Válka a umění: Mykhailo Kolodko  Válka člověka neinspiruje, ale je velkým hybatelem

Mykhailo Kolodko je v Evropě i ve světě známý svými miniaturními bronzovými soškami, které ilegálně umisťuje na veřejných místech: na ulicích, nábřežích, náměstích, v parcích. Jeho díla nutí kolemjdoucí k zamyšlení a stále častěji „vyprávějí“ o ruském vměšování a nátlaku.

Mykhailova tvorba je označována za guerilla art, tedy  umění, které se vypouští do světa nelegálně, nečekaně, bez povolení. Takto Kolodko instaloval desítky svých děl v různých zemích světa. Především v rodném Užhorodě a v maďarské Budapešti, kde s rodinou žije posledních šest let.

Válka, kterou Rusko proti Ukrajině rozpoutalo 24. února, nezůstala v tvorbě Mykhaila Kolodka opomenuta. Na Moskevském nábřeží v Budapešti se tak objevila jeho autorská socha, která symbolizuje legendární větu ukrajinských pohraničníků o „ruské válečné lodi“ a stala se symbolem odporu proti rozsáhlé ruské invazi.

Socha „Ruská válečná loď“: Autor klade důraz především na velké proporce prostředníčku vytesaného z kamene s prstenem s ukrajinským trojzubcem. Ten udává ruské lodi směr, kam má plout. Díky jeho velikosti je smysl zdvihnutého prstu naprosto zřetelný. Chce-li pozorovatel vidět ruskou loď, musí se pozorně zadívat. Ne nadarmo je malá — sochař ji přirovnává k malé vši, kterou lze rozdrtit nehtem. Putinova hlava je ještě menší. Autor jí nepřikládá velký význam — na lodi je instalována pouze pro identifikaci, aby diváci pochopili, ze které země na cizí území pluje. | © Mykhailo Kolodko O tomto a dalších svých dílech Mykhailo Kolodko vypráví v rozhovoru. A také o své sochařské guerille, o vnímání jeho díla maďarskou společností a úřady a o tom, proč je „mlčenlivé“ umění za války důležité.

Mykhailo, jste Ukrajinec žijící v Maďarsku. Jak vás ovlivnil začátek rozsáhlé invaze?

Když začala válka, měl jsem naprostý tvůrčí blok. Uvnitř mě se hromadila jakási energie a hledala cestu ven. Netušil jsem, jakým směrem ji poslat. Ale byl jsem si jistý, že způsob mé práce se změní, že mé smysly budou bystřejší a kreativita „ostřejší“. Za pár dní jsem tu energii pochopil: byla to bolest za Ukrajinu. A ta dala vzniknout mému prvnímu dílu s válečnou tématikou – soše ruské lodi.

Je to pro vás nová tvůrčí etapa?

Na začátku války jsem byl tak zoufalý, že jsem nemohl nic dělat. Nic nového, ani pracovat na starém. Skrz události na Hadím ostrově jsem ale náhle prozřel. Touto sochou jsem zaznamenal začátek hrdinského období Ukrajiny. V Budapešti, přímo na Moskevském nábřeží, jsem poslal Putina a jeho vojáky stejným směrem, jako je poslali ukrajinští námořníci a vlastně celá ukrajinská společnost.

Socha je věnována ukrajinskému vojákovi, který se odvážil odpovědět ruskému zlu. Sice stručně, jen pár slovy, ale o to odvážněji. Tato věta udala tón následnému ukrajinskému odporu, který je velkou motivací a hnací silou dodnes. Nějaká země se konečně postavila na odpor a odvážila se bojovat proti brutální tyranii a agresi.

Socha „Kompot není“: Autor vychází z maďarské filmové komedie „Tizedes és a többie“. Ve filmu ukrývali Maďaři za druhé světové války ve spíži zraněného ruského vojáka. Němci vstoupili do domu a požádali o kompot. Majitelka domu je ujišťovala, že žádný nemá, protože nechtěla prozradit ruského vojáka, který se skrýval ve spíži. Němec dveře přesto otevřel, ale Rus pohrozil zbraní a fašisté utekli. A Rus zůstal. Autor vedle něj umístil maďarskou národní židličku s velkým sedákem, čímž naznačil, že se na ní Rus cítil velmi pohodlně. | © Mykhailo Kolodko

Po 24. únoru jste vytvořil další sochu s názvem Kompot není. Je na ní zobrazen sovětský voják sedící za dveřmi ve spíži se samopalem v ruce. Jaký je za tím příběh?

Je to taková metafora: Maďaři stále ukrývají onoho ruského vojáka, který už nebojuje proti fašismu, ale sám se postavil na stranu zla. Zdá se to být jednoduchý příběh, ale jeho podstata je hluboce zakořeněná: pokud Rusko přijde na vaše území – přijde drze, na dlouho a zabydlí se u vás. A dokonce vám sní všechen kompot. Moje dílo naznačuje maďarské společnosti, že koketování a přátelství s Ruskem, které je v tamější politice a společnosti stále přítomné, je nebezpečné.

Vypovídá vaše nejnovější dílo „Among Us“ právě o této ruské přítomnosti?

Existuje počítačová hra Among Us. V ní musíte najít a zabít zrádce – pak se na obrazovce objeví kost. V mé soše jsou dvě takové kosti. Maďaři si mysleli, že když v roce 1956 svrhli pomník, tak se Stalinem skoncovali. Na první pohled se zdá, že se náměstí bylo od „sovětskosti“ očistilo. Ale pod povrchem to tak není. Důkazem toho jsou trvající přátelství s Putinem.

Myšlenka této sochy vznikla ještě před Ruskou invazí na Ukrajinu. 23. říjen je v Maďarsku státní svátek, vzpomínka na strašlivou tragédii, kdy sovětská vláda s cílem zastavit revoluci poslala do Budapešti tanky a s nimi potlačila demonstranty. Myslel jsem, že se z toho Maďaři dokázali poučit. Ale vidím, že Sověti tu stále jsou, i když pečlivě skrytí. Politici nechávají stavět pomníky věnované revoluci, ale zároveň v rádiu denně slyšíme ruské skladatele a jejich opěvování. Během války na Ukrajině je to nepochopitelné.

Socha „Among Us“ v podobě kostí trčících z bot. Podle autorovy představy tyto boty patří dvěma ruským diktátorům: jedna Josifu Stalinovi, druhá Vladimiru Putinovi. V díle se prolíná současnost s událostmi roku 1956, kdy 23. října v Budapešti vypuklo povstání maďarského lidu proti komunistickému režimu. Do 11. listopadu však byla revoluce potlačena sovětskými vojsky. Na náměstí Ötvenhatosok se nacházel obrovský Stalinův pomník. Během revoluce se demonstrantům podařilo zničit sochu vůdce a na náměstí po něm zůstaly jen dvě boty. Autor naznačuje, že ačkoli pomník už dávno neexistuje, pomyslní „Stalinové“ jsou stále mezi námi. Stejně jako zřetelný tlak Ruska v čele s Putinem. | © Mykhailo Kolodko

Vaší první veřejnou sochou v Budapešti je tank se sklopenou hlavní. Týká se také událostí z roku 1956?

V roce 2016 si Maďaři připomněli 60. výročí revoluce. Těmto událostem věnovalo svá díla mnoho umělců, po městě bylo postaveno několik pomníků. Připadalo mi ale, že jde o pouhou show, která má odvést pozornost lidí. Nedej bože, aby někdo podezříval vládu, že stále koketuje s Ruskem, že závislost na plynu nedovoluje se z těchto vztahů vymanit. Jako by se jednalo o vzkaz lidem: Oslavte toto datum, zachovejte si vzpomínku na tragickou revoluci, ale to nijak nezabrání tomu, abyste byli nadále politiky manipulováni.

Snažil jsem se přijít na něco vlastního, jednoduchého a rozpoznatelného. Tank je srozumitelný symbol, každý ví, že je to zbraň. V té době Putin často navštěvoval Maďarsko. Myslím, že proto byla slova o Rusech vymazávána. Nabízí se otázka: když uctíváte památku tragédie spáchané Ruskem, proč nápis mažete? Protože slova jsou samozřejmě pichlavější. Obrazy jsou jemnější. Figura tanku, ovšem bez nápisu, proto dodnes stojí na budínské části budapešťského nábřeží naproti maďarskému parlamentu.

„Plachý tank“ je socha sovětského tanku T 34. Byly to tyto tanky, které sloužily za druhé světové války a později nemilosrdně vpadly do ulic Budapešti. Autor na sochu maďarsky napsal Ruszkik Háza, v překladu „Rusáci, jděte domů!“ Nápis však byl dvakrát smazán. Hlaveň tanku je skloněná, jelikož autor zde přemítá, zda se tank stydí za to, co udělal. | © Mykhailo Kolodko

Jak se k vaší práci staví místní úřady?

Netvořím zakázky na politická zadání. Jsou vyvolány pouze mými vnitřními podněty. Dokud sochy nadále stojí ve městě, znamená to, že mají ohlas v duších Maďarů. Koneckonců, městské služby by je mohly snadno odstranit.

Došlo však i na skandál. Na hlavním budapešťském náměstí Szabadság tér stojí pod policejní ochranou vždy pečlivě vyleštěný pomník sovětským osvoboditelům v druhé světové válce, který je ozdoben obrovskou kremelskou hvězdou z plátkového zlata, stále jasně zářící. Místní úřady tento památník pečlivě chrání. Když jsem se sem přestěhoval, cítil jsem silný rozpor: tady je přece Evropa, tak odkud se stále bere taková úcta k Sovětskému svazu?

Rozhodl jsem se porozumět společnosti a komunikovat s ní prostřednictvím své vlastní sochy jako komunikačního prostředku. Na konci roku 2017 jsem tedy na toto náměstí instaloval provokativní sochu typické ruské čepice – ušanky. Bylo zajímavé, jak Maďaři reagovali na můj kreativní výstup.
  Jeden z místních politiků se na mě tak rozzlobil, že za bílého dne usekl sekerou tu ušanku a hodil ji do Dunaje. Došlo k velkému skandálu. Na jedné straně jsem si všiml slepoty politiků: nedotkl se velké komunistické hvězdy, ale strhl mou malou sochu. Zároveň jsem cítil obrovskou podporu lidí. Společnost pak politika odsoudila, protože sama více rozumí smyslu a dokáže číst mezi řádky. Po takovém ohlasu mi lidé začali naslouchat a více chápat smysl děl.
  Čin tohoto politika mě nezastavil a neumlčel. Na začátku roku 2018 jsem mu odpověděl. Na místo, kde byla ušanka, jsem umístil sošku se sekerou a šrámem od ní. Narážka na to, že sekera je v rukou muže u moci podivný nástroj. Nikdo se tohoto díla nedotkl, stále stojí na svém místě.

Tento případ opět potvrdil, že sovětské dědictví a systém jsou v Maďarsku pevně zakotveny. Je to nebezpečné, protože například Ukrajina nyní platí vysokou cenu za to, aby se zbavila ruského okupanta.

To znamená, že v tomto smyslu existují paralely mezi maďarskou a ukrajinskou společností.

Před šesti lety jsem se přestěhoval z rodné země do ciziny, ale stále nacházím známky svědčící o stejně silném ruském tlaku. Na Ukrajině se ale nyní všechno mění. Díky válce a velkým obětem, ať už to zní jakkoli hrozně.

Jaký tlak ze strany Ruska jste cítil, když jste žil na Ukrajině?

Vnucování všeho ruského na Ukrajině jsem cítil už dávno, ještě před rokem 2014. Pro mě, mluvícího maďarsky a ukrajinsky, bylo obtížné vnímat ruštinu. Díky babičce z matčiny strany jsem čtvrtinový Maďar. Byla to moje babička, která mi vyprávěla pohádky v maďarštině a brala mě na návštěvu do své vlasti. A tak jsem se pasivně, aniž bych o tom přemýšlel, připojil k této kultuře. Od té doby jsem vždy cítil duševní blízkost a chtěl jsem do ní zapojit i své děti.

Když jsme žili v Užhorodě, poslali jsme naši nejstarší dceru do školky pro maďarskou menšinu. Ale došlo to tak daleko, že začala pochytávat ruská, nikoli maďarská slova. Podobné věci se děly i v ukrajinských školách. Na pozadí ruské vojenské invaze na Krym a Donbas jsem to vše prožíval těžce. To byl jeden z důvodů stěhování – vyhnout se ruskému vlivu.

Druhý důvod je tvůrčí. Jako umělec jsem hledal prázdné plátno, na které bych mohl vylít své emoce. V mém případě jde o monumentální sochu, která žije ve veřejném prostoru, nikoli na výstavách. Poté, co jsem do jisté míry zaplnil prostor svého rodného Užhorodu svými díly, a s ohledem na ruský tlak jsem se nakonec rozhodl přestěhovat do Maďarska. Ale jak se ukázalo, ten tlak mě dohání i tady. Našel jsem si však vlastní tvůrčí nástroje, jak o tom mluvit.

Dá se říct, že vás válka inspiruje?

Podobně jako mnozí kolegové nepoužívám slovo „inspirovat“. Ale zároveň nelze rozporovat fakt, že válka je velkým hybatelem. Když nemáte čas nad věcmi přemýšlet, děláte jen to, co zmůžete. Obnažené nervy jsou citlivější na vše, co se v tomto těžkém období děje. To se odráží v dějích a myšlenkách soch.

Moje nepovolené umělecké akce jsou jako hra na válku. Tímto způsobem zachovávám tzv. osvětovou frontu. Nejprve jsem chtěl vstoupit na scénu tajně, anonymně. Ale Maďaři můj styl rychle poznali, moje díla mají jasný tvůrčí rukopis.

Guerillový styl umění lze přirovnat ke kresbám street artu nebo graffiti. Ale moje umění je beze slov, jednoduché a živé. I dítě dokáže vše pochopit a vysvětlit někomu jinému. Díla stojí tam, kam patří, mají dlouhodobý účinek a nesou potřebné informace. Ačkoli jsou malé, jsou monumentální svým obsahem.
 

prosinec 2022