Pravicový populismus, islamofobie a extrémní pravice v Evropě

Lidé mají strach z pavouků, hadů nebo myší – ale proč se bojí mešity nebo ubytovny žadatelů o azyl ve svém okolí?

Podle mého názoru je důležité, že srovnávat strach z neznámého se strachem z pavouků, nebo podobné havěti nelze. Proto také odmítám pojmy jako xenofobie nebo islamofobie – protože to by znamenalo, že existuje přirozený strach z cizích lidí. Ale to není tento případ. Strach z cizích lidí není něco, co je přítomno již od narození, nýbrž něco, co se člověk naučí. To na jedné straně vyplývá z hmatatelného přetěžování moderní společností, například, když si lidé nedokážou poradit s pluralitou. Na straně druhé, když zůstaneme u tématu islám, dostáváme opakovaně z mnoha zdrojů předkládané fotografie, na nichž je islám prezentován jako hrozba: ze strany rodičů, politiků, od přátel nebo médií.

Přirozený strach z cizinců tedy neexistuje?

O toto se přeme ve vědě. Já bych se přikláněl k teorii, že je společensky naučen. Přes sociálních struktury se lidem stále znovu ukazuje, že existují lidé, kteří jsou součástí a ti, kteří jí údajně nejsou. Když pak lidé mají pocit, že musejí dávat najevo dominantní chování vůči těm, kteří nejsou součástí, pak může mít podoba těch druhých rozličnou formu. V západních německých městech to jsou v současnosti – ne výlučně, ale velmi silně – muslimové. Na jiných místech to mohou být Romové a Sinti. Například když se diskutuje o přijetí uprchlíků: zde jsou Romové silně odmítáni.

Čím to je, že je to v tuto chvíli zrovna islám, který u mnoha lidí vzbuzuje strach?

To má co do činění s tím, že se v posledních letech stal islám mnohem viditelnějším, než tomu bylo v osmdesátých letech. Muslimské komunity se již nespokojují pouze s mešitami kdesi na zadních dvorcích, ale chtějí mít reprezentativní modlitebny. Jedním z důvodů je však též propagandistická proměna krajní pravice. Lze vidět, že s kulturou a náboženstvím se dá morální stav daleko víc ovlivňovat, než skrze jednoduchá hesla, typu „imigranti ven!”: jestliže se vztahují k ohrožení křesťanského Západu, jsou pravičáci mnohem úspěšnější, protože taková prohlášení navazují daleko více na rozhovory ve středu společnosti.

Za jakých podmínek funguje zneužívání strachu za účelem propagandy?

Funguje lépe, čím víc je společnost homogenní, nebo ta část společnosti, která se jako homogenní chápe. Tam, kde existují různé životní styly a kde je to reprezentováno jako něco pozitivního, kde je představa, že existují stejná práva pro všechny lidi, bez ohledu na to, jaká je jejich víra, tam má propaganda méně šancí. Kromě toho to má také co do činění s procesy změn – a jak se zprostředkují. Migrační pohyby mění společnost. Zda se dané procesy pozitivně prezentují a zda se o nich kladně mluví v politice, kultuře nebo médiích, zda je pro tyto procesy vytvořeno pochopení, to je faktorem, který určuje, jak úspěšná pravicově populistická propaganda může být. Koneckonců je to také sociální otázka. Tam, kde jsou viditelné velké sociální deformace, může být propaganda úspěšná: obavy ze sociálního úpadku pak mohou být jednodušeji rozdmýchávány a extrémní pravice může říct: „Toto vám též hrozí a na vině jsou muslimové, respektive přistěhovalci”.

Od kdy se takové výroky dají přiřadit k typické pravicové strategii?

Přechody jsou plynulé. Thilo Sarrazin je nejprominentnějším příkladem: samozřejmě, on také provozuje podnikání se strachem, se svou tezí, že Němci jsou údajně ohroženi, protože přistěhovalcům se rodí víc dětí. Tímto hraje na demografickou kartu a snaží se zneužít obavy. Velmi křiklavý byl též titulek v týdeníku Focus v roce 2008: „Nebezpeční hosté?” zněl název jednoho článku o muslimech v Německu. Jsou v něm vidět modlící se muži, kteří se k pozorujícímu točí zády, v mírně šedivém tónu, jako by to byl výjev z hororového videa. Nebo když si prohlížíte týdeník Der Spiegel, kde jsou obrázky na téma islám obvykle tištěny ve velmi tmavém odstínu a mají hrozivý charakter. Jen vzácně nalézáme obrázky, na kterých je rozmanitost znázorněna pozitivně. Toto je příklad, že média sázejí na strach a se strachem v pravém slova smyslu obchodují. Neboť bez ohledu na to, zda je sám o sobě článek zcela rozdílný, obrazový jazyk je jednoznačný: něco je zkonstruováno jako cizí a obdařeno nálepkou „zlověstný“.

Jak nebezpečné jsou tyto obrázky, jsou-li používány v médiích?

Myslím si, že je to velmi nebezpečné. Já sám vedu semináře s mládeží. Mladí lidé mě stále znovu odkazují na média – především na televizi a internet. Svá tvrzení o „neintegrovaných” přistěhovalcích často dokládají příklady, které mají z internetu a tyto příklady jsou pak zobecňovány. Média sice nejsou příčinně zodpovědná a bylo by chybné jim jen spílat, avšak oni mají společně s dalšími aktéry společnosti odpovědnost.

Co může společnost proti podnikání s strachem podniknout?

Každý se může ve svém vlastním prostředí – ať už se jedná o sportovní klub, církev, školu nebo pracoviště – postarat o to, aby rasistické výroky nebyly ignorovány, nebo odbývány jako vtip. Člověk by měl jasně zaujmout stanovisko. To má vliv ve dvou směrech: vstupujete do kritického dialogu s někým, kdo takové výroky pronáší. Ale působí to také na ostatní, kteří nejsou přímo zapojeni, aby si uvědomili: existují také lidé, které rasistické poznámky obtěžují. Kromě toho je preventivní práce, jakou provádíme my, velmi důležitá. Výchovná práce se může na racionální úrovni pokusit vysvětlit, co je rasismus. Přitom nesmí být opomíjen též citový svět. Pedagogika musí také vytvářet příležitosti, aby rozmanitost byla vnímána jako pozitivní. To mohou být zcela banální věci, kde mohou různí lidé společně pracovat na nějakém projektu.

A politika?

Je důležité, abychom byli s určitými výroky velmi opatrní – to jsme například mohli vidět v diskusi o Sarrazinovi, kde mnoho političek a politiků prohlásilo, že multikulturalismus selhal. Takové prohlášení rozdmýchávají obavy, protože podporují myšlení, že migrace je něco nebezpečného. Politici by neměli imigrační otázky zneužívat na úkor přistěhovalců nebo muslimů, ale měli by také na předměty obav otevřeně reagovat. Například, když je na programu projekt mešity nebo zřízení uprchlické ubytovny, je úkolem politiky to otevřené zprostředkovat. Nesmějí se konat někde v pozadí nekalé kšefty, ale měli by být do toho zapojeni sousedé, včas informováni a jejich starosti by měly být brány vážně. Vedle toho považuji za obecně důležité, podporovat spojenectví zdola, jako kulaté stoly například. Spoluúčast jako formu „žité demokracie“ je třeba brát vážně. Vypracování integračního konceptu zde v Kolíně nad Rýnem, na kterém se podílelo mnoho lidí, je dobrým příkladem toho, jak se dá mnoho občanů města zapojit.

Jak obtížné je „podnikání s strachem“, jak to ve své knize nazýváte, prokouknout?

Tento podnik lze prokouknout, pokud pociťujete, že všichni lidé by měli mít stejná práva. Pak si velice rychle uvědomíte, na co pravicová propaganda míří. Pokud je někdo toho názoru, že pro určité skupiny lidí existují výsady, zajisté tomu rychle naletí a nevidí tak snadno, jak silný rasismus za tím vězí. Pravicoví populisté říkají: „Jde o radikalismus, reakční aspekty islámu a práva žen” – to najednou nezní tak špatně. Ale pokud budete číst pozorněji, zjistíte, že je to vždy spojováno s přistěhovalci. Věty začínají radikálním islámem a končí přistěhovalci – v tom je to nebezpečí. Musíte výroky zařadit do kontextu, rozpoznat ideologii, která je založena na rozdělení mezi „my” a „vy” a která běží na základě etnických linií. Nejsme automaticky uvězněni v propagandě, avšak ona vybízí k tomu, že se budeme výroky intenzivněji zabývat. Potřebujeme širší společenskopolitické porozumění, jestliže chceme skrz strategie vidět.