Nevlastní rodiče  Jaké to je být třetí rodič?

Když se Kateřina Kudláčová stala nevlastní matkou, čelila tlaku veřejnosti „přijmout děti partnera za vlastní“. Postupně zjišťovala, že něco takové jí nepřísluší. Až se z ní stal autentický třetí rodič.

Od momentu, kdy žiju v partnerském vztahu s mužem, který je otcem dvou dcer, se zabývám tématem nevlastního mateřství. Na toto téma neexistuje mnoho knih, které se mu věnují uspokojivě, rozhodně ne v českém jazyce. Jednou z knih, která stojí za pozornost, je kniha Kamily Petrovské Třetí rodič.

Tlaky obecných představ

Kniha vyšla v roce 2018 a její autorka, povoláním koučka a supervizorka, v tomto „praktickém průvodci nevlastním rodičovstvím“ akcentuje tlaky, které lidé v této roli často pociťují. Na případě vlastním i na dalších osobních příbězích popisuje představy o tom, jak by role nevlastního rodiče měla či neměla vypadat, snaží se bourat některé typické předsudky a tematizuje některá tabu. Například to, že spousta nevlastních rodičů má pocit, že jsou na tuto situaci sami.
 
V médiích i na veřejnosti v souvislosti s tématem třetího rodiče často zaznívá, že je třeba „přijmout dítě partnera/ky jako vlastní“. Respektuji, že každý vztah je jiný, přesto jsem došla k přesvědčení, že pokud má dítě dva rodiče, kteří ho mají rádi, nelze vztah nevlastního rodiče a dítěte takto zjednodušovat. Ráda bych všechny, kteří tuto floskuli používají (často s dobrým úmyslem), upozornila na její možná úskalí: vytváří na nevlastní rodiče nezměrný tlak a zasévá do jejich myslí nenaplnitelnou ambici, která je může dlouhá léta frustrovat.
O přijetí svých nevlastních dcer „za vlastní“ jsem se ve vleku těchto tlaků mnoho let pokoušela, až jsem pochopila, že bych tím zasahovala do prostoru, kde nemám co dělat. Od začátku jsem instinktivně cítila, že bych tak mohla vzbudit odpor jak u dětí, tak u jejich matky, pro niž bych se tak stala rivalkou. Když jsem si uvědomila, že své nevlastní dcery přijmout „jako vlastní“ nemusím, či dokonce nesmím, stejně jsem sama sobě ale nedovedla odpustit, že jsem to nedokázala. Natolik jsem byla ovlivněná tou stereotypní představou, jak by přijetí nevlastních dětí mělo vypadat.
 
Po přečtení knihy Kamily Petrovské jsem s úlevou přijala termín „třetí rodič“, líbí se mi i to, že je pohlavně neutrální. Vyjadřuje rodičovsky podpůrnou účast – nejsem ani nevlastní matka, ani nevlastní otec, jsem prostě další člověk v rodině, který se také stará, také může a smí dítě milovat. Zároveň, což je velmi důležité, matce, ani otci nekonkuruje a díky tomu nijak neohrožuje jejich pozice a nestresuje tím děti. Třetí rodič je prostě třetí.

Krev není voda

Když se mi narodilo dítě, vcházela jsem do vztahu s ním s jasnou představou o tom, co ode mě potřebuje: lásku, něhu, péči (a čím je starší, tím méně mé fyzické přítomnosti). Když jsem se postupně stávala třetím rodičem svých nevlastních dcer, nevěděla jsem o této roli nic, z okolí ani z rodiny jsem ji neznala a obecně mi připadala negativně zatížená mnoha předsudky.
 
Jako třetí rodič jsem s dětmi zkoušela nalézt nový, neznámý typ vztahu, který byl zpočátku plný nejistoty a žárlivosti. Nebylo pro mě jednoduché dělit se o své teritorium (jsem jedináček). A nelehké bylo i zjištění, že děti, které má můj partner s exmanželkou, jsou milé, sympatické a mám s nimi mnoho společného (z čehož vyplývalo, že podobné vlastnosti nejspíš bude mít i jejich matka). Mnohem snazší by pro mě bylo, že svého partnera (a třeba i jeho děti) vysvobozuji ze spárů zlé (nebo dosaďte jinou libovolnou špatnou vlastnost) mrchy.
 
Byla to lekce, během které jsem se musela učit velkorysosti nejen k ostatním, ale přímo úměrně i sama k sobě. Šlo hlavně o zjištění, že mě samotné bude dobře, až když začnu říkat, co si o celém vztahu myslím a jak se v něm cítím, až když se začnu chovat autenticky. Teprve díky tomu vznikl jakýsi rodičovský trojúhelník a pocítila jsem, že jako rodiče jsme skutečně tři.

Vyvolávání macechy

Souhlasím s Kamilou Petrovskou, že vymanit se z okovů užívané stávající rétoriky může přispět k našemu osvobození se od představ, ze kterých nám není dobře. U mě to byl boj se slovem „macecha“, jež k nevlastnímu rodičovství neodmyslitelně patří. Svého potenciálního macešství jsem se tak moc bála, že kdykoli jsem něco tomu i vzdáleně podobného pocítila, hned jsem v sobě důmyslně betonovala veškerý přístup k těmto emocím. Když mě mé nevlastní dcery naštvaly, bála jsem se na ně třeba i jen zvýšit hlas, protože mi v představách ihned začaly defilovat slavné pohádkové macechy z Popelky, Sněhurky a jim podobné.
 
Po mnoha letech rodinného soužití jsem se tak stále cítila nejistá a neautentická, i když už bylo jasné, že vzájemná důvěra pomalu a postupně roste, prostě časem, zkušeností, blízkostí. Pořád jsem ale byla opatrná, bála jsem se, abychom se nepřiblížily k nějaké Pandořině skříňce, která by náš vztah mohla ohrozit.
Až na psychoanalýze jsem zjistila, že mou autenticitu prožívání zde z velké části blokuje právě děs z představy o macešství. A že když si zakazuji prožít s dětmi negativní emoce, nemohu s nimi sdílet ani ty pozitivní. A tak jsem se rozhodla macechu v sobě prozkoumat, čemuž se příležitostně věnuji dodnes.
 
Jsem odmalička zvyklá potlačovat nežádoucí emoce a jsem v tom dost dobrá, takže se jedná o složité poznávání. Macechu v sobě jsem hmatatelně ucítila, až když jsem se pokoušela porovnávat, co cítím ke svému vlastnímu, biologickému dítěti, a co ke svým nevlastním dcerám. Zjistila jsem, že vlastní dítě dávám vždy instinktivně na první místo. Dělám to ale i proto, že vím, že mé nevlastní dcery mají svoji matku, která vždy dá na první místo zase je. A v tom právě spočívá  ambivalence vztahu třetího rodiče k dětem. Kdykoli se vůči svým nevlastním dětem vymezím, cítím silnou potřebu je před sebou a tímto omezením ochránit. Ruku v ruce s pomyslnou vnitřní macechou jsem zároveň jakousi „antimacechou“. Tyto dva principy ale neexistují odděleně, nezávisle na sobě jako dva protiklady, jsou naopak prorostlé.
 
Máloco mě děsí tak jako macecha, znamená pro mě projevovat chlad a nezájem v momentech, kdy je potřeba poskytnout bezvýhradné přijetí, bezpodmínečnou lásku – mluvím o ideální matce jako přístavu. Pohádková macecha totiž představuje i určitou stránku osobností matek vlastních. I sama na sobě jsem si ostatně všimla, že se umím chovat „macešsky“ k vlastnímu synovi, bývám někdy nevšímavá a chladná.
 
V mnoha příbězích třetích rodičů jsem četla o tom, jak se ženy, které sdílejí otce svých dětí, dovedou v péči spojit, a překvapivě to pro mě už není zdaleka nic tak nepředstavitelného. Když zavládla pandemie a celá rodina propadala strachu, jak ji ustojíme, domluvila jsem se s matkou nevlastních dcer, že se o péči „nějak“ podělíme. Z té dohody pro mě plynula ohromná síla, kterou teď už vnímám jako něco archetypálního, vlastně úplně přirozeného. Rivalita ustoupila nadřazenému pudu péče o mláďata. Byla jsem vděčná za to, že žiju ve velké smečce.

květen 2021