Budoucnost práce  Tlak na inovace v montovně Evropy

Budou ženy v budoucnu rovnoprávnější? Nahradí dělnickou práci roboti? Budeme umět zacházet lépe s daty, která lítají všude kolem nás? Právnička a odborářka Šárka Homfray nabízí dvě varianty a vysvětlení, proč se nestane ani jedno.

Futurologové a futuroložky mají už docela konkrétní představy o tom, jak by svět za 10 let mohl vypadat, stejně jako o tom, jaká rizika a jaké příležitosti společnost v následujícím období čekají. Aniž bych se jim chtěla plést do řemesla, zalovím trochu ve své zásobě přání, očekávání, obav a cynického zklamání plynoucího ze životních zkušeností. Nabízím dvě varianty a také pár poznámek k tomu, proč ani jedna z nich nenastane.

Varianta velmi optimistická

Franta s Marunou se probudili k hotové snídani, kterou jim připravila jejich chytrá kuchyně. Ono teď je vlastně chytré už všechno, včetně záchodu, a hlavně Maruně tak ubyla strašná spousta starostí a práce. Prádlo se dělalo samo, nákupy se dělaly samy, vaření, nádobí, všechno. Voda se recyklovala, odpadů bylo málo, elektriku měl každý z velké části svou solární, bylo vidět, že do těch chytrých a taky zelených technologií pro domácnost se dost investovalo. Nejspíš i do továren a dalších velkých provozů, do toho už Franta s Marunou tolik neviděli, ale změn v domácnosti si nevšimnout nemohli.

Z toho chytrého záchodu šly informace na eDoktor.cz, algoritmus nejdřív vyhodnotil, jestli náhodou nestačí doplnit nějaké vitamíny nebo zvýšit dávku už předepsaných léků, než zjištění případně poslal opravdickému živému doktorovi. Těch bylo docela málo, jako koneckonců celé řady odborných profesí. Ale digitalizace ubrala banální práci, tak se experti placení z veřejných peněz mohli věnovat jen tomu složitějšímu a pracovat 4 hodiny denně, jako všichni ostatní – včetně Franty s Marunou.

Ta práce byla taky jiná. Maruna se z jakéhosi papírování přemístila do plánování celoživotních kurzů a rekvalifikací. Tam se i s Frantou seznámila – ten teď programoval, kontroloval a udržoval roboty, kteří dělali „jeho“ práci. Měli dvě děti a díky tomu, že se pracovalo tak málo, měli na ně spoustu času a sami na sebe taky. Franta s Marunou byli spokojení, jen občas přemýšleli, kam vlastně jdou všechny ty informace z chytrých ledniček a záchodů. Prý se ale tohle nějak řeší, aby to bylo bezpečné, tak co oni se s tím budou trápit.

Varianta jen mírně skeptická

Franta s Marunou vstávali ve čtyři ráno, aby stihli směnu od šesti. Na snídani moc čas nebyl, kafe a cigáro to zalepí jako vždycky. Den ve fabrice nějak přežijou, Maruna má kvůli dětem kratší úvazek, tak se snad navečeří, Franta jede jako vždycky šestnáctky, tak se zítra normálně nasnídá. Dělali to tak prývšichni z jejich směny. Management možná pracuje jinak. Ale těžko říct, nikoho takového už vlastně dlouho neviděli.

V nacpaném ranním autobuse jedoucím přes kouřem přidušené město někomu přes rameno zahlédli zprávu o tom, že automatizace postupuje úspěšně a řadu nepříjemné práce nahradili roboti. Trochu se pousmáli. Namísto dělníků nahradili roboti manažery – těm už se tak nějak eklovalo používat stále drsnější a drsnější metody motivace, ale když se furt daní hlavně lidská práce, a té je málo, musí se prostě makat a makat. Aby sis něco vydělal a aby došlo i dost státu. Robotům se neekluje nic, ani bičování ďělňasů na šestnáctkách v montovně Evropy.

Důchodci sice živoří, protože těch pár pracujících to prostě neutáhne, ale ono to zas tak moc nevadí. Tihle to nějak doklepou, a nových zas tak moc nebude. Průměrná délka dožití se sice zvyšuje, ale tak nějak jinde ve světě, tady moc ne. Nových lidí se pořád moc nerodí. Vrchní rozroďovači sice dělají, co můžou, dokonce zakázali všechny potraty, ale nestačí to. Začíná se mluvit o tom, že by méně dívek mělo studovat. Ten diplom jim je na mnohaleté mateřské, ale rozhodně ne dovolené, stejně k ničemu – ani pokaděný zadek tím neutřou. Franta s Marunou se zmítají mezi chronickou únavou a radikalizujícím se naštváním, je otázkou, co z toho nakonec převáží.

Covid jako disruptor nebo akcelerátor

Jedna z lekcí, kterou nám onemocnění Covid-19 uštědřilo, je poznání, že věci se skutečně můžou změnit v podstatě ze dne na den. Druhou takovou lekcí pak bylo zjištění, že s nečekanými výzvami si málokterý stát ví rady, každý však tak nějak po svém. Jsou státy, kde poslední dva roky přinesly jen zmar a chaos. Pak jsou státy, kde přinesly i nová poznání například o robustnosti veřejného zaměstnávání, důležitosti péče nebo síle planety, která skutečně nepatří jen lidem. No a pak jsou státy, které proti zmaru a chaosu vytáhly do boje dvě zbraně dnes už starého světa – populismus a konzervativní ekonomické teorie. Asi nemusím příliš napovídat, do kterého tábora se směle řadíme my.

Hlavy v postsocialistickém písku

Když je potřeba ukázat, že proti pandemii něco děláme, zavřeme lidi doma. Teda lidi, zavřeme seniory v domovech důchodců a doma zavřeme děti. Jo a s nimi jejich matky. Lidi musí totiž hlavně chodit do práce. Když je potřeba ukázat, že po bezprecedentním období s nečekanými dopady na veřejné rozpočty něco děláme, co uděláme? Nasadíme politiku tupých škrtů bez ohledu na to, jak to po minulé finanční krizi bylo naprosto k ničemu a jak dnes i lidé jako Mario Draghi proti tomu varují. Nic jiného neumíme a nic jiného jsme se za posledních 30 let nenaučili a ani naučit nechceme. Neplatí to jen pro nás, ale i pro některé naše souputníky.

Od sousedů a sousedek v Polsku a Maďarsku bychom se neměli učit, jak upevňovat konzervativní a autoritářské tradice a proti společenským změnám, kterým nerozumíme a kterých se bojíme, bojovat jejich ignorováním nebo dokonce pokusem o zákaz. Měli bychom se spíše poučit, jak je jednoduché spadnout do králičí díry zpátečnictví spojeného s ukrajováním demokracie. Pokud se nechceme uzavřít v nějakém postsocialistickém skanzenu strachu z neznámého, nemůžeme si to dovolit. Časy se mění příliš rychle na to, abychom lpěli na starých řešeních.

Pandemie nám nabídla celou řadu lekcí, z nichž ovšem u nás celá řada jaksi proletěla nad našimi hlavami. Pozornost, kterou si vynutily naše domovy a ta spousta práce a péče v nich, nevedla k celospolečenské debatě o jejím nerovnoměrném zatížení, které do budoucna zkrátka nebude výhodné pro nikoho. Namísto toho, abychom si uvědomili společenskou nezbytnost veřejných služeb, včetně zdravotnictví a fungující administrativy, posílili jejich vyčerpané kapacity a vedli seriózní debatu o nezbytné modernizaci a reorganizaci, pouze jsme někomu zatleskali, někomu vynadali a jedeme po linii tupých škrtů, jako by tady posledních 10 let vůbec nebylo.

Výsledkem toho bude, že za 10 let už na nás čeká jen úplný rozval těchto segmentů, kdy současné ceny zubních korunek budou jen milou vzpomínkou, protože dostupného nebude už v zásadě nic. Prázdné (a nebezpečné) fráze o potřebě štíhlého státu zaznívají kupodivu i od lidí, kteří v jiných oblastech podobnou zabržděností ve schématech z dob před minulou finanční krizí netrpí. A namísto toho, abychom se bavili o veřejném zaměstnávání jako nástroji stabilizace pracovního trhu s potenciálem vyšší odolnosti vůči nečekaným výkyvům, dohadujeme se, kdo měl v pandemii větší hlad a komu přišly kompenzace dříve a komu později. Zatímco ti, kteří pandemii ekonomicky nepocítili vůbec nebo na ní dokonce vydělali, usilovně předstírají, že tu vůbec nejsou.

Optimismus má mít své limity

Ne všude mají z budoucnosti takový strach, jako my. V Evropě existuje řada měst i celých států, ve kterých to lepší ze smart budoucnosti můžeme zažívat už teď a dokážu si představit, že taková Barcelona bude jednou z destinací nového odlivu mozků, kterým zastarávající a zaostávající domácí prostředí bude mít čím dál míň co nabídnout. Nové příležitosti budou čekat třeba i na mladé vědkyně, od kterých se u nás kdo ví proč stále očekává hlavně péče o děti. A z montovny Evropy postupně nejspíš odejdou i všichni ti, kdo budou mít možnost si jen kousek za hranicemi vydělat za podobnou práci o něco více. Naše „tradiční“ ekonomika levné práce totiž v kontextu nastávající inflace totiž bude pro celou řadu lidí už reálně ekonomicky neúnosná.

Ale zpět k těm světlejším zítřkům a smart domácnostem, městům i celým zemím. Není rozhodně na místě být pouze technooptimisté. Je potřeba se s Frantou a Marunou ptát, kam jdou všechna ta data, kdo s nimi nakládá, hledat možnosti efektivní regulace, které ochrání a zároveň nezadusí, a také se ptát, kdo bude hlídat hlídače. Na takovou debatu je ale potřeba mít know-how.

Nic z toho u nás nefunguje. Politická elita má (až na čestné výjimky) vesměs velmi malou kapacitu na to, aby se analyticky a kriticky zabývala současným technologickým vývojem a riziky, které může přinést, případně výhodami, které z něj lze těžit. Bude se tak nejspíše i nadále omezovat na obecné proklamace typu „Podpoříme chytré investice“ a pod ně se vleze cokoli, co tak zejména technooptimistický byznys označí.

Žádná kaše se nejí tak horká, jak se uvaří

Vysvětlila jsem, proč se za 10 let nemůžeme dočkat optimistické varianty, i když technologicky by možná byla. Pokusím se teď – navzdory své imanentní skepsi – najít i několik faktorů, které zabrání variantě jen mírně pesimistické.

Jedním z nich je skutečnost, že naše země a dokonce ani náš postsocialistický tábor nežijí ve vzduchoprázdnu. Jak unijní vlivy a regulace, tak i jiný vývoj na mezinárodní sféře budou do značné míry korigovat směry, kterými se lokální vlády budou ubírat. To samo o sobě nemusí být důvod k optimismu, zas nebuďme nekritičtí. Ale minimálně některé trendy by to mohlo ovlivnit směrem, který v budoucnu bude k žití.

Dalším z takových faktorů by mohlo být to, že i když na nejvyšší politické úrovni jsou inovace, kreativní řešení a schopnost inspirovat se někde jinde v podstatě nedostatkovým zbožím, neznamená to, že tomu je tak v celé společnosti. Je možné, že se přeci jen některé cesty časem otevřou: jak inovacím, tak kritickému náhledu na ně. A v neposlední řadě budu věřit tomu, že dostatečné části naší společnosti je přeci jen vlastní alespoň jakési elementární množství sociální citlivosti.

březen 2022