Inkluze v praxi  Každý potřebuje být součástí party

Příběh Vaška je příběhem dětí, jež se nějak odlišují. Otázka zní, jak jim pomoct. Bára Vaška poznala před dvěma lety. Bylo mu dvanáct, chystal se do nové školy a ona se rozhodla sledovat inkluzi v praxi. Příběh zároveň ukazuje, jaké jsou "slepé skrvny" českého vzdělávacího systému.

Ten příběh měl na začátku vcelku jasné obrysy. Kluk s Aspergerovým syndromem se chystá na druhý stupeň do nové školy, svojí spádové, která je jen pár set metrů od domu, kde žije od mala se svojí babičkou a dědou. Škola ve středočeském Komárově má obavy. Babička taky. A do toho se objevuju já, novinářka, s dotazem, zda mohu do školy jezdit a sledovat inkluzi v praxi a v reálném čase.

Je cítit, jak se s vyslovováním jeho diagnózy skrývají obavy. Jak moc těžké bude zvládnout projevy chování dítěte s poruchou autistického spektra? Bude spolupracovat? Nebude agresivní? To se obávají ve škole. A jak to zvládne Vašek? – obávají se prarodiče.

Od září 2021 jsem si sedala každý měsíc do třídy, vždycky na pár hodin, a pozorovala, jak se všichni sžívají. Pravidelně jsem se bavila s Vaškovou asistentkou, třídní učitelkou i ředitelem školy. Často jsme řešili, jak se Vašek nehlásí a rovnou vykřikuje (nutno ale říct, že obvykle k věci). Jednou odmítal namalovat na výtvarce psa s hrnkem s logickým argumentem, že pes přece nemůže držet hrnek.
Největší problémy ale přicházely o přestávkách. Vašek bezcílně bloumá po třídě nebo po chodbě a nemá s kým by se bavil. Je sám. Aby na sebe upoutal pozornost, volí různé strategie – obvykle takové, které jeho spolužáky štvou.

Nebylo by mu dobře jinde?

Nepravidelně se na školních chodbách, ve sborovně i ředitelně zde objevuje otázka, zda do běžné školy „takové“ děti patří a zda by jim nebylo dobře jinde. Ale kde? Vašek je inteligentní kluk (na konci šesté třídy má dvě dvojky, na konci sedmé má na vysvědčení dvojky čtyři) a speciální školy jsou určené pro děti s těžkým handicapem.

Podpora inkluze má v Česku k ideálu ještě daleko. Děti jako Vašek mají (právo) chodit do běžných škol a každý rok kvůli tomu narůstá počet asistentů/ek, na něž mají tyto děti nárok. Stejně je tu ale patrná skepse mnoha škol i části veřejnosti. Bezpochyby k ní přispěl bývalý prezident Miloš Zeman, který rád opakoval, že inkluze je ideově špatně proto, že handicapovaným je nejlépe „mezi svými“.

Argumenty odpůrců inkluze se pokusil shrnout sociolog Daniel Prokop ve své knize Slepé skvrny vydané v roce 2019. Jednou z obav bylo, že do škol kvůli podpoře inkluze přibudou handicapované děti, což ohrozí kvalitu standardního školství a zničí to školství speciální. A taky, že školy nebudou mít peníze na to zajistit místa asistentů/ek a speciálních pedagogů/žek, a zůstanou bez potřebné podpory.

Slepé skvrny

V roce 2016, po změně zákona podporujícího inkluzi, se však – jak se ukázalo – žádný skokový nárůst nekonal. Počet žáků se speciálními potřebami na klasických základních školách sice vzrostl z 53 000 (přelom let 2016 a 2017) na 76 000 (2019), počet dětí ve speciálních školách a třídách však klesl jen o 2500. „Nárůst u základních škol je tedy dán tím, že v rámci normálních škol byly většímu počtu dětí přiznány speciální vzdělávací potřeby. Drtivá většina nějak handicapovaných a znevýhodněných dětí, které dnes chodí do běžných škol, tam chodila i před ‚zavedením‘ inkluze. Jenom díky ní dostali více peněz na asistenty/ly pedagogů/žek a další služby,“ konstatuje Dan Prokop ve své knize.

Počet asistentů/ek stále narůstá. Jako problém se to ukázalo loni, kdy kvůli napjatému rozpočtu začalo ministerstvo školství zvažovat, že v rámci úspor počty asistentů/ek omezí. Loni pracovalo ve školách – mateřských, základních i středních – 30 000 asistentů/ek, za šest let se jejich počet zdvojnásobil. Dnes je to tak, že asistentské místo vzniká rozhodnutím pedagogicko-psychologické poradny na základě potřeb konkrétního dítěte. Nový návrh (který zatím neprošel) zněl, že by každá škola měla nárok jen na omezený počet asistentů/ek dle své velikosti. Návrh se nesetkal s nadšením odborníků ani tzv. proinkluzivních škol, které inkluzi zvládají dobře a rodiče různě znevýhodněných dětí si je vybírají častěji.

V diskusi o inkluzi nejde ale jen o asistenty/ky. Ve školách dlouhodobě chybějí školní psychologové, kteří pracují obvykle jen na částečné úvazky, a nemají tak kapacitu (nyní navíc s ohledem na následky pandemických roků) řešit všechny obtíže dětí. A jedna pozice není v českých školách vůbec obvyklá, byť se o její nutnosti začalo loni alespoň víc mluvit – a tou je sociální pedagog/žka, jehož/jejíž prací je zabývat se i rodinným zázemím dítěte.

Mylná diagnóza

Sleduju Vaška už osm měsíců a přichází zvrat. Je duben 2022. Zjišťuji, že Vašek není kluk s Aspergerovým syndromem. Neexistuje žádná lékařská zpráva, v níž by stálo, že má poruchu autistického spektra. Dokonce se ukazuje, že vyšetření na specializovaném pracovišti, na kterém byl ve svých šesti letech, tuto diagnózu nepotvrdilo.

Už nejde „jen“ o inkluzi. Zajímá mne, jak se stane, že malý kluk dostane takovou nálepku. A dochází mi, že je nutné obrátit svou pozornost nejen do školy – ale k Vaškovi domů a taky do jeho minulosti.

Bára Postránecká dva roky jezdila do základní školy pozorovat inkluzi malého Vaška. | Foto: © Marek Knittl Začnu chodit za Vaškovou babičkou. Vypráví mi, jak adoptovali holčičku, říkejme jí Petra. Petra pak v pětadvaceti porodila – Vaška. Jenže Petra se o svého syna odmítla po pár měsících starat. To se někdy dětem, které prožily část dětství v ústavní péči stává – nikdo je nechoval, nebral z postýlky kdykoli zaplakaly a ony postupně ztratily důvěru ve svět a v to, že se v něm dají navazovat bezpečné a láskyplné vztahy. Absence lásky v raném věku způsobí, že to samé nedokážou ústavní děti nabídnout ani svým vlastním dětem (popsané je to jako teorie attachmentu neboli citové vazby). Péče o Vaška se po pár měsících ujímá babička. Vaška ale ztráta jeho mámy poznamená. Dlouho nemluví a když už pak začne, dlouho nechce slovo máma vyslovit. V mateřské školce je odstrkovaný a nepochopený, babička se proto rozhodne dát ho do speciální školky, kam chodí různě postižené děti. A pak, na první stupeň, začne Vašek chodit do logopedické školy.

Klíč k nálepce se nachází právě tady. Během těch let o něm mnoho lidí ve školce i na prvním stupni prohlásí, že je to „jasný Asperger“, a tento mylný verdikt se nakonec stává součástí Vaškova života. (Celou reportáž z prvního roku, která vyšla v červnu 2022, si můžete přečíst zde v magazínu Reportér.)

Třída je živý organismus

Ještě jednu věc na tomto místě zmíním. Třída je živý organismus, chodí do ní různé děti, každé se svým „batohem“, který nejde před školními vraty jednoduše odložit. Nejde ale jen o děti s handicapy. Někdo může být mimořádně nadaný, jinému se rozvádějí rodiče, jsou tu i děti cizinců či ty z chudých rodin. Děti sem přicházejí v různé psychické kondici, z různě nastavenými pravidly z domova a způsobem komunikace. Každá třída má tedy zákonitě svoji dynamiku určovanou jejími členy. Vytvářejí se tu různé vztahy, ale i třenice, narážejí tu na sebe různé životní strategie.

Pedagogické fakulty se ale dnes jen málo zaměřují na to, že budoucí učitelé budou chodit do třídy plné různorodých dětí. Na fakultách se stále řeší především to, jak učit dané předměty, nikoli jak učit děti. Proč je to krátkozraké, lze dokázat vcelku jednoduše: mozek reaguje na zvýšený stres tím, že radikálně snižuje naše kognitivní schopnosti. Pokud nám tedy jde o to děti něco naučit, je krátkozraké přehlížet, kdo ve třídě sedí a jak se tam cítí.

Zajímavou metodou je v tomto ohledu management žákovského chování (Positive Behavioral Interventions and Supports). Metodu, která vznikla v USA a u níž je prokázané, že se s její pomocí daří zlepšovat atmosféra a klima ve škole, v Česku školí organizace SOFA – Society for all. Základ metody tkví v tom, že nastavovaná pravidla musejí být pozitivní. „Neříkáme dětem: nezlobte, neběhejte po chodbě. Místo toho jim říkáme, že mají naslouchat ostatním, a když potřebují třeba pohyb, mají se domluvit s učitelem, jak to udělat,“ vysvětlovala v rozhovoru pro magazín Reportér Klára Šimáčková Laurenčíková, speciální pedagožka, odbornice na inkluzi a v současnosti vládní zmocněnkyně pro lidská práva. Důležité je také ocenit, když se dítěti něco podaří, tím se totiž jeho žádané chování upevňuje.

Druhá úroveň této metody se zaměřuje na děti, které už vykazují nějaké známky nepohody, což se projevuje v jejich chování. Zde je potřeba naučit celý tým ve škole, jak tyto projevy a signály chápat. Takovému dítěti se pak věnuje intenzivnější, a hlavně individuální podpora odborníků (školní psycholog/žka, výchovný/á poradce/kyně, speciální pedagog/žka, případně sociální pedagog/žka). V Americe pak výborně zafungovala třetí úroveň této metody, a to v prostředí dětských školních gangů, kde se objevovaly problémy s násilím. „Tato úroveň je o velmi intenzivní podpoře dětí, které potřebují pomoc školy, ale zároveň už je obvykle namístě také spolupráce s externími odborníky,“ vysvětluje Šimáčková Laurenčíková. Ti pomohou hledat spouštěče problémového chování a mapovat, co si dítě svým nevhodným chováním snaží obstarat. Chybí mu pozornost? Je si samo sebou nejisté? Řeší nějaké problémy, o kterých nevíme? Neumí si říct o pomoc?

Rok druhý

Časosběrná reportáž pokračuje. Vašek jde v září 2022 do sedmé třídy a moje pozornost a cesty další školní rok směřují ponejvíc do středočeského Berouna. Vašek sem začal jezdit do organizace Pro zdraví 21. Ta nabízí dětem a jejich rodinám „balíček“ služeb – mají tu psycholožku, psychiatričku, sociální pracovnice a taky speciální pedagožku, která je připravená pomáhat školám. Organizace vždycky nejprve zmapuje, co každé k nim přicházející dítě potřebuje, a pak se mu snaží nabídnout komplexní pomoc.

Výhodou je to, že je vše na jednom místě a odborníci spolu pracují, mohou se tedy radit, koordinovat své kroky. Takových organizací ale v Česku moc není, konkrétně tři. Ministerstvo zdravotnictví mi ale na můj dotaz napsalo, že mají připravený projekt, který má vytvořit celou síť těchto takzvaných multidisciplinárních organizací. Plán je, že by v každém kraji by jich nově mělo být dvě až tři.

A něco podobného souběžně plánuje i ministerstvo školství, jejichž týmy – na rozdíl od výše zmíněných – nemají mít zdravotnický status a bude v nich chybět psychiatr. Jejich vytvoření je tudíž jednodušší. Na Kutnohorsku se v posledních dvou letech testovaly dva takové týmy, které navázaly spolupráci s dvacítkou škol. ​​Osvědčily se, a tak nyní resort školství plánuje jejich expanzi po republice.

V Berouně se ukazuje, že Vašek musí trénovat svoje socio-emoční dovednosti, taky se vypořádat se ztrátou matky. Berounská organizace zároveň apeluje na to, aby začal víc času trávit se svými vrstevníky. Vašek je totiž už roky sám. Ve škole ani mimo ni nemá žádné kamarády, odpoledne tráví doma ve společnosti prarodičů, počítače a svého psa. K nim domů proto začíná na popud organizace Pro zdraví 21 jezdit sociální pracovnice, která má za úkol vymyslet, co by Vašek mohl během volných odpolední dělat. Zároveň Vašek nově jezdí i do berounského nízkoprahového klubu, který je určený pro děti, které by jinak trávily volný čas na ulici. Vašek dělá pokroky… (V magazínu Reportér vyšel letos červnu o dalším roce s Vaškem druhý díl mého časosběru.)

Být součástí party

Vím, že to, co teď napíšu, je můj dojem. Ale viděla jsem to na vlastní oči a nejde to pominout. Zažila jsem Vaška ve škole, odmítaného v prostředí, kde se neustále tak trochu očekává, co a kdy provede. Zažila jsem, jak se na něj hledí skrze jeho diagnózu. Jak se jen málokdo dívá na něj – jaký skutečně je a co potřebuje. Všimla jsem si, jak se mu jen málokdo dívá do očí – takže on už to taky nedělá. A pak jsem ho zažila na místě, kde se k dětem přistupovalo jinak.

Loni i letos se povedlo, že Vašek odjel na tábor, který kdysi začala spolupořádat Klára Šimáčková Laurenčíková. Pořádala ho s kamarády pro své děti a děti svých kamarádů, až se po pár letech tábor rozrostl a dnes na něj jezdí k šedesátce dětí. Jela jsem tam a viděla Vaška, který zažil to, co zřejmě nikdy dříve nezažil – byl na místě, kde ho lidé viděli. Ano, i tady občas nějakému dítěti vadilo, co Vašek dělá nebo říká, že vykřikuje nebo nerespektuje některá z pravidel. Ale nejčastěji mu to vždycky všichni dokázali říct hezky – prostě mu řekli, že se jim to nelíbí. Ale byly tu i děti, kterým to, co Vašek říkal nebo dělal, připadalo vtipné. Byli tu tací, kteří dokázali nahlas ocenit Vaškovy vtipy či jeho encyklopedické znalosti (Vašek miluje fyziku a dějepis), ale zároveň ho laskavě nasměrovat, pokud dělal něco, co nebylo úplně ok.

Vím, že tábor trval vždy jen jeden týden, ale stejně mi to dalo naději – že nemusíme být všichni speciální pedagogové/žky ani mít kdovíjaké dovednosti či znalosti, že prostě pro začátek stačí, když jen vezmeme všechny děti do party. Nikdo z nás by nechtěl žít ve světě, kde ho nikdo nevidí. Můžeme se tedy divit, že to pak nedává malej kluk? Základní premisou a snahou všech, kdo tábor pořádají, proto je, aby se tu nikdo necítil odmítaný, neviditelný nebo snad špatný či hloupý. A je to právě tento bezpečný prostor a atmosféra přijetí, kde pak mohou konflikty pramenící ze samoty a nepochopení postupně mizet…

září 2023