Job

Mladá Němka se v Olomouci stará o oběti nacismu

Verono, proč jsi nešla hned po maturitě studovat?

Rozhodně jsem chtěla po škole nejdřív absolvovat takzvaný dobrovolný sociální rok. Dobrovolnická práce mě vždycky hodně zajímala, ať už ve škole nebo v naší farnosti. Celé to spojit s pobytem v zahraničí je samozřejmě ještě o něco přitažlivější. Člověk pozná nové lidi a kultury. Přes známé jsem se dozvěděla o organizaci Aktion Sühnezeichen Friedensdienste(Akce mírového smíření). Její činnost mě velmi oslovila. Posílají totiž mladé lidi z Německa do zemí, které za nacistického režimu trpěly.

V čem přesně spočívá tvoje práce tady v Olomouci?

Spolupracuji s organizací Živá paměť, která se také stará o oběti nacismu. V rámci daného projektu navštěvuji staré lidi u nich doma, abych jim usnadnila běžné činnosti. Takže jim trochu pomáhám s úklidem, pečením nebo vařením, chodím jim nebo s nimi nakupovat a podobně. Nebo si s nimi prostě povídám - často se totiž stává, že jim chybí společnost.

Jak na tebe klienti reagují?

Vlastně jsem hodně příjemně překvapená. Funguje to opravdu dobře. Mám jen jednu klientku, se kterou tak úplně nevycházím. Je hodně kritická, třeba když u ní vysávám. Jinak se na práci těším každý den. Když mám umývat všechna okna, není to tak skvělé, ale je milé vidět, jakou pak z toho mají klienti radost. Jsou taky dost otevření a opravdu hodně se mnou mluví. Někdy mi taky ukazují svoje fotky. Příběhy, které mi vypráví, nejsou pokaždé veselé. Například když mi jeden z klientů řekl, že mu otce zabili v Osvětimi. To jsou chvíle, kdy člověk pořádně neví, co by měl odpovědět. Můžu je jen obdivovat, jak dnes pozitivně smýšlejí, a jak dobře umí s těmito smutnými tématy nakládat.

Bavíš se s nimi německy?

Ano, pokud to umí. Byla jsem překvapená, kolik z nich ještě umí mluvit velmi dobře německy. Pak mám dva klienty, kteří německy neumí. S těmi se bavím skoro jen česky. Když jde o jednoduché věci z každodenního života, nějak to funguje. Dokážu jim vyprávět, co jsem dělala o víkendu, nebo mi můžou říct, co dělali oni. Když mi vypráví delší historky, sice všemu nerozumím, ale jsou rádi za to, že jim naslouchám, i když se třeba jen souhlasně usmívám.

Kdy ses začala učit česky?

Když jsem se dozvěděla, že pojedu do Česka, absolvovala jsem v Mnichově začátečnický kurs. Pak jsem dostala nabídku na jednotýdenní intenzivní letní kurs v jihočeské Telči, který mi dost pomohl. V běžném životě už nemám skoro žádné problémy. Umím si objednat jídlo, jít si nakoupit atd. I s klienty, kteří mluví jen česky, je domluva stále lepší. Rozumím pokaždé o něco víc a dokážu toho i o něco víc říct. Ale často je to také tak, že češtinu vůbec nepotřebuji, protože je tu mnoho lidí, kteří umí německy, též mezi studenty. Mluví se mnou německy opravdu rádi. To by mě nikdy nenapadlo! Čeština je skutečně těžký jazyk, například z těch sedmi pádů jsem opravdu někdy dost zoufalá. Ale učím se to ráda a mám vždycky radost, když vidím, jak Čechy těší, že s nimi mluvím jejich mateřštinou, ačkoli většinou dělám docela spoustu chyb.

Proč ses vůbec rozhodla pro Českou republiku? Byla to tvoje volba?

Nejdřív jsem chtěla jet do Ruska. Pak jsem ale byla na jednom výběrovém semináři, kde se všechny země představovaly. Prohlédla jsem si Česko a řekla jsem si: „Proč vlastně ne?“ Vzpomněla jsem si na pár pěkných dovolených strávených v Česku. A taky jsem myslela na dědu, který je sudetský Němec a o Češích ještě pořád někdy nemluví zrovna v dobrém kvůli drastickému odsunu. A já jsem chtěla přispět k tomu, aby se ta křivda dvacátého století zase napravila. To zní samozřejmě velmi nadneseně, ale i to bylo jedno z kritérií pro mé rozhodnutí.

Jak reagovali tví rodiče a kamarádi, když jsi jim řekla, že strávíš rok v Česku?

Rodiče mě tehdy dost podpořili. Kamarádi reagovali spíše zdrženlivě. Nechápavě se ptali: „Česko? Fakt? Co tam budeš dělat?“. Sousta z nich chce ale teď přijet na návštěvu, když si přečetli mé dojmy na blogu.

Jak to máš s bydlením? Kde a s kým bydlíš?

Nejdřív jsem bydlela ve studentském bytě, který byl sice pěkný, ale byly jsme tři na pokoji. Vím, že je to tady docela normální, ale já jsem si na to nemohla zvyknout. Nyní mám hezký jednolůžkový pokoj v třípokojovém bytě. Spolubydlící jsou Češky a umí trochu německy. Většinou mluvíme směsí z obou jazyků, přičemž češtiny je v ní stále víc. Jednu spolubydlící učím německy, protože to potřebuje kvůli své práci.

Bylo pro tebe těžké navázat nové kontakty? Co vlastně děláš ve volném čase?

Ze začátku to bylo dost těžké, pak jsem ale poznala hodně milých lidí, především díky jazykovému tandemu. Jedna kamarádka, kterou znám právě díky tomu, mi dost pomohla s hledáním bytu. Se svými tandemovými partnery se často vídám a přes ně jsem se seznámila také s dalšími lidmi. Kromě toho hodně cestuji, protože jízdné je tu ve srovnání s Německem o dost nižší a protože chci z Česka samozřejmě vidět co nejvíc.

Jsi teď v Česku půl roku. Jak bys ten „poločas“ shrnula? Litovala jsi někdy svého rozhodnutí?

Je to skutečně již víc než půlrok od chvíle, kdy jsem Olomouc viděla poprvé… Vůbec tomu nemůžu uvěřit. A už vidím, jak se závratně blíží konec mého pobytu, ačkoli mi ještě zbývá pět měsíců. Začátky skutečně nebyly úplně snadné, ale dávno se tu cítím opravdu dobře a jako doma. Znám spoustu fajn lidí a pokaždé mi připadá skvělé, že na ulici neustále potkávám známé, ačkoli jsem tady vlastně cizinka. Práce mě pořád ještě hodně baví a staří lidé člověku dost přirostou k srdci i přes své chyby. Ačkoli se někdy vyskytly potíže, nikdy jsem toho rozhodnutí nelitovala! Z těžkých situací se člověk učí, a těch pozitivních je vážně hodně a díky nim si připadám šťastná!