu nad arabským obyvatelstvem. Nomika Zion hodlá i přes poslední eskalace dál pořádat svoje pietní akce a semináře, neboť je přesvědčená, že jen nenásilný odpor jednou může být úspěšný.

srpen 2022