Život

K tomu, aby se třiapadesátiletý Franz mohl skutečně stát kandidátem na prezidenta, potřebuje nasbírat rovných 50.000 podpisů. Proto startuje Tour de Franz po celém Česku, proto tolik cvakajících fotoaparátů a nekonečné množství otázek: Pane profesore, jaký mate názor na změnu klimatu? Ochranu zvířat? Duševní vlastnictví? Pussy-Riot? Měla by se homosexuálním párům povolit adopce? Máte rád cyklisty? Ocelově modré oči muzikanta, umělce a intelektuála s obličejem kompletně pokrytým tetováním těkají sem a tam, ale dokáží se vždy upřít přímo k tazateli té které otázky v davu. Franz má na všechno jasnou a zábavnou odpověď. Přesto je to náročné. „Nechte mi dokouřit alespoň tohodle práska,“ prosí ženu, která se během krátké přestávky snaží zjistit, jak je na tom s vírou.

Od štěrku k nositeli divadelní ceny

Kolem zářivě bílé pohovky se na Letné v tento den sešli především mladí lidé. A není jich mnoho. „Odhadujeme, že Vladimír má zatím kolem 10.000 podpisů,“ povzbuzuje asi třicet přítomných zvědavců Jakub Hussar, režisér a iniciátor kampaně Vladimír Franz prezidentem. Sehnat do 31. října, kdy končí lhůta, potřebné množství podpisů, je víc jak ambiciózní plán. Ví to Hussar a ví to i Franz. Jemu ale vlastně ani tak nejde o to stát se prezidentem. Rozhodující je samotná iniciativa, občané, kteří už nechtějí pouze přihlížet zdiskreditovaným politikům této země, ale sami jsou aktivní. „Když už se do něčeho pustím, tak pro mě není cesty zpět,” ujišťuje skladatel své příznivce. „Já jsem vždycky začínal od píky, ve všem, co jsem kdy dělal.”

A přesně to je na Franzovi fascinující. Syn elektroinženýra a zdravotní sestry v roce 1982 dokončil doktorát na právech. Protože ale odmítal stát se součástí totalitního právnického aparátu, vydal se svou vlastní cestou. A ta vedla nejprve úplně dolů. Přehazoval štěrk, později učil na učilišti a začal skládat hudbu pro Divadlo pracujících v Mostě. Své umělecké vzdělání doháněl jako samouk. Pod svá křídla ho již v 80. letech vzaly známé osobnosti jako například malíř Karel Souček nebo skladatelé Miroslav Raichl a Vladimír Sommer.

Franz je šestinásobný držitel Ceny Alfreda Radoka a dnes vyučuje mimo jiné na pražské Akademii múzických umění, kde byl čtyři roky dokonce předsedou akademického senátu. Franzovy obrazy jsou vítány v mnoha galeriích i za hranicemi České republiky. Aktuálně připravuje pro Státní operu Praha operní adaptaci románu Karla Čapka Válka s mloky.

„Součástí diplomacie je nemít problém s ničím“

A pak je tu barva jeho pleti. Ta je převážně modrá. O tetováních, která pokrývají většinu Franzova těla, potenciální prezident nemluví rád. V některých dřívějších rozhovorech řekl, že jsou jeho „soukromou zahradou” – a že do nich tedy nikomu nic není. Avšak teď, když se pustil do boje o Hrad, s touto odpovědí zřejmě nevystačí. Při pokládání dotazů u obřího metronomu, který bdí nad Prahou namísto někdejšího kamenného sovětského tyrana a kde dnes skateboardisti nacvičují své triky, totiž opatrně zaznělo: A nemůžou mít, Vladimíre, s tvým zevnějškem politici nějaký problém? „Já si myslím, že součástí diplomacie je nemít problém s ničím,” usměje se Franz oblečený do tmavého saka a námořnického trika. „A i kdyby s tím někdo nějaký problém měl, tak by ho neměl dávat najevo.” Politický rozměr svému ozdobenému tělu tento umělec dal již dříve. V demokratickém systému by měl mít každý právo zvolit si svou barvu pleti podle sebe. Proč tedy ne prezident? Tetování je pro Franze výrazem jeho osobní svobody, uměleckým dílem a celoživotním projektem.

Zatímco o velkých tématech života – o víře jakožto korektivu člověka, o státu jakožto nástroji občana – Franz hovoří velice poutavě, při některých konkrétních politických dotazech působí poněkud nemotorně. Na otázku ruské novinářky, zda si myslí, že by cizinci měli dostat volební právo, Franz odpovídá, že „volební právo mají jenom občané dané země – tak je to přece všude na světě,” a ignoruje tím nejen evropské volební právo, ale i trend, který se začíná prosazovat v některých zemích a který počítá s větším zapojováním přistěhovalců do politiky státu.

Žádným zarputilým dědem vševědem

Franz politicky nestojí ani vlevo, ani vpravo. Jednoznačný názor zatím nemá ani na otázku evropské integrace nebo jaderné energie. A přesně tím si získává své příznivce. Franz je člověk, který umí naslouchat a rád přiznává, že všemu rozhodně nerozumí. Navíc s politikou zatím neměl co dočinění. „Volím už deset let a zatím jsem nikomu nemohla dát hlas s čistým svědomím,” říká mladá matka Jana Zelinková. A proč by volila právě Franze? „Protože nemá s politikou nic společného, nesmrdí ničím, co se denně dozvídám z médií.”

Česko je stejně jako Německo parlamentní demokracie. Politologové se obávají, že by očekávání spojená s přímou volbou prezidenta a tlak na něj samotného mohly narušit rovnováhu ústavního systému. Na otázku, zda se Franz nebojí, že své voliče zklame, pokud bude jako hlava státu plnit převážně jen reprezentativní úkoly, odkazuje na morální autoritu prezidenta.

V případě tak mladé země, jako je Česká republika, která ve své historii dosud zažila jen dva prezidenty, je srovnávání s předchůdci nevyhnutelné. Tak tedy – byl by Franz spíš Havlem nebo Klausem? Kritizovat nechce ani jednoho, ale srovnávat se s nimi také ne. Avšak stačí nahlédnout do jeho životopisu, nebo si uvědomit roli, v jaké se jako autentický kandidát z lidu prezentuje, a je to hned jasné. Všem, kteří ho v tento deštivý den na sklonku léta přišli podpořit, slibuje, že rozhodně nebude žádným zarputilým dědem vševědem. Všem je hned jasné, koho tím má na mysli.