Dresscode Havlovy kalhoty
Ta scéna nikdy z paměti nevymizí. Václav Havel, propuštěný z komunistického vězení několik týdnů předtím, kráčí po nádvoří Pražského hradu, aby převzal úřad prezidenta Československa. Vylekaným pohledem přijme vojenské pocty. Pozornost ovšem vzbuzuje hlavně jeden kus oblečení: Havlovy kalhoty, jejichž lem se přes všechny oděvní zvyklosti houpá nad jeho kotníky.
Čechoslováci se smáli svému chybujícímu prezidentu. Z anekdoty se stala lidová kultura. Pokusy, které vysvětlovaly módní faux pas, zněly všude vůkol: Bylo málo času na ušití pořádného obleku. Ve vězení Havla tak dlouho upozorňovali, aby se upravil, až si z reflexu začal neustále povytahovat kalhoty. Nebo, pro zastánce spikleneckých teorií: Krátké nohavice jsou znamením svobodných zednářů.
Havel sám to bral s humorem: „Musím říct, že se z toho víceméně raduji. Říkám si, že je to docela něžný způsob posměchu vůči mojí osobě.“
Příští úterý uplyne jeden rok od úmrtí Václava Havla. Jenže jak zavzpomínat na někoho, jehož životní role mezi autorem absurdního divadla, politikem a disidentem nemůžou být více než rozdílné.
Kdo má v sobě kousek Havla, nosí je nakrátko
Oldřich Neuberger nalezl odpověď v Havlových kalhotách čekajících velkou vodu. „Většina mých známých a kamarádů si na krátké kalhoty hned vzpomněla a zasmála se,“ říká internetový podnikatel, který svým nápadem dokázal rychle nadchnout skupinu pomahačů. Přes sociální sítě a ústní propagandu se chtějí ti, kteří v sobě „nosí kousek Havla“, 18. prosince přimět k vyhrnutí nohavic.
Asi 6.500 uživatelů Facebooku se přihlásilo k události nazvané „Krátké kalhoty pro Václava Havla“. Iva Ulmannová, jedna z dobrovolných organizátorek, počítá ale s větší účastí. 27leté advokátce se líbí na stylu Havlova oblečení především jedno: „Výhoda je, že každý může vzpomínat na svého Havla. Gesto nediktuje, že si lidé mají vzpomenout na inaugurační přehlídku, na prezidenta, spisovatele nebo disidenta. Je pro nás důležitější jeho smysl pro humor, neformálnost a lidskost, se kterou se k příhodě postavil.“ Ulmannová se těší na to, že se Havlovi příznivci o výročí jeho úmrtí navzájem poznají díky povytaženým nohavicím, pocítí pospolitost a možná se i dokonce dají do řeči o svém Havlovi.
Pro lidi, kteří stojí za akcí „Krátké kalhoty pro Václava Havla“, je jasné: zemřelý disident je vzorem a důvodem být pyšný na svou zem. Také v zahraničí je nesporný Havlův příspěvek k evropskému sjednocení a jeho morální bezúhonnost při nebojácném boji proti totalitnímu československému režimu. V Česku se naopak často Havlova pozůstalost stává jablkem sváru. „Nevěřili byste, kolik nenávistných emailů a vzkazů na Facebook nám chodí,“ píše Neuberger na svém blogu.
Oživit pocit sounáležitosti
Ivan Gabal, sociolog a úzký Havlův poradce, uvádí důvod pro tyto rozvášněné emoce: „Otázka Havlova vlivu je žhavá. Je spojená s evropskou a geopolitickou debatou uvnitř české společnosti.“ První hlava České republiky ztělesňovala ve své zemi – na rozdíl od obrazu o ní v zahraničí – více než odpor proti komunistickému režimu spíše jeho překonání a novou orientaci směrem na Západ. „Právě proto, že Havlův vliv a autorita byly jaksi mimo diskusi, nebyla dost zevrubně diskutována ani povaha našeho přistoupení k evropskému integračnímu projektu,“ vysvětluje Gabal a prosí západní sousedy o trpělivost s trvajícím hledáním identity Čechů. Zodpovědného za polarizaci společnosti činí Gabal také nynějšího „pána Hradu“ Václava Klause.
Svou naději směřují Gabal a Ulmannová ke společnému vzpomínání na skonaného prezidenta-dramatika. Sociolog doufá, že obyvatelé najdou cestu, jak navázat na pocit sounáležitosti, který v nich vyvolala smrt Václava Havla před rokem: Když v padajících vločkách tisíce obyvatel ozářily svými svíčkami Václavské náměstí. Když lidé trpělivě stáli ve frontě během prosincového ovzduší, aby se naposledy rozloučili se svým „panem prezidentem“. Když tisíce občanů s respektem tleskaly, zatímco Havel naposledy projížděl branami Pražského hradu.
Tento pocit mají připomenout povytažené kalhoty. A také to, že se Václav Havel rád smál sám sobě a že i jako prezident pokaždé zůstal člověkem.
Překlad: Jan Kout
Copyright: Goethe-Institut Praha
prosinec 2012