Petr Hruška je mistrem tichých tónů: ve svém novém výboru básní „Někam domů“ skýtá prostor pro všednost a nenápadnost, aby se mohly projevit v celé svojí kráse.
„Neznámé usilování lidí je temně krásné. Jak se v nich každou chvíli něco hne, jak se pro cosi, k něčemu a k někomu natahují, shýbají a narovnávají, jak u toho vydechují, kurvují i trnou něhou," píše se v úvodu knihy, který je básním předsazen. A je to právě ona krása, ovšem ne vždy temná, která dlí i v jeho řádkách – a sice vnějším, i vnitřním způsobem. Hruška stačí pouze několik správně vybraných slov k tomu, aby se před námi vyjevilo celé univerzum nenápadna: pohled se upírá na zdánlivě vedlejší, banální, co v našich automatických mechanismech všedního dne většinou nevnímáme nebo jen koutkem oka. Ovšem jakmile různým situacím, jednáním a předmětům věnujeme druhý pohled, vyjeví se ryze vlastní a osobní krása.Třeba prasklina v botě „poslední dětské číslo“ – vypravěče uvádí do melancholické nálady vzhledem k tomu, že jedna éra končí, zároveň se dostavuje útěšné poznání, které pomalé loučení zaplétá ve větší celek: „Uvědom si, /že i naše těla jsou z kyslíku a uhlíku / pradávných hvězd.“ Vtom „hubená nit světla z netěsnícího okénka“ způsobí okamžik překvapení v rámci neplánovaně intimní situace, když se dvě osoby potkají v komoře při kradení brambor. A „při sehnutí / pro zapadlý zbytek mýdla“ zase kdosi poprvé zpozorní, jaký tento předmět denní potřeby vlastně je.
Vyvětrat závoj
Cover: Petr Hruška "Irgendwohin nach Haus"
| © edition AZUR
Hruška svými básněmi dokáže udivit a otřást, skýtá pohled pod závoj všednodennosti – nezřídka se tak vynoří danosti, o kterých člověk tak nějak ví, ale ještě je nikdy právě takhle neviděl. Odehrávají se v nám známých prostorech: v temném sklepě, šeré hospodě, v kuchyni v noci – kolik asociací se spustí, když řekneme prostě jen „zatímco jsme v kuchyni“?Ve výboru básní Někam domů na scénu přicházejí i místa a ne-místa mimo důvěrné známé sféry: kupříkladu obrovský trajekt, který připomíná chřtán velryby, kolona nákladních aut nebo pocit cizoty tranzitních prostor na cestách, kde se člověk přimkne k partnerovi, aby alespoň trochu zmírnil pocit ztracenosti. Vlhké světliny s mokrým listím, „čmáranice holých keřů / na okraji lesa“ – takové popisy zprostředkovávají pochůzku místy, která se vymykají běžným představám o turistických procházkách a náš pohled upírají na často přehlížený detail ve veřejném prostoru.
Prostě jen Ostrava
Ostrava, město, kde se Hruška roku 1964 narodil a kde dosud žije, k tomu jakožto někdejší hornické město skýtá vhodné kulisy: dlouhá léta tato oblast byla zatížena těžbou uhlí a těžkým průmyslem, atmosféra tohoto průmyslového odvětví a vědomí povinnosti tu panuje dosud. A tak jako se město podepsalo na básníkovi, zračí se i v jeho básních. Region možná kdysi oplýval temnou krásou, a tu lze najít znovu i znovu v Hruškových básních; když se člověku ozřejmí nezvratná konečnost života a když hrozí, že temnota ve světě a duších převládne. To jsou ponurá místa, kdy se autorovi daří naši pozornost upřít na půvab, který se jako bojovná rostlinka protlouká betonem chodníku: „holé stopky rybízu / jemné jak konec žil“.
V Česku prozatím vyšlo sedm sbírek Petra Hrušky, tento českoněmecký výbor obsahuje básně z posledních let, vychází u příležitosti Česka jakožto hlavního hosta Lipského veletrhu. Poslední překlad básní tohoto v současné době nejvýznamnějšího českého básníka vyšel v roce 2008, takže bylo na čase vydat básně nové. Překladatelka Martina Lisa tuto něžnou poezii zdařile převedla z jednoho jazyka do druhého.
Z každé Hruškovy řádky, ať už je konstrukce utkaná slov jakkoli nepoddajná, je cítit soucit s místy a lidmi, kteří nezapadají do společensky etablovaných rastrů normality nebo se vymykají jakékoli definici. Za každou temnou předtuchou se skrývá záblesk naděje, ovšem najít ho, to vyžaduje obrovskou pozornost – pozornost, která se nevyhnutelně dostavuje ponořením se do Hruškova kosmu. Jakkoli ztraceně hlasy v jeho básních mohou znít, nakonec najdou východisko, které vede Někam domů – zda se tohle doma nachází na nějakém pevně daném místě ve vnějším světě nebo v nitru člověka, to už rozhoduje každý sám se sebou.
březen 2019