Vyhnání Němců  Kde se v lidech bere domov?

Renate K. se narodila, když se v Evropě schylovalo ke konci druhé světové války: 9. dubna 1945 – na útěku před Rudou armádou. Za svůj život se do svého rodného města na severu Čech vrátila několikrát. Naposledy na podzim roku 2018 s manželem, dcerami a jejich rodinami. Co Renate K. pojí s tímto městem dnes?

Zářivý sluneční svit. Vyšli jsme z hotelu a blížíme se k náměstí. Nakonec se nás u kašny uprostřed velkého náměstí lemovaného podloubími sejde sedmnáct. „Tuto Krakonošovu kašnu zbudovalo město Trutnov roku 1892,“ píše se v němčině na štítu, jejž drží v levé ruce postarší permoník s plnovousem a špičatým kloboukem. V pravé ruce svírá mužíček krumpáč a opírá si jej o rameno. Vlevo vedle kašny stojí oplocený barokní morový sloup z roku 1704, vpravo socha Josefa II. (1741–1790), arcivévody rakouského a císaře Svaté říše římské národa německého. Postavena roku 1886, v roce 1923 odstraněna, v roce 2009 obnovena.

Trutnov leží v severních Čechách, na jihovýchodě Krkonoš, nedaleko polských hranic. Kdysi se jmenoval Trautenau.

Čekáme u kašny. Ještě máme trochu času, než se vydáme na radnici, abychom nahlédli do městské matriky. Jedná se o mimořádnou rodinnou cestu, na kterou jsme se sjeli z různých koutů Německa: chceme se ponořit do nejranější minulosti Renate K. a zároveň prozkoumat okolí, podnikat výlety, trochu se minulosti postavit na odpor. Renate přijela v doprovodu manžela Albrechta, tří dcer, zeťů, mezi něž patřím i já, a devíti vnoučat.

V domluvenou hodinu se přesuneme k radnici. Vlevo vedle vchodu nás upoutá téměř čtvercová pamětní deska zasazená do zdi: „Rudá armáda osvobodila naše město dne 9. května 1945.“ Vstoupíme do budovy – a narazíme na výstavu obrazů a plastik. Po paní R., se kterou jsme se měli sejít, ani stopy. Čekáme. Když se delší dobu nic neděje, zavoláme jí a dozvíme se, že jsme tu špatně. Nová radnice leží o několik ulic dál.

Paní R. už nám jde ulicí naproti. Otevřená, přívětivá dáma, která mluví německy a doprovodí nás na oddělení evidence obyvatel Městského úřadu. Postaven byl roku 1989, obyčejná budova obložená šedobílými kachličkami. Vpravo v přízemí se nachází místnost, kam vzápětí vstoupíme: na psacím stole zaměstnankyň, které se přátelsky a rozpačitě usmívají, protože nám nerozumějí, leží obecní matrika narozených z roku 1945. Původní německý štítek je pryč a nahradil jej menší český. Na listech s předtištěnými formuláři se na jedné straně nacházejí také strojově psané údaje o Renate, která se narodila v městské nemocnici. Jako bydliště rodičů tam stojí obec Marschendorf, dnešní Horní Maršov, 14 kilometrů od Trutnova.

Nová trutnovská radnice, kde nahlédneme do obecní matriky narozených z roku 1945. | Foto: © privat V tomto regionu se překrývá několik časových vrstev

K Hornímu Maršovu více později. Nyní se vraťme v čase: den předtím přijíždíme s rodinou do Trutnova. Z Berlína se jede po nových dálnicích braniborskými lesy k polské hranici. I na druhé straně tentýž pohled: všude kolem vysoké stromy. Jen cedule podél silnic vypadají jinak. Krátce před Lehnicí (Legnica) odbočíme na jih. Cestou vidíme: nové, ještě zářivé rodinné domky – secesní stavby – pestrobarevně natřené paneláky z období socialismu – prázdné, oplocené německé kostely – prázdná, oplocená nádraží duchů, na nichž ještě visí německé cedule. Jiné cedule upozorňují na bývalý koncentrační tábor Groß-Rosen a tamější muzeum. Jako bychom se pohybovali časovými vrstvami, které se vzájemně překrývají.

Přejedeme hranici do České republiky. I zde zase jiné cedule, nová vlajka. A stejně jako v Polsku pocit, že z ulic, domů a krajiny skutečně čiší historie.

Po příjezdu do Trutnova, u večeře, nám Renate předčítá úryvek ze svých přes 30 let starých cestovních zápisků. Roku 1988, ještě v dobách železné opony, se s Albrechtem zúčastnila skupinového zájezdu do Prahy. Tam si začala stále silněji pohrávat s myšlenkou navštívit své rodné město. Průvodkyně následně vypátrala mladého muže, který byl ochoten ji tam s Albrechtem zavézt – první návrat po 43 letech:

Vlevo vedle vchodu nás upoutá téměř čtvercová pamětní deska zasazená do zdi připomínající konec druhé světové války v Trutnově. Deska je zasazená do zdi staré radnice na náměstí. | Foto: © privat Nevítáni v Polsku a Německu

Ani já sám nežiju už od dětství tam, kde jsem se narodil. Možná i proto jsem se o cestu do Renatiny minulosti tak zajímal. Na mé prosby mi už předtím vyprávěla o útěku své rodiny a o dětství v poválečném Německu, v Dolním Sasku, kde jí často dávali najevo, že tam jako uprchlíci z Východu nejsou vítáni. Renate a jejímu bratrovi prý nadávali do „Pšonků“. Tehdy mezi dětmi docházelo i k drsným šarvátkám.

Renatini rodiče pocházejí ze Slezska, z okresu Kluczbork. Otec Hans přichází na svět roku 1910, matka Käthe roku 1914. V roce 1938 se vezmou. Když začátkem září 1939 vypukne druhá světová válka, žijí manželé na Rujáně, kde Hans spravuje dva zemědělské podniky patřící jednomu bývalému diplomatovi. Po invazi do Polska Hanse přes Říšský úřad pro výživu odvelí jako okresního zemědělského správce do okresu Jarocin, kde spravuje několik statků. Okres Jarocin leží v Povartí, které je po přepadení Polska roku 1939 v rozporu s mezinárodním právem začleněno do Německé říše. Nacionální socialisté z něj chtějí udělat vzorovou župu a od roku 1940 zde usídlují takzvané kmenové Němce ze Sovětského svazu.

Proč Hanse odvelí do Povartí? Zastánce nacistické ideologie to každopádně není. Navzdory opakovaným výzvám nevstoupí do NSDAP. Nenechá si ani „germanizovat“ své slovanské příjmení. Käthe pracuje ještě do poloviny listopadu 1939 jako sekretářka na jednom statku u Demminu a následuje Hanse na východ. V listopadu 1942 ho povolají k armádě a mezi květnem a říjnem 1943 slouží na východní frontě. Pro období mezi červencem a říjnem 1934 vykazuje Hansova vojenská knížka 19 dní boje zblízka. Kvůli těžkým zraněním, která v této době utrpěl, stráví, nyní jako poddůstojník, rok po různých lazaretech, mimo jiné v Goslaru. První dítě, Hans-Ulrich, se narodí roku 1943. Renate už přichází na svět ke konci války. Během našeho pobytu v Trutnově ji poprosím, aby mi o těch okolnostech povyprávěla podrobněji, a dostanu k tomu i vzpomínky její matky sepsané koncem 80. let. Následuje citace z jejího strojopisného svědectví, které sahá až do roku 1948: Käthe může se svou polskou zaměstnankyní Josefou K., přezdívanou Matko, a jejím synem nastoupit na vlak do Hlohova (Głogów). Protože je město prohlášeno pevností, nesmí tam zůstat, a tak ji vyzvedne autem švagr a odveze ji k sobě do Střihomi (Strzegom), kde žije s manželkou, Hansovou sestrou, a k nimž mezitím uprchli z Kluczborku i Hansovi rodiče. Sovětská armáda rychle postupuje, a tak musejí v polovině února 1945 všichni obyvatelé opustit i Střihom. Krátce předtím k rodině dorazil Hans se dvěma koňmi a vozem. Kvůli tomu, že navzdory zraněním nadále patří k wehrmachtu, se musí hlásit u každé vojenské centrály a pošlou ho přes Krkonoše do Horního Maršova v Sudetech. Käthe však má s dalšími těhotnými ženami a s dětmi nastoupit do lazaretního vlaku do Bavorska. Chce ale zůstat po boku Hanse a uprchne s jeho rodiči, svým synem a svou polskou zaměstnankyní do Krkonoš do města Kowary, konkrétně do klimatických lázní Wojków. Odtamtud může navázat kontakt s Hansem. Hans dostane dvoudenní dovolenou a odveze ji s koněm a vozem přes Janovické rudohoří do Horního Maršova, kde se Käthe dostane do nouzové porodnice. O následující době píše ve svých pamětech:

Kdepak nultá hodina

Nemocnice, kde Renate přišla na svět, už neexistuje, jak jsme se dozvěděli při jedné procházce. Dnes se v oné bíložluté budově nachází architektonická kancelář.

Většinu dní našeho týdenního pobytu v Trutnově trávíme výlety do okolí. Navštívíme pískovcové Adršpašsko-teplické skály, národní přírodní rezervaci. Do skal jsou vyryta jména a letopočty sahající až do 19. století a svědčící o turistické přitažlivosti této oblasti, která připomíná obří filmovou kulisu. Zajedeme si do zoo ve Dvoře Králové nad Labem. Někteří si i vyšlápnou na Sněžku. Prozkoumáváme tu hornatou, zalesněnou krajinu s malými vesničkami, v nichž ještě stojí pomníky s německými nápisy, upomínající na vojáky padlé za první světové války. Možná je po roce 1945 neodstranili proto, že pocházejí z rakousko-uherské epochy? Anebo proto, že mezi padlými byli i Češi a pomníky nemají nic společného s obdobím nacismu?

Nemocnice, ve které Renate K. v dubnu 1945 přišla na svět, už neexistuje. Dnes v této budově sídlí studio architektů. | Foto: © privat Během pobytu v Trutnově si několikrát projdu materiály, které mi Renate a Albert dali k přípravě. Přitom mě dodatečně cosi upoutá: v sepsaných pamětech Renatiny matky se nenachází jediná zmínka z období mezi listopadem 1939 a lednem 1945. Käthe jen píše, že rodina žila na statku Witaszyce v okrese Jarocin. Jednoho odpoledne v hotelu se na to Renate zeptám. Vypráví o tom, že v matčině životě bylo období, kdy válku delší čas vůbec nevnímala. Později, už po návratu, si prohlížím fotografie statku: dlouhou alej pod sněhem – rovněž zasněžený panský zámek – výletní drožku – dělníky stojící u koňského spřežení a před zámkem. Zámek dnes mimochodem nese název Pałac Witaszyce a slouží jako hotel a restaurace. „Idyla“ končí lednem 1945. Käthe s rodinou prchá na Západ. Sudety zůstanou pouhou mezizastávkou jejich odysey.

Po Renatině narození musí Käthe s Hansovými rodiči vyčkat na konec války v Horním Maršově. Dne 8. května 1945 wehrmacht bezpodmínečně kapituluje. Kde je v tomto okamžiku Hans? Po propuštění z wehrmachtu 2. března 1945 byl nasazen jako vedoucí provozu pro jarní obdělávání polí na statku jedné šlechtické rodiny v Tomkowicích v okrese Svídnice (Świdnica). Po konci války sem Hans přivede svou rodinu z Horního Maršova v domnění, že Slezsko zůstane německé. O úprku a dramatických událostech po kapitulaci Německa se Renate se svou matkou bavila v roce 2005 a rozhovor následně zaznamenala svými slovy. Cituji z textu, kde je Käthe zmiňována jako babička: Po Hansově propuštění koncem března 1946 jsou Ulrich a Renate ve Střihomi pokřtěni. Šest desítek let platí jejich křestní list za rodný list, dokud Renate nedostane od svých dcer k šedesátinám oficiální rodný list – dodatečně vystavený Městským úřadem Trutnov. V květnu 1946 rodinu tak jako většinu obyvatel německého původu z nyní polského Slezska vykážou. Hromadným transportem je pošlou přes sovětskou okupační zónu do spojeneckého záchytného tábora Marienborn u Helmstedtu. Odsud jsou uprchlíci rozděleni do různých částí po válce založeného státu Dolní Sasko. Hans, Käthe a jejich děti se dostanou do okresu Wolfenbüttel, kde, daleko od své vlasti, začnou nový život na západě Německa, jehož budoucnost tehdy ještě sama byla nejistá.

Permoník na Krakonošově kašně na náměstí v Trutnově. | Foto: © privat „Dorazila jsem“

Na konci našeho pobytu, po necelém týdnu v Trutnově a okolí, zůstává řada otázek otevřená. Hansovi a Käthe je položit nemůžu. Hans umírá roku 1999, Käthe o devět let později. Rodiče našli v Dolním Sasku nový domov, vypráví Renate. Hans může roku 1948 jako první vyhnanec převzít v okrese Wolfenbüttel nájemný statek, o téměř deset let později pak v jiném regionu usedlost v rašeliništích. Přesto „jeho srdce zůstalo ve Slezsku“, dodá Renate. Na podzim roku 1989 podnikne Renate s rodiči a manželem Albrechtem první cestu do Slezska od jejich vystěhování. Protože Hans mluví polsky, provádí ji zemí. Navštíví spolu okres Kluczbork, odkud Hans a Käthe pocházejí, a pak jedou Poznaně, Jarocina a na někdejší statek Witaszyce, onoho času kolchoz. Poláci, bývalí zaměstnanci statku, kteří Hanse znají ještě z dřívějška a mluví německy, tam čtyři návštěvníky ze západního Německa pozvou na jídlo.

Do Trutnova, města, s nímž ji na první pohled už nepojí nic než záznam v matrice narozených, to Renate zaválo třikrát: roku 1988, roku 2008 a nyní s rodinou roku 2018. Co ji k tomu přimělo?
 

červenec 2019