Vloni v létě jsi fotografoval v severozápadním Slovensku obyvatele vesnice Sádočné. Co tě k tomu vedlo?

Focení jsem se vážněji začal věnovat během studia na trnavské univerzitě. Po dokončení dizertační práce jsem měl konečně více volného času, tak jsem se rozhodl navštívit vesnici, ve které jsem v dětství strávil několik prázdnin. Když jsem tam byl naposledy, bylo mi sedm nebo osm let. Mé vzpomínky byly jen mlhavé. Sádočné pro mě vždycky bylo pohádková krajina s chalupami, které se objevovaly ve slovenských pohádkách. Myslím, že mě to myšlenkově velmi ovlivnilo. Vybudoval jsem si tam vztah k přírodě a k slovenským lidovým tradicím. Chtěl jsem znovu vše prožít a potkat ty lidi, které jsem si i přes ty roky dobře pamatoval, a zvěčnit je na fotografiích, protože jsou součástí mého životního příběhu. Nejspíš to byla nostalgie, co mě do vesnice přivedlo zpátky, ale taky touha poznat vesnici z nové perspektivy, takovou, jaká ve skutečnosti je. Věděl jsem, že ten život nebude tak pohádkový, jak jsem si pamatoval.

Surové černobílé snímky bývají velmi působivé.

Tak jsem to prostředí subjektivně vnímal. Černobílá fotografie má velký psychologický význam, podtrhuje emoci i atmosféru. Barevná by v tomto případě vše příliš idealizovala. Zelená tráva, modrá obloha, rádoby vysněná romantická idylka, což odvádí pozornost od surovosti toho života. Chtěl jsem ukázat, že život tam je tvrdý.

V čem konkrétně?

Především v práci. Lidi se tam živí, jak můžou. Kromě těch šťastnějších, kteří pracují na úřadě nebo v nějakém podniku, se živí převážně manuálně. Mnozí musí dennodenně chodit na pole, starat se o zvířata, ve čtyři ráno vstávají, aby podojili kozy, starají se o slepice. Nezdá se to, ale musí se jim věnovat od rána do večera, málokteré zvíře je nenáročné. Někteří pak své výrobky jako například sýry a mléko prodávají na trzích. Jiní pracují ve dřevozpracujícím průmyslu ve firmě ve vedlejší vesnici. Často dělají jednorázové fušky, jak se tam říká. Hodně obyvatel je tam už v důchodu nebo bez práce. Navzájem si dohazují práce a vypomáhají si, ale žijí v nekončící nejistotě.

Jak jsi s místními navazoval kontakt?

Hrozně mě překvapilo, že si mě hodně z místních i po těch letech pamatovalo. Ale ne všichni, které jsem fotil, mě znali. Když jsem k nim přišel, začal jsem si s nimi pochopitelně nejdřív povídat. Nedovolil bych si vytáhnout hned foťák a začít s ním cvakat jako se samopalem. Zajímaly mě jejich příběhy. Jak se ve vesnici žije, jaké jsou tam poměry, jaký je jejich životní příběh. Později jsem je už začal fotit, souhlasili s tím. Teprve když si na to zvykli a nesnažili se pózovat nebo se skrývat, mohly vzniknout i ty zajímavější snímky. Bydlel jsem u máminy kamarádky Jolanky, které zavolal její bratr, aby mu šla pomoct okopávat brambory, šel jsem s ní. Jakmile ostatní z dědiny, kteří tam už pracovali, viděli, že se mám do práce a vyznám se v tom, začali být otevřenější. Povídali si se mnou, smáli se. To hodně pomohlo prolomit ledy. Myslím, že zásadní bylo to, že jsem se snažil k místním přistupovat s pokorou. Nesnesli by, že se nad ně někdo povyšuje.

Jednomu příběhu jsi věnoval dokonce celou esej „Velká hora a maly člověk v nej “. Čím tě tak zaujal gazda se svojí kobylou?

Má zkušenost s tvrdou prací byla právě s tímto gazdou, který každý den z hustého lesa se svojí kobylkou Rózou tahá odřezané stromy. Přiváže je řetězy k postroji kobylky a společnými silami musí strom vyprostit z husté klenby stromů, ve které jsou zaklesnuté, a poté ještě prokličkovat mezi kmeny, aby dostal odřezané stromy na cestu, odkud je může odvézt gazdův kolega s traktorem. Ve vzduchu visela ohromná fyzická síla, kterou musela vynaložit nejen kobylka, ale i gazda. Byla to opravdu dřina, ten gazda to dělal šest hodin. I já jsem byl vyčerpaný, a to jsem jen běhal s foťákem kolem nich. Takhle pracují každý den, stejně tak v blátě nebo v mrazech. Netuším, co by gazda dělal, kdyby o Rózu přišel.

Tvrdý život byl ve vesnici odedávna, je to tak?

Ano. Jedná se odlehlou ves, zastrčenou v horách. Život se tam odjakživa řídil přírodou, ročními obdobími. Hodně času jsem strávil s rodinou Františka Kardoše, kterému je sto let. Jeho životní příběh mi vyprávěl jeho vnuk Josef a dcera Vierka, která ještě zažila doby, kdy se od rána do večera pracovalo na poli. František svými vlastními silami vydobyl majetek, vlastnil pozemky, dobytek, koně, o všechno se museli starat. Za druhé světové války byl na frontě, což rodina i hospodářství nějak ustála. Ale poté přišel komunismus a kolektivizace, rodina o všechno přišla. Vždycky tu byl drsný život.

Vesnici by ale neopustili.

Nejspíš ne. Většina lidí se tu dobře zná. Vyrostli spolu, mají společné zážitky. Mají v Sádočném hluboce zapuštěné kořeny a takový člověk se nestěhuje do nového prostředí jen tak. Žije se tu jinak než ve městě. Podle mě by se ve městě jen těžko dokázali zorientovat. Místní si navzájem vypomáhají. Když je třeba, podporují se. Na druhou stranu tím, že je to do jisté míry komunitní společenství, snadno vyloučí někoho třeba jen na základě klepů, nebo pokud vede jiný způsob života. No a jak je vesnice malá, jedinec tam brzy začne trpět. To je velký rozdíl od města, kde je člověk sice anonymní, osamělý, ale nikdo se o něj nestará.

Jsou obyvatelé Sádočného vzdělaní?

Mají to, čemu se říká selský rozum. Jeden by si řekl, ti lidé z dědiny, ti nic neví. Například Františkův vnuk, Josef Čelko, je neskutečně inteligentní a schopný. Všechno si doma sestrojil sám z toho, co našel. Přístroje, které mu ulehčovaly práci, neumím ani popsat, jak to fungovalo, jen jsem němě zíral, když mi to vysvětloval. Cítil jsem před ním velkou pokoru. Taky mě oslnila jedna starší paní, Vilma. Dříve učila matematiku, je ohromně vzdělaná, inteligentní a výřečná. Ukazovala mi třeba, jak se stará o včely nebo dojí své dvě kozy. I ona měla v kuchyni všelijaké vynálezy, motor, přes který něco hnala, a další věci. Překvapilo mě, jak jsou ti lidé vynalézaví.

Mladé lidi jsi příliš nefotil.

Mladé jsem tam skoro žádné nepotkal. Bývají v Sádočném jen o prázdninách nebo o víkendu. Mnozí studují a bydlí mimo vesnici. Pochybuju, že se tam vrátí. Kvůli vysoké nezaměstnanosti zůstanou spíš ve městě. Osobní zkušenost jsem měl jen s jedním klukem, který byl z rodiny Čelkových. I on přijel jen na víkend, jinak bydlel v Trnavě na internátě. Ti staří sami v žertu nadhodili, že oni tu zůstávají, ale co by tu kdo mladý dělal.

Bez mladých lidí ale vesnice zanikne, nemyslíš?

To je těžká otázka. Minimálně zanikne ten způsob života, jakým žili. Usedlosti zanikají, starší lidé umírají. Společnost se mění. Ale je možné, že se tam nastěhují mladé rodiny, které budou za prací dojíždět do Považské Bystrice, což je nejbližší větší město. Pozemky v Sádočném jsou levné a je tu krásná příroda, dostupnost města autem není tak špatná. Pomalu začíná být trendem stěhovat se do přírody.

Sádočné je dnes jiné než ve tvých dětských vzpomínkách. Dověděl ses tu i něco o sobě?

Uvědomil jsem si, že mé vlastní problémy vyznívají oproti těm jejich banálně. Jak bych vůbec mohl srovnávat své problémy s jejich strachem, jestli vůbec a jak přežijí zimu, co budou mít k jídlu a podobně. Víc si díky tomu vážím toho, co mám, i těch nejběžnějších věcí jako teplo, jídlo, střecha nad hlavou. Zároveň mě to obohatilo o vhled do světa lidí, jejichž životní styl je tomu mému v mnohém vzdálený. Cestování, fotografování a s tím související konfrontace s odlišnostmi mi pomáhá víc porozumět tomuto světu.