„Zapomeň na naději. Revoluce začíná v pekle,“ píše filosofka Oxana Timofeeva z petrohradské umělecké skupiny Chto delat v Manifesto for a Zombie Communism. Vyšel roku 2014 u příležitosti výstavy Time Capsule im KOW Berlin. Koncept časové kapsle ilustroval stav beznaděje stagnující globální společnosti, která nemá jinou alternativu, než vsadit na neznámou budoucnost.

Od 17. února 2017 je v galerii KOW k vidění nová výstava skupiny Chto delat: On the Possibility of Light. S kolážemi, instalacemi, sochami a videi, ve kterých hraje klíčovou roli světlo majáku, se hledají lomy temnoty, která se Evropou šíří čím dál víc. Dmitry Vilensky, spoluzakladatel Chto Delat, nám poskytl vhled do představy „možnosti světla“.

Je to světlo, které září z pekla, nebo světlo ještě ne zcela ztracené respektive opětovně získané naděje?

Dmitry Vilensky: Myslím, že se jedná o skromný apel k tomu nenechat se příliš odradit a vzdát hold všem těm, kteří s nasazením vlastního života bojují proti „temnotě“.

Co symbolizuje maják?

Maják je perfektní metaforou symbiózy nebezpečí a záchrany, protože je potřeba teprve při špatném počasí. Kromě toho byla velká výzva spojit rigidní a minimalistickou estetiku sovětského konstruktivismu s barokními a trashovými materiály narativních monumentů.

V mnoha evropských zemích v současné době pozorujeme antidemokratické tendence. Mohou z tohoto stavu vykrystalizovat nová mezinárodní prodemokratická spojenectví nebo se šíří spíše rezignace, protože, jak se píše v anonci výstavy, neexistuje „žádné útočiště“ („no place to flee“) ?

Těžko říct. Ta situace je ještě velmi nová. Ze současného stavu může vzejít všechno. Z ruského pohledu na věc existuje nové, nezměněné vnímání – mnoho let jsme se my Rusové v zahraničí cítili nepochopení a exotičtí, ale najednou se nepochopitelné věci nedějí už jen v Rusku. V těchto nových pospolitostech může tkvět šance pro vznik mezinárodních hnutí a protestních spojenectví, které vycházejí z mnohem hlubšího vzájemného pochopení než kdy dříve.

V poslední době je trend hovořit o postfaktech. Používá se tento termín i v Rusku?

V Rusku tento termín nepoužíváme sice přímo, ale už dlouho je součástí ruské politiky postmoderny. Hranice mezi realitou a fikcí se v Rusku stírá mnohem více než kdekoli jinde. V současné době se společnosti už nic nejeví jako skutečné, jako by už nic lidi nedokázalo zmobilizovat.

Ve vaší výstavě máte papírmašové andělíčky se zlomenou nohou nebo obrázky těch, co na politických demonstracích přišli o život. Žijeme v éře mučednictví?

Mučednictví je hnutí pocházející z Středního východu a samozřejmě Tibetu. Ale měli bychom si připomenout, že z těchto myšlenek vychází i valná část levicové revoluční praxe. Vzpomeňte si na poslední fotografie zajatců RAF (Holger Meins a další). Nemyslím, že by si umění s něčím takovým mělo hrát. To, co ukazujeme na výstavě, je demonstrace možnosti tradice paměti. Prostý a jasný akt upomínání některých aktérů a událostí. To může ovlivnit naši životní realitu, ukázat, že existují hodnoty, které jsou důležitější než vlastní život.

Pokud jde o boj za demokracii – máme útočit nebo hájit?

Měli bychom nově definovat, co to demokracie vlastně je. Proto by mělo jít spíše o to systém napadnout. Velmi obtížná je otázka, jak dosáhnout rovnováhy mezi obecnou vůlí člověka a veřejným blahem. Toho lze docílit, jen pokud jsme s to atakovat majetkové poměry – což by význam demokracie transformovalo. V současné době se demokracie rozmělňuje mezi různými koncepty identity. To neznamená, že se těmito koncepty nemáme zabývat, ale nesmí zastínit politiku společnosti a sociální agendu.

Jsou termíny jako utopie a dystopie stále moderní nebo u nich hrozí nebezpečí, že je zneužijí extremistická hnutí?

Boj o význam těchto pojmů je jádrem jakékoli politické konfrontace. Největším problémem je přitom to, že v současné době jsme obklopeni dystopickými koncepty, ale pozitivní vize budoucnost téměř chybí.