Terorismus extrémní pravice v Německu  Žádné ojedinělé činy

Mnichov, Halle, Hanau – tři pravicově extremistické útoky, které Německo během několika málo let naprosto šokovaly. Jak pozůstalí zpracovávají to, že jim děti, kamarádi*ky, sourozenci tak náhle zmizí ze života? Jaký ventil používají pro své truchlení? Jaký význam má politická motivace pachatelů nebo setkávání přeživších? Všemi těmito otázkami se zabývá Julian Vogel ve svojí dokumentární trilogii. Interview s režisérem.

V názvu trilogie je rozpor. nese název „Einzeltäter“, ale jedná se o trilogii.

Musím nejdříve krátce povyprávět, jak jsem se k tomuto projektu dostal: koncem roku 2018 jsem udělal televizní reportáž o obětech extrémně pravicového násilí, které stát jako takové odmítá uznat, v této souvislosti jsem se zabýval také vraždami v Mnichově z roku 2016. Tehdy oficiálně nebyly považovány za politicky motivovanou kriminalitu. Před prací na této reportáži jsem nevěděl, že útok v nákupním centru Olympia byl víc než útok střelce. U rodiny Segashi [jejichž 14-letá dcera byla zavražděna v Mnichově, pozn. red.] jsem si všiml, že to je nejsmutnější situace, kterou jsem kdy zažil. Dítě lidí, kteří se kdysi rozhodli žít v Německu, bylo zavražděno. Vůbec netušili, proč se to stalo, museli celé roky žít v pochybnostech [dokud nebyl oficiálně uznán rasistický, pravicově extremistický motiv, pozn. red.]. Poté jsem se rozhodl, že o tom chci udělat celý film, ne jen televizní reportáž.

Jak to pokračovalo?

Nejdříve jsem začal na vlastní pěst, často jezdil do Mnichova, abych budoval kontakty. A snažil jsem se získat financování, což vůbec nebylo jednoduché, protože nikomu to téma nepřipadalo dost relevantní. To se u dokumentárních filmů stává často: rešeršuješ, ale nejdříve nemáš tušení, jestli vůbec kdy seženeš peníze a film skutečně dovedeš ke zdárnému konci. A potom v říjnu 2019 následoval útok v Halle.

Co to změnilo?

O tom útoku se psalo ve všech médiích. Všude opakovali, že se jedná o tzv. Einzeltäter [doslova přeloženo „ojedinělý pachatel“, ve zpravodajství se často mluví o osamělém pachateli. Vyšetřovací orgány tím rozumí pachatele, který své činy páchá bez pomoci jiných osob. pozn. překl.] stejně jako v případě Anderse Breivika [pravicově extremistický terorista, který v roce 2011 v Norsku zavraždil 77 lidí, pozn. red.]. Pachatel v Mnichově měl ale hodně podobný profil a svůj útok spáchal v den pátého výročí Breivikových útoků. Ale teprve 16 dnů po útoku v Halle, tři roky a tři měsíce po spáchání činu, byly vraždy v Mnichově označeny za pravicově extremistické násilí, tiše a utajeně. Téměř nikdo to nezaznamenal. Zatímco já podnikal rešerše ohledně těchto dvou útoků, došlo k útoku v Hanau, v blízkosti mého rodného města. Rychle jsem tam jel a zjistil, že to, čím se zabývám, je čím dál šílenější, taky jsem mezi těmito útoky vnímal souvislost.

Co tě na tom tématu tak dráždilo, že ses mu nadále věnoval?

Když jsem seděl u rodiny Segashi, hodně se mě dotklo truchlení těchto lidí. Měl jsem pocit: tohle máš poslouchat. To mě hodně nakoplo. A zároveň také hrozba pro naši společnost vzhledem ke vzestupu pravicově extrémistických sil a jejich násilí, k němuž dochází na tolika rovinách. Taky jsem si pokládal otázku, jestli kamery nejsou pro moje protagonist*ky moc velká zátěž. Moje sestra, která je psycholožkou, mi ale vyprávěla o jedné studii, podle které osobám politicky pronásledovaným chilským režimem při zpracování traumatu pomáhalo právě hovořit o tom, co se jim dělo. Nejen mluvení samotné, ale i vědomí, že se řečené dostane k širší veřejnosti. Můj záměr tedy nebyl jen politický nebo umělecký. Celé to mělo i tuto mezilidskou rovinu.

Co mají tito tři pachatelé“ společného?

Mnichov, Halle a Hanau samozřejmě nebyla počátkem násilí extrémní pravice v Německu, k útokům došlo i v devadesátých letech, měli jsem neonacistickou teroristickou skupinu NSU. Ale tento typ pachatele, zjevně osamělého pachatele, který se radikalizuje na internetu a vyšetřovací orgány ho neberou vážně, myslím, že nebyl vnímán jako hrozba pro naši společnost. Možná i proto, že některé ideologické prvky u některých vyšetřovatelů*ek padly nacházely odezvu. Tak jsem si to vysvětloval. A tak vznikl i název, který je samozřejmě ironický. Televizní stanice ZDF měla o film zájem, takže jsem mohl pokračovat v práci a byl jsem hodně na cestách ve třech městech.

Z jednoho filmu se pak stala trilogie.

Původně bylo v plánu pouze 16 natáčecích dnů. Ale to je nemožné u lidí, kteří jsou těžce traumatizovaní a se kterými je třeba si dát na čas. Koupil jsem si kameru a další vybavení. Šestnáct z asi padesáti natáčecích dnů jsem byl měl k dispozici kameramanku a cestovali jsme, zbytek jsem natočil sám. Nakonec jsme měli 100 hodin surového materiálu. Nejprve jsme udělali tři nahrubo sestříhané filmy, abychom překonali to množství materiálu. A nakonec jsme si uvědomili, že jde vlastně o tři filmy, není možné rozdělit každý z těch útoků na 30 minut a natočit jen jeden film.

Jaké jsi podnikal rešerše?

Pořád jsem tam jezdil, což nebylo vůbec jednoduché, byla to zrovna epidemie koronaviru, někdy byl dokonce zákaz vycházení, někdy jsem na cesty autem s sebou bral dítě a pendloval jsem mezi Berlínem, kde žiju, a Mnichovem, Halle a Hanau. Bylo to hodně ježdění. V Hanau jsem strávil hodně času a vedl rozhovory bez natáčení, jen abych poznal lidi. Pozůstalí Kevina v Halle [dvacetiletý mladík byl zavražděn v kebabovém bufetu poblíž synagogy, skutečném cíli pachatele, pozn. Red.] byli zpočátku hodně skeptičtí, protože na rozdíl od Hanau a Mnichova neměli politicky co získat. Kevinův otec Karsten mě zajímal proto, že jsem nechtěl dělat portréty mrtvých, ale zaměřit se na to, co je pro pozůstalé v jejich truchlení důležité.

Útoky v Hanau a Mnichově jsou srovnatelné, zatímco zavraždění v Halle byli náhodné oběti.

Kevin nepatřil k žádné skupině, která by byla v ideologii těchto pachatelů vnímána jako nepřátelská. Atentátník ho však zabil v prodejně kebabu, protože si myslel, že se tam hodlá potkat s muslimy. Existuje výpověď, kde říká, že Janu L. [druhá smrtelná oběť v Halle, pozn. red.] zavraždil proto, že byla žena a měla různá postižení a byla podle něj „nehodná života“. V tomto ohledu se opět nejedná o čistě náhodné oběti.

Ale jo, má to zvláštní dynamiku, když se truchlení po někom mísí s politickým významem jeho smrti. A to se v Halle prozatím nestalo. Nešlo o politický boj s osvětou o rasismu a antisemitismu v Německu, spojený s individuálním truchlením. Ale právě tento zlom, tato nesynchronnost těchto dvou jevů v Halle mě velmi zajímala. To se mimochodem v průběhu času změnilo: Karsten nyní navázal kontakty s dalšími oběťmi, navázal kontakt s židovskou obcí a poradnou pro oběti a letos poprvé jel na výročí mnichovského útoku.

Předtím jsi řekl, žes chtěl dokumentovat truchlení pozůstalých. Je to důvod, proč se k filmu Halle nevyjádřil nikdo z židovské komunity?

Ano, to je hlavní důvod. Dostanou prostor, nepřímo, prostřednictvím čtení soudních dokumentů mimo scénu: někdy v nepřímé řeči, kterou čtu já, někdy přímo, v podání přeživší Anastasie Pletoukhiny, protože její text je obhajobou z pohledu první osoby a připadalo mi, že by ho měla číst ona sama. Pragmaticky vzato je to ale tak, že hodně Židů v Halle vyrůstalo v Sovětském svazu, kde museli skrývat, že jsou Židé. Přišli do Německa, kde také žili spíše skrytě, a pak se je někdo pokusí zabít. Tito lidé nechtěli poskytovat rozhovory.

Přemýšlel jsi o tom, jaké to je tyto příběhy vyprávět jako bílý Němec?

Ano, bylo to pro mě často téma, na různých úrovních. Často jsem se sám sebe ptal, jestli je dobře, že právě já tyhle příběhy zaznamenávám. Ale mnozí z mých protagonistů*ek nechtějí, aby se tím zabývali jen oni, jako někdo, koho se to bezprostředně týká. A není to jen jejich problém, týká se nás všech.

Jak se ti dařilo při těžkých tématech zachovat emocionální odstup?

Potřeboval jsem odstup už jako sebeochranu, ale člověk by si především neměl budovat odstup, ale blízkost. A zároveň nezapomínat, že to nejsem já, komu se to stalo. Ale samozřejmě mě to tížilo, jak během natáčení, tak v postprodukci. Dvakrát jsem se s kamerou v ruce rozbrečel, to se mi ještě nikdy nestalo.

Co přesně bys chtěl svojí trilogií dosáhnout?

Jde mi o to ukázat lidskost lidí, o nichž filmy pojednávají, a to natolik, aby je už člověk nemohl ignorovat. Nemyslím si, že to zastaví nějaké pravicové teroristy, kteří si myslí, že plní „vůli lidu“. Ale sociální prostor, v němž se tito pachatelé pohybují, je důležitou součástí. Právě tam chci svými filmy působit. Neoslovím pravicové extremisty, ale oslovím jiné lidi. A také je důležité, aby lidé ve filmu mohli mluvit a byli slyšet. Pokud jim to na nějaké úrovni prospěje, je to hodně. To mi vlastně stačí.

 

říjen 2023