Specifické fobie  Motýl, můj nepřítel

Strach z pavouků je běžný a společensky přijatelný. Ovšem se svým panickým strachem z motýlů naše přispěvatelka Isabelle Daniel znovu a znovu naráží na nepochopení. Společné tyto fobie mají to, že jsou jen zřídka opodstatněné. Což ovšem těm, kdo jimi trpí, nijak nepomáhá. Mají ale i důvod k radosti.

Jen si to představte, máte piknik s přáteli – na krásné louce u lesa. Slunce svítí. V piknikovém koši čeká káva a koláč, louka nádherně voní trávou a jarem. Kamarád řekne nějaký vtip, vy se zasmějete. Život je krásný a klidný. Na důkaz toho kolem proletí motýl. V tom vaše kamarádka vyskočí z deky, začne hystericky řvát a mávat kolem sebe divoce rukama.
 
Ta kamarádka jsem já.
 
Mám strach z motýlů. Panický strach. Proto mě ve skutečnosti nikdy nenajdete na jaře na louce u lesa na piknikové dece. Jenže motýli nežijí jen v přírodě. Ale i ve městě. Poletují i betonovou pouští, nezaleknou se mračna výfukových plynů, najdete je na balkonech městských bytů a občas zabloudí i do kanceláře nebo školní třídy.
 
Strach z motýlů – odborně: lepidopterafobie – patří mezi vzácný druh specifických fobií. Tak se v psychologii říká úzkostným poruchám, při kterých paniku vyvolávají specifické objekty nebo situace. Podle odhadů Spolkové psychoterapeutické komory nějakou specifickou fobií v průběhu života onemocní asi 19 procent lidí. Hodně z nich trpí panickým strachem ze zvířat. Mezi časté fobie patří také strach z injekční stříkačky, výtahu nebo létání.

Kdo má strach, je ve výhodě

Motýlů se bojím odjakživa. Vrozená však specifická fobie není. „Pro specifické fobie platí to, co pro všechny psychické poruchy: nemají příčinu,“ říká Ulrike Lüken, profesorka psychoterapie na berlínské Humboldtově univerzitě. Zda onemocníme úzkostnou poruchou, závisí na jednu stranu na naší vulnerabilitě. Lüken hovoří také o „batohu, který si všichni nosíme s sebou“: v tom bývají – i dědičně podmíněné – předpoklad zatížení, onemocnění v raném dětství, ale také individuální temperament. V průběhu života se pak přidávají takzvané stresory, které mohou být spouštěčem úzkostné poruchy.
 
To, že má tolik lidí strach z „vlastně zcela neškodné havěti“, má i své důvody související s evolucí, vysvětluje Lüken. V pravěku byli prý lidé, kteří se uměli uchránit před jedovatými pavouky nebo hady, „evolučně ve výhodě“. Náš mozek je proto evolučně přednastaven na to mít z těchto zvířat strach – i když dnes už s nimi téměř nepřicházíme do kontaktu.
 
Lidem trpícím strachem z pavouků závidím to, že jejich panika je společensky přijatelná. Ten, kdo se kvůli setkání se sekáčem rohatým bojí jít do sklepa, je považován za jakž takž normálního. Ovšem moje lepidopterafobie je společensky nepřijatelná. V době vymírání hmyzu, kdy je dokonce trendem mít na balkoně bytu ve velkoměstě hmyzí hotel, bývá odmítnout pozvání na piknik z důvodu strachu z motýlů v nejlepším případě přijímáno s pobavením, většinou ale doplněné nevěřícným vrtěním hlavou nebo totálním nepochopením. Pro mnoho lidí je navíc motýl symbolem něčeho přírodně estetického. Vy vidíte křehké stvoření, které dává na odiv své nádherné zbarvení. Zatímco já vidím trochu chlupatého tvora, který zcela nekontrolovatelně létá všude kolem. Jeho nebezpečně křiklavé zbarvení mi říká: pozor, nebezpečí!

Nejděsivější dětská kniha na světě

Specifické fobie jsou charakteristické svojí iracionalitou. Samozřejmě není zcela vyloučené, že ve středoevropském sklepě narazíte na jedovatého pavouka na útěku, letadlo, jímž letíte, bude mít nehodu, nebo jakožto první člověk na světě spadnete z vyhlídky Empire State Building. Pravděpodobnost takových událostí je ovšem tak malá, že extrémní strach z pavouků, létání a výšek je zcela neoprávněný. To arachnofobici, aviofobici a akrofobici samozřejmě vědí.
 
I já vím, že ty malé pestrobarevné potvory neskýtají žádné reálné nebezpečí. A přesto nejsem schopná dotknout se novin, v nichž článek o biodiverzitě doprovází fotografie babočky paví oko, nebo neteři předčítat z knihy Tuze hladová housenka, což je podle mě nejděsivější dětská kniha na světě. Během rešeršování zvířecích fobií jsem se dozvěděla, že někteří arachnofobici se začnou potit hned, jakmile zaslechnou nebo si někde přečtou slovo pavouk. Hned jsem se cítila trochu normálnější.
 
To, že i přes všechny znalosti máme strach z neškodných zvířat, předmětů či situací, souvisí také s takzvanými podmíněnými reflexy spojenými se strachem. Náš mozek si vlivem negativních zkušeností při učení v podstatě neutrální vzruchy jako třeba pohled na pavouka nebo jízdu výtahem s nebezpečnými vzruchy. To dokázal americký psycholog John B. Watson v roce 1920 svým pokusem Little Albert (Malý Albert), který dnes působí poměrně brutálně: Watson kojenci Albertovi znovu a znovu ukazoval bílého potkana. Při ukazování se pokaždé ozval děsivý zvuk, Watson mlátil kladivem do železné tyče. To se opakovalo sedmkrát a Albert při opětovném spatření potkana reagoval intenzivními symptomy strachu. Dva měsíce po experimentu dítě spatřilo potkana a lezlo pryč, co nejrychleji to šlo.

Čím specifičtější fobie, tím jednodušší terapie

Vzít nohy na ramena, když mám strach, bývá i moje reakce. Před několika týdny jsem v parku na zemi v dálce před sebou uviděla motýla, jak se sluní. To, že jsem ho téměř potkala, ve mně vyvolalo středně velký šok, od té doby se tomuhle parku vyhýbám.
 
Psychologové tvrdí, že vyhýbáním, které praktikují téměř všichni fobici, se fobie jen zhoršuje. Protože vyhýbání podporuje strach ze strachu – který zase vede k omezením v běžném životě. Silná fobie z psů tak prý může být zapříčiněna „negativní zkušeností při učení“ jako třeba kousnutím psa v dětství. Když se daný jedinec později vyhýbá všem situacím, kde lze na psa narazit, chybí nová zkušenost spočívající v tom, že „ne všichni psi koušou“.
 
Specifické fobie jsou tedy považovány za vyloženě dobře terapovatelné. „Při monosymptomatických fobiích bez ko-morbidity zpravidla postačuje krátkodobá terapie čítající celkem 12, maximálně 24 hodin,“ říká Lüken. Už jen samotná „expozice“, tedy konfrontace s objektem strachu, může podle ní vést ke zřetelnému zlepšení.
 
Důvod: strach je – zdravý a důležitý – reflex. Když máme strach, mobilizuje naše tělo veškerou energii, která je potřeba na útěk nebo souboj. Když se vystavujeme delší dobu iracionálnímu spouštěči strachu, symptomy strachu ubývají: učíme se, že strach lze vydržet; že když nás ve sklepě pozoruje pavouk nebo kolem nás proletí motýl, neumíráme ani nepadáme do mdlob.
 
Tolik teorie. O tom, jestli se na mě osvědčí metoda expozice, mám jisté pochybnosti. Každopádně jsem si předsevzala příští jaro zkusit piknik na louce. Naštěstí teď začíná podzim.

září 2021