Hüter meines Bruders / Strážcem svého bratra
Žárlivost a smutek, vzájemná závislost, ztráta a touha – to vše je obsaženo v působivém debutu Hüter meines Bruders režiséra Maximiliana Lea, jak píše Jutta Brendemühl ve svém blogu z Berlinale.
Na otázku, proč se právě film Hüter meines Bruders /Strážcem svého bratra/ stal zahajovacím filmem sekce Perspektiva německé kinematografie na letošním Berlinale, odpověděla ředitelka této sekce, Linda Söffker: „Na jednu stranu je to experimentální film, ale na druhou stranu také není. Příběh dvou bratrů, který na konci zůstává otevřený, příběh dvou bratrů, jejichž vzájemný vztah je zpochybňován, je prostě dobrý (to jsou mimochodem dva prvky, které se objevují ve větším počtu filmů). To, jak barvy a tvary odrážejí pocitový svět protagonistů, to už je velké filmové umění. Tento film v podstatě programově zapadá do letošní sekce Perspektiva německé kinematografie – je odvážný a působivý.“
To souhlasí. Tady je příběh ve stručnosti: Dva bratři podnikají svou pravidelnou plavbu na plachetnici. Mladší bratr náhle zmizí z obrazu. Utekl? Spáchal sebevraždu? Zatímco ho starší bratr hledá, noří se sám pomalu stále více do světa jeho života, lásek a myšlenek, zatímco se stále více vzdaluje svému vlastnímu životu, své práci a svému manželství.
Na začátku vzniká dojem, že bylo všechno natočeno v prostředí místa děje. Psychedelické zvuky, záběry skrze průhledné fotografie na skleněné stěně (kameraman: Matteo Cocco). Možná, že si tvůrci mohli odpustit jeden nebo dva záběry zátylků, ale celkově působí atmosféra lehce elegantně a svěže, téměř jako voda, která pomalu bočně vytéká z vodovodního kohoutku, aniž by to celé působilo stylizovaně nebo uměle, jak tomu bohužel v poslední době bylo v mnoha německých filmech. Zatímco tvůrci Berlinale neúnavně zodpovídají nevyhnutelné dotazy na letošní motto, je film důkazem toho, že ti, kteří plánovali program letošního Berlinale, měli šťastnou ruku – vsadili na formální inovaci, experimentátorství a vynikající kvalitu.
Debutující režisér Maximilian Leo, absolvent Kolínské filmové akademie, nepotřebuje na uvedení svých postav ani příliš času, ani příliš slov – Pietschi, mladší z bratrů, je typ umělce, který má v sobě cosi pomíjivého, což se odráží i v obrazném jazyce filmu. Starší bratr Gregor je konzervativní lékař – pro Pietschiho „správňák“. Na začátku na mě působilo rušivě, že se příběh tak rychle bortí. Leo však nedává prostor příliš mnoha otázkám a šikovně vetkává do filmu retrospektivy objasňující pozadí životů obou bratrů. Velice hezky používá také stylový prostředek opakování nebo drobného pozměňování některých scén.
„Většina sebevražedných pokusů je výkřikem a touhou po troše pozornosti,“ říká lékař Gregor matce jednoho pacienta v nemocnici, kde sám pracuje. O chvilku později se marně pokouší dovolat své ženě a pronese jen: „Je to jako začarované!“ A Gregorova – respektive Pietschiho – přítelkyně kritizuje jeho kouření: „To se k tobě nehodí.“ Není těžké interpretovat tyto scény jako narážku na vnitřní rozervanost bratrů. Především je nutné se pozorně dívat a poslouchat, aby bylo možné zachytit všechny nuance a složit dohromady celou skládačku, která navzdory zčásti surreálným motivacím a rozhodnutím postav nepůsobí vykonstruovaně. Tu a tam jsou vysloveny důležité otázky, někdy tyto otázky visí ve vzduchu. Má tvůj život smysl? Co bys s ním nejraději udělal? Skočil bys radši ze střechy domu nebo vběhl pod auto?
Gregora hraje Sebastian Zimmler, který patrně mnoha divákům utkvěl v paměti také jako zubařův mladší bratr v temném rodinném dramatu Hanse-Christiana Schmida Was bleibt /Co zbývá/ (Berlinale 2012) – podivnou shodou okolností to byl film, ve kterém protagonista také záhadným způsobem zmizí a už se znovu neobjeví. Bez jeho lehkonohého a zároveň zneklidňujícího herectví, bez jeho váhavého pronikání do jiného života by se druhá polovina filmu stala okamžitě stalkerským thrillerem à la Stereo, který běží v sekci Panorama. Pocity a impulzy, které dřímají pod povrchem, jsou zde sice patrné, ale jsou uchopitelné vždy pouze na prchavou chvíli (snad by tu a tam mohly být trochu víc přítomny, aby působily ještě naléhavěji) – žárlivost a smutek, vzájemná závislost, ztráta a touha. Události jsou předvídány a mezery vyplňovány. V závěru se Gregor prokouří a propije do horečnatého stavu vyhoření, než se konečně dokáže uvolnit.
Na konci víme, že člověk svůj život nemůže ani zopakovat ani ho překopírovat do jiného života nebo nahradit.
Je to působivý debut – jméno Maximilian Leo bychom si měli pamatovat.