Když si někdo v tramvaji nebo v metru ulevil pšouknutím, nebo tam bylo nazvraceno, stěžovaly si její kamarádky na zápach. Později na školním dvoře diskutovali spolužáci o nejrůznějších parfémech. Corinna se k nim tak jako tak nemohla přidat, protože nic necítila. Od narození totiž tato dnes třicetiletá žena trpí chronickým onemocněním plic a dýchacích cest, které vede ke ztrátě čichu. V případě Corinny byl proces navíc urychlen tím, že rýmu, kterou jako miminko neustále trpěla, léčila její nic netušící matka nevhodným nosním sprejem. Corinně to bylo dlouho jedno. Smířila se prostě s tím, že existují témata, která ji moc nezajímají.

„Netušila jsem, že někdo cítí můj pot“

Ale pak přišel den, na který nemůže dodnes zapomenout a za který se pořád do jisté míry stydí. Ke svým sedmnáctým narozeninám dostala totiž od svých kamarádek deodorant a sprchový gel a poprvé ji napadlo, že možná sama někdy nepříjemně zapáchá. „Dokázala jsem si představit, že člověk smrdí, když se vyválí v bahně, nebo vypije hodně alkoholu. Ale že je nepříjemně cítit i pot, jsem se dozvěděla až skrze tenhle dárek“, vzpomíná dnes Corinna.

Od té doby se myla důkladněji než předtím – přesto se i později opakovaně dostala do situace, kdy jí jednou sestra a podruhé přítel upozornili na to, že „je trochu cítit“. Pro Corinnu to byl pokaždé šok. A v šoku byla i tehdy, když si jednou u oběda upšoukla a její sestra na to prohlásila: „Tady to ale smrdí“. Proto se na toto téma začala pomalu vyptávat blízkých přátel a dozvěděla se například, že když má člověk strach, jeho pot obzvlášť silně zapáchá. „Tak jsem se v podstatě nazpaměť naučila situace, ve kterých by mohl nastat problém, a vždy jsem se soustředila na to, abych byla na takové situace preventivně připravená“, říká Corinna.

„Sousedy bych nemohla nikdy varovat“

Došlo ale i k jiným nepříjemným a dokonce nebezpečným situacím. Například, když jednou hlídala jednoho chlapečka, měla tolik práce, že ho zapomněla přebalit. Měl pak opruzený zadeček a Corinně ho bylo líto. „Sice jsem věděla, že kdybych to cítila, okamžitě bych ho přebalila. Stejně jsem se ale cítila provinile,“ vysvětluje Corinna. Nebo když jednou v bytě, ve kterém bydlela s ostatními, začalo hořet, bylo velkým štěstím, že na blízku byla i její spolubydlící. Corinna totiž kouř vůbec necítila. Proto dodnes spoléhá na pomoc jednotlivých členů rodiny a přátel. Když je na pochybách, tak si za ni někteří blízcí dokonce přičichnou k jejímu svetru, jiní to ale považují za odporné. Když hlídá děti, žádá někdy o pomoc ty starší z nich. Přesto se tu a tam vyskytnou situace, kdy má strach, že na sebe nepříjemně upozorní. Třeba když jde o práci.

„Bylinky od sebe nerozeznám“

Postupem času také Corinna pochopila, že kvůli svému špatnému čichu přichází o věci, které jsou pro ostatní důležité. „Například si nemohu s vůněmi spojit žádné situace nebo vzpomínky. Ale mohu si to alespoň přibližně představit, protože to znám z hudby“, říká. Kvůli špatnému čichu není Corinna ani nijak zvlášť schopná rozlišovat chutě. Ostré, sladké nebo slané ještě rozezná, ale tymián, petržel nebo bazalka jí chutnají prostě jako nějaký „list“. Česnek v podstatě nerozezná od cibule. Corinna ví, že z ní nikdy nebude top šéfkuchařka. To ale nevnímá jako problém. Existují však chvíle, kdy její neschopnost čichu má i svá pozitiva. Není pro ni problém pečovat o umírající babičku. Nevadilo by jí ani přebalovat všechny děti na světě. A spolubydlící jsou velmi vděční, že za ně v létě vynáší smradlavé odpadky.