Íránský filmař Sohrab Šahíd Saless  Ne zrovna hezká země

Ve svém filmu „V cizině“ z roku 1975 íránský režisér Sohrab Šahíd Saless tematizuje chování k migrantům v Západním Německu. Vzhledem k migraci, kterou střední Evropa v poslední době zažívá, se film po 40 letech znovu stává aktuální.

Film V cizině má téměř dokumentární ráz: vidíme Husseyina u lisovacího stroje, jak po šichtě s koženou taškou v ruce odchází z továrny, čeká na západoberlínské metro, vyjíždí po eskalátorech z metra na Moritzplatzu a poté stoupá po schodech nezrenovovaného kreuzberského činžáku, přeje „dobrý večer“ postarší německé sousedce a vstupuje do svého bytu.

Jsou to dlouhé, statické záběry: než Husseyin dojde večer domů, trvá to téměř deset minut. Divák dostává nezvykle mnoho prostoru a času. Času proniknout do příběhu, který je primárně vyprávěný v obrazech, a prostoru pro myšlenky, které vznikají, když Husseyina pozorujeme, jak žije svůj každodenní život v šedém, pro něj uzavřeném světě.

„Chci úplně obyčejné scény, a co se v nich děje, je pro mě to nejdůležitější,“ řekl Sohrab Šahíd Saless jednou. „Podstatné je,“ doplnil později, „točit život, který je velmi jednoduchým způsobem celkem komplikovaný.“
 
Film V cizině vznikl v německo-íránské koprodukci a byl promítán roku 1975 jakožto íránský film na 25. ročníku Berlinale. Film se dočkal velkého uznání a obdržel Cenu Fipresci, ocenění mezinárodních kritiků.

Byla to doba, kdy Rainer Werner Fassbinder natočil Strach požírá rozum (1973) a Helma Sanders-Brahms Širininu svatbu (1975), hrané filmy, v nichž byl život „gastarbeiterů“ a cizinců v Západním Německu, jejich sociální situaci a jejich kulturní srážky s německou většinovou společností líčený střízlivě a bez příkras.

Sohran Šahíd Saless se narodil roku 1944 v Teheránu a představuje v tomto kontextu výjimku – neboť pobyt v cizině zakusil na vlastní kůži. Od roku 1963 do roku 1968 žil a studoval ve Vídni a Paříži, poté točil v Íránu krátké a dokumentární filmy, načež Írán jakožto odpůrce šáhova režimu opět opustil a odešel do exilu do Západního Berlína. V jeho třetím hraném filmu V cizině Šahíd Saless zpracoval své zkušenosti migranta, které prodělal ve Vídni jako student, portýr, uklizeč schodů a čistič oken. K tomu přibyly zážitky z Německa, když v červnu 1974 u příležitosti promítání svých filmů vzniklých v Íránu – Obyčejná událost a Zátiší – pobýval v Západním Berlíně – tehdy ještě jako host, nikoli exulant. Pozorování Berlína ho inspirovalo k novému filmu: „Během Berlinale jsem si všiml, že v Německu žije hodně tureckých dělníků, se kterými se ještě pořád velmi špatně zachází. Téměř nehovoří německy, nedostávají se téměř do kontaktu s Němci a žijí v ghettu.“

Turecký dělník Husseyin (Parviz Sayyad) na cestě domů Kreuzbergem | © Provobis Film, Berlin
V cizině (persky Dar Ghorbat) je precizním pozorováním života člověka žijícího daleko od domova. 30-letý turecký dělník Husseyin, ztvárněný íránským hercem Parvizem Sayyadem, už čtyři roky dře a má jeden konkrétní cíl: vydělat tolik peněz, aby se vrátil domů, koupil si tam dům, pronajímal pokoje a oženil se. Jedině tak lze život postrádající téměř jakoukoli pestrost a zábavu strávený v temně a syrově líčeném Západním Berlíně snést.

Radost přichází Husseyinovi na mysl jen zřídka. Jeho práce v továrně s hliníkem je monotónní. V továrně je velký hluk. V jídelně sice sedí vedle německých dělníků. Ale nikdy se s ním nikdo nebaví. Maximálně se na sebe podívají. „Dialogy“ probíhají zhruba takto: „Tak co, chutná?“, zeptají se Husseyina. „Jo,jo,“ odpoví. „Tak jen žer dál.“ On, který umí německy jen málo, má radost i z této minimální komunikace. Usměje se.

Kreuzberské noci jsou dlouhé

V takových scénách člověk vycítí regulérní chlad, který netkví v těch ne-vztazích německých a tureckých dělnících, ovšem spíše v tom všeobecném bezpocitovém, už jen čistě na mechanickou práci zaměřeném vegetování bez konce. Zároveň je cítit Husseyinova potřeba po blízkosti. Chce se seznámit se ženou, protože se od jednoho tureckého studenta, který s ním a dalšími dělníky bydlí, učí trochu německy. Pokusy, ženy oslovit frázemi typu „Mohu Vás doprovodit?“ nebo „Dáte si se mnou kávu?“, ztroskotají.

Pozorujeme Husseyina, jak zabíjí volný čas o samotě, sedí na posteli, počítá peníze a sní. Přitom se mu daří mnohem lépe než jeho spolubydlícím, které mimochodem všechny ztvárnili natuščikové. Kromě jednoho studenta, který jako jediný umí německy, je tu Osman, jeho žena a dcera, Kasim a ještě jeden bezejmenný Turek. Osman sedí už měsíce doma, protože je bez práce a hraje vrhcáby. Kasim se musí vrátit do Turecka, aby převzal roli hlavy rodiny, dovídá se totiž, že mu zemřel otec. A bezejmenný Turek musí z Německa odjet, protože nedostal pracovní povolení.

Téměř identickým zobrazováním celkem šesti dní ve filmu vzniká dojem krevního oběhu, z nějž nelze uniknout. Prvních pět dní začínají tím, že Husseyin sedí u lisovacího stroje. Šestý den tam končí. Jak to s Husseyinem bude dál, zůstává sice otevřené. Že se ale i v tomto světě plném dřiny, mlčení a samoty dějí „zázraky“ a přátelské soužití s Němci je přece jenom možné, zažije, když večer otevře dveře od bytu: ostatní sedí u jídelního stolu a dívají se na osobu sedící na konci stolu – mladou ženu jménem Hannelore. Turecký student o ní několikrát vyprávěl a půjčoval si peníze na setkání s ní. Ostatní ale nevěděli, jestli mu mají věřit, že skutečně existuje.

říjen 2017