Kultura

Je jednou z nejvýznamnějších postav současného íránského filmu – a zároveň velkou neznámou Nového Německého filmu: Sohrab Šahíd Saless. Narodil se roku 1944 v Teheránu a zemřel roku 1998 v Chicagu, a tak po celý život pracoval transnárodně jakožto scenárista a režisér. Od šedesátých do devadesátých let natočil spousta hraných a dokumentárních filmů v Íránu, Západním Německu a dřívějším Československu, které získaly různá prestižní mezinárodní ocenění jako například Stříbrného medvěda v roce 1974. V současné době byl tento v Německu – neprávem – málo známý íránský filmař znovu objeven. Po retrospektivách v polovině roku 2016 a začátkem roku 2017 v Mnichově a Teheránu se v současné době koná přehlídka jeho vybraných děl v Bruselu.

„Nechci diváka podvést nebo zmást“

Salessovo filmařské umění vyniká proto, že jeho dva hrané filmy produkované v Íránu Obyčejná událost (Ein einfaches Ereignis, 1973) a Zátiší (Stilleben, 1974) stály na počátku tamní moderní kinematografii a staly se normou. Jejich názvy je třeba brát doslovně: „Můj styl není závislý na vzorech. Myslím, že se prostě hodí k mému životu. Nerad diváky podvádím nebo matu technikou, pohyby kamery, švenkováním, přiblížení a oddálení detailů a tak dále. Chci úplně obyčejné scény, a to, co se v nich děje, je pro mě to nejdůležitější. Lidi, kteří filmu nerozumí, nejsou to žádní kinofilové, se v mých dlouhých záběrech můžou klidně dívat,“ napsal Saless jednou do dopisu. Dlouhé záběry, málo dialogů, ticho a soustředění na postavy, jejich gestikulaci a mimiku, to jsou charakteristické znaky Salessových filmů. Režisér lidi ukazuje v jejich osamělosti, němotě a melancholii, z nichž zdá se není možné uniknout. Autobiografické odkazy přitom nacházíme ve všech jeho filmech.

Obyčejná událost a Zátiší patří k prvnímu vzepětí takzvané Nové vlny íránské kinematografie, která se započala v šedesátých letech a přetrvávala až do revoluce roku 1979, byla silně ovlivněná italským neorealismem a francouzskou Novou vlnou. Íránská Nová vlna na rozdíl od plytkých, klišovitých zábavných filmů skýtala realistický a esteticky náročný pohled na íránskou společnost plnou norem a strastí.

Poté, co Salessovi zamezili v natáčení třetího filmu v Íránu, opustil roku 1974 svoji vlast. Jakožto odpůrce šáha emigroval do Spolkové republiky Německo a i tam pokračoval v natáčení filmů. V 80. letech se začal věnovat zfilmováním literárních předloh – tak vznikl roku 1980 film Grabbeho poslední léto (Grabbes letzten Sommer) podle stejnojmenného románu Thomase Valentina (1922-1980). Dvě jeho literární zfilmování se z velké části respektive celé točily v dřívějším Československu: Hans – Chlapec v Německu (Hans – Ein Junge in Deutschland) a Vrba (Der Weidenbaum).

Íránec filmuje německou a ruskou literaturu v Československu

Hans – Chlapec v Německu vznikl na jaře a na podzim roku 1983. Saless tento černobílý film natočil podle románu Modrá hodina (Die blaue Stunde, 1977), autobiografického díla spisovatele Hanse Fricka. Hlavní hrdina Hans žije během Třetí říše se svojí matkou, dělnicí pracující v továrně, a těžce nemocnou babičkou ve Frankfurtu nad Mohanem. Tam prožijí válečné roky: padají bomby, ulicemi pochodují nuceně nasazení, sousedé chlapce šikanují. Jeho otec, kterého nezná, byl Žid, takže on a jeho matka mají strach z udání. Když Hans před bytem uvidí gestapáky, uteče z města a protlouká se, jak se dá, dokud jej nepřijmou američtí vojáci, kteří právě napochodovali.

Film Vrba vznikal na jaře a v létě roku 1984 a je zfilmováním stejnojmenné krátké povídky ruského spisovatele Anton P. Čechova, která vyšla poprvé roku 1883. Stařičký Archip sedí a rybaří, když v tom zpozoruje, jak poštovní kočí, který denně jezdí okolo, zbije poslíčka s penězi a tašku s penězi ukryje v duté vrbě. Stařík tašku sebere a jde s ní do města, aby ho udal. Tam ho posílají z jednoho úřadu na druhý.

„Jako ve venkovním studiu“

Pane Schmidt, Sohraba Šahída Salesse jste poznal roku 1979. Jak k tomu došlo?

V polovině března roku 1979 můj kolega Dieter Reifarth jakožto programový dramaturg Komunálního kina ve Frankfurtu, dnešního filmového muzea, uspořádal retrospektivu tehdy ještě poměrně malého Salessova díla. V té době nemohl dva roky realizovat žádný filmový projekt. Saless najednou přijel do Frankfurtu. Jeho filmy jsem znal. Povídali jsme si a zjistili, že jsme studovali na stejné soukromé filmové vysoké škole v Paříži. Já ovšem o pár let později. Na podzim roku 1979, to u mě bydlel, pak napsal scénář k filmu Pořádek (Ordnung). Přes den psal a večer jsem s ním já a Dieter Reifarth trávili čas. Saless byl ale tak svérázný ve svých estetických nápadech a své dramaturgii, že jsme s ním zvládali držet krok jenom trošku. Byl to samozřejmě pokaždé jeho příběh, který vyprávěl. Byl to filmový autor.

V lednu 1979 šáh opustil Írán. Ajatolláh Chomejní se vrátil do země. Brzy nato byla vyhlášena Islámská republika.

Události v Íránu Salesse trápily, ale v žádném případě se nechtěl vrátit zpět. Tedy alespoň ne z počátku. Hodně jeho známých, kteří byli stejně jako on levicově orientovaní, se tehdy vrátili a zklamaní znovu utekli do Německa, protože si všimli, že převahu mají duchovní.

Roku 1983 a 1984 Saless dva filmy („Hans – Chlapec v Německu“ a „Vrba“) točil v tehdejším Československu, které tehdy patřilo k východnímu bloku.

Hodně intelektuálů ze Třetího světa – a k tomu řadím i tehdejší Írán – v té době sympatizovalo se Sovětským svazem a v Moskvě spatřovali ochrannou mocnost. S NDR a státní bezpečností Stasi nebyli totiž nijak konfrontovaní, ve Východu spatřovali záblesk naděje pro vlastní zemi.

Videa z natáčení filmu "Hans - Chlapec z Německa" v Ostravě

Externí linky | zdroj: Webová stránka Dokumentace Sohrab Šahíd Saless v Oldenburgu, www.saless.de

Kde se v ČSSR natáčelo?

Hans – Chlapec v Německu se měl původně natáčet ve Frankfurtu, v originální čtvrti Gallus, někdejší průmyslové a dělnické čtvrti. Ovšem mezi tamními obyvateli se tehdy zformoval odpor proti natáčení. I pro filmové architekty bylo těžké ztvárnit válečné situace, protože tato čtvrť se v mezičase příliš zmodernizovala. Producent, kterým byl Hesenský rozhlas, hledal alternativní místa k natáčení a nakonec je našel v tehdejším Československu – ve studiu Koliba v Bratislava. Bylo mnohem levnější točit tam a taky jsme v případě Ostravy našli město, které působí velmi německy a architektonicky je velmi podobné Frankfurtu. Na konci podzimu 1982 jsem se zúčastnil obhlídek v Ostravě. Bylo to ideální – jako venkovní studio. Točili jsme v oblasti určené k rekonstrukci uprostřed města, šlo o velmi zchátralá místa. Jako za války. Využili jsme vícero bloků ulice, nemuseli jsme nic odmontovávat, nic kašírovat.

V „Hansovi“ si zahrálo i pár československých herců, ve „Vrbě“ pak hráli výhradně českoslovenští herci.

V Ostravě jsme našli přes stovku komparsistů a herců vedlejších rolí. Saless měl – toho jsem si všímal znovu a znovu – tak pevný pocit jistoty, že nějaká osoba je ta, co má danou roli ztvárnit. Bylo tomu tak i v případě herce, který hrál Hanse. Šlo o teenagera, jmenoval se Martin Paško, byl to přirozený talent. Hrál jedna ku jedné, čili scénu sehrál jednou a byla hotová. Protože českoslovenští herci neuměli německy, měli jsme člověka zodpovědného za vedení herců. Překládal režijní pokyny. Taky jsme pro film najali studenty z afrických zemí, co studovali báňskou univerzitu. Ti hráli ve filmu Hans americké vojáky.

Jaké byly produkční podmínky? Potýkali jste se s cenzurou?

Ne. Československo bylo jen koproducentem. Hlavní slovo měl Hesenský rozhlas. A nebylo v plánu, že by Hanse měli promítat v ČSSR. Studio Koliba bylo pouze poskytovatelem služeb.

V té době se mimochodem v Praze natáčel Amadeus Miloše Formana. Pár motivů z Hanse se točilo i v Německu. Na to pak přijela i delegace herců a techniků Československa. Spolupráce s nimi byla velmi profesionální. Kolegové byli velmi loajální.

A co „Vrba“, film, který vznikl v koprodukci Radia Brémy a slovenské filmové společnosti.

Čechov byl Salessův nejoblíbenější spisovatel. Roku 1981 natočil film o jeho životě. Měl různé projekty. Chtěl zfilmovat novelu Černý mnich (Der schwarze Mönch). K tomu ale nedošlo. Vrba je velmi krátká povídka – Saless ji vypráví na ploše 90 minut. Ta pomalost, to utrpení existence, které filmem vyjadřuje, tu dosahuje naprosté dokonalosti. Jürgen Breest, šéf televizní divize Rádio Brémy, tím byl naprosto okouzlen. Jenže už na počátku bylo jasné, že v Německu se točit nebude. Saless pak využil své kontakty na Slovensku. Exteriérové záběry jsme nakonec točili asi 80 kilometrů na východ od Bratislavy u vedlejšího ramene Dunaje u hranic s Maďarskem; scény, které se odehrávají ve městě, u Popradu, pak na úpatí Vysokých Tater. Rád bych zmínil také herce: Josef Stehlík, představitel starce Archipa, a Peter Staník, který hrál poštovního kočího, oba byli excelentní.

„List z Kábulu“ není příliš známý film, který Saless natočil pro slovenskou televizi.

Saless v roce 1984 po stříhání filmu Vrba zůstal na Slovensku. Tam tehdy taky poznal jednu mladou ženu. V ČSSR byl vítaným hostem, protože jeho náhled na svět „souzněl“ s oficiálním směřováním země. Roku 1985 zavítal do Západního Německa kvůli natáčení filmu Podvrženec (Wechselbalg), podle povídky Jürgena Breesta, ale pak se do Československa zase vrátil. Musel to být rok 1986, kdy vznikl film List z Kábulu. Tehdy Saless se slovenským filmařským štábem letěl do Afghánistánu okupovaného Sověty.

O co ve filmu šlo?

Chlapec jménem Mahmud píše dopis svým přátelům venku ve světě o tom, jak to chodí v afghánském hlavním městě. Film je poetickou dokumentací života tam. Saless se po dokončení filmu potýkal s potíži. Film cenzurovali. Myslím, že šlo o scény, ve kterých se příliš zdůrazňoval všední život za války a ukazovalo se, že existují i problémy. To zase nezapadalo do tehdejší propagandy, dle které Sověti situaci měli pod kontrolou. Saless mi vyprávěl, že když točili v Kábulu, neustále bouchaly rakety. Ty scény z filmu vystřihli, zkrátili jej nakonec o 15 minut. Protože Saless protestoval, List z Kábulu slovenská televize nakonec nikdy nevysílala.

Jak Salessův pobyt v Československu nakonec skončil?

V zimě 1987 jsem ho navštívil. Žil, mezitím už ženatý s jinou ženou, v Popradu. Hovořili jsme o Gorbačovovi a jeho politice perestrojky, kterou Saless nahlížel kriticky. Musel tehdy přerušit přípravné práce na zfilmování románu Ludwiga Felse Monstrum lásky (Ein Unding der Liebe), k němuž napsal scénář. Onemocněl rakovinou tlustého střeva a úspěšně ho operovali v Bratislavě. V ČSSR pak ale už nesměl točit – blížil se rok 1989. Přesídlil do Německa, kde měl točit svůj poslední film Růže pro Afriku (Rosen für Afrika, 1991) – podle stejnojmenného románu Ludwiga Felse.