Surreálná zvířata  Krásná a svobodná

V surrealistických dílech se to vždy hemžilo zvířaty a hybridními tvory. Ovšem až nyní se celé bestiárium surrealistického hnutí shromáždilo v Muzeu Maxe Ernsta v Brühlu, městečku nedaleko Kolína nad Rýnem. Kurátor Jürgen Pech v rozhovoru prozradil, co má s jeho výstavou „Surreálná zvířata“ společného dotěrné prase žijící v Toskánsku.

Čím jsou zvířata v surrealistické tvorbě charakteristická? Co mají vystavená díla společného?

Surrealismus není umělecký sloh jako impresionismus, expresionismus nebo kubismus, ale postoj vůči skutečnosti. Ve slovníku Dictionnaire abrégé du surréalisme (Zkrácený slovník surrealismu), který byl publikován roku 1938, lze najít popis pojmu „zvíře“, jehož autorem je výtvarník, spisovatel, kronikář a sběratel Georges Hugnet: „Zvířata jsou krásná, protože jsou nahá – i v nitru.“ Tato krása je charakteristická pro zvířata surreálného bestiária, dále je to jejich svoboda – jak na rovině interpretačních možností, tak na rovině nepříslušnosti k národu, státu nebo náboženství.

Všichni umělci zastoupení v naší výstavě buď spadají do surrealistického hnutí nebo jejich díla byla k vidění na mezinárodně koncipovaných výstavách. Tuto různorodost nyní reprezentuje 74 výtvarných umělců a umělkyň a také spisovatelů a spisovatelek. K vidění a čtení je směsice rozličných, zcela protichůdných úhlů pohledu a tvůrčích postupů. Zároveň výstava skýtá přehled od počátků surrealistického hnutí v polovině dvacátých let až po poslední manifesty v letech šedesátých.
 

Surreálná zvířata a hybridní tvory v dějinách umění neznáme až od surrealistů a pouze euroatlantické provenience. Na jaké vzory surrealistická zvířata navazují? V čem je přesahují?

Jedním ze zdrojů surrealistické vášně pro hybridní tvory je samozřejmě znalost literatury a výtvarného umění minulosti a sice jak v evropských tak mimoevropských kulturách. V centru výstavy stojí antické mytologie a středověké pověsti. Minotaurus například utvářel titulní strany francouzského časopisu Minotaure, který vycházel od roku 1933 do roku 1939. Ženské bájné obludy neboli chiméry jako sfingu nebo meluzínu lze najít v dílech Leonor Fini, Maxe Ernsta nebo René Magritta.

V surrealismu vznikly hybridy ale také skupinovými experimenty a přesahují tím vzory minulosti. Pro společně vytvářené kresby nebo texty přispěl každý účastník a účastnice hlavou, tělem a nohama respektive subjektem, objektem a přísudkem, čímž myšlení řízené rozumem ztrácí platnost.

V úvodu jste se zmínil o různorodosti úhlů pohledu a tvůrčích postupů. Jaké individuální pozice se za surrealistickými zvířaty mohou skrývat?

V surrealistickém kosmu existovalo několikero dvojnadání. Někteří umělci tak byli činní například i jako básníci/řky, jako například Hans Arp, Max Ernst, Gisèle Prassinos, Dorothea Tanning a Unica Zürn.

Soukromou ikonografii s vědomě zvoleným zvířetem jakožto emblémem daného díla lze v případě Leonor Fini najít kočku, u Maxe Ernsta ptáka nebo u Dorothey Tanning psa, přičemž daná volba zvířete se shoduje s tím, co figurovalo v dětství, prostředí nebo životní zkušenosti daného umělce/kyně.

Jaký vztah mají surrealistická zvířata ke svým „vzorům“ v přírodě? Jaký význam jim jejich tvůrci/kyně přisoudili?

Vyzdvihnout lze kombinace ryb a ptáků. Lze je chápat jako symbol surrealismu, který ruší protiklady. Symbolizují ponor do jiných, nových a rozšířených stavů vědomí a názorně zobrazují zároveň surrealismem žádané zcizení, vykořenění věcí.

Rybu najdeme i v prvním čísle časopisu La révolution surréaliste (Surrealistická revoluce). Do kresby tuší, která znázorňuje lososa, je vepsáno slovo surrealismus a připojeno oznámení: „Stojíme na prahu revoluce. Můžete se jí zúčastnit.“ Vzácná  ryba se ovšem nevztahuje pouze na podmořské zkoumání nevědomí, ale zároveň poukazuje na automatický text Poisson soluble (Rozpustná ryba), kterým André Breton doplnil svůj krátce předtím vydaný Manifeste du surréalisme (Manifest surrealismu).

Na výstavě v Muzeu Maxe Ernsta jsou k vidění také díla osmi českých surrealistů/tek. Vyznačují se nějakým společným přístupem k tématu „zvířata“?

Čeští surrealisté/ky, kteří jsou do výstavy zahrnuti, se narodili v letech 1899 a 1936. Společný jmenovatel lze vnímat nanejvýš co se tvůrčích postupů týká, protože Adolf Hoffmeister, Jiří Kolář, Ivo Medek Kopaninský, Jindřich Štyrský a Karel Teige jsou zastoupeni kolážemi, Marie Černínová pod svým pseudonymem Toyen svým cyklem kreseb Tir, v němž se brutalita válek rozšiřuje na zvířecí říši, dále Milan Nápravník fotografií a Jan Švankmajer krátkým filmem Historia Naturae (Suita), který vznikl roku 1967.
 

Zvířata v tvorbě surrealistů zaujímají výsadní postavení. Přesto se dosud v podstatě nekonala žádná výstava, které by se tímto bestiáriem explicitně zabývala. Jak vás napadlo tuto mezeru vyplnit?

Nápad k této doposud netematizované perspektivě pojmout surrealismus historicky vznikl už dávno. V roce 1997 jsem společně s odborníkem na de Chirica Gerdem Roosem měl možnost být kurátorem výstavy Arnold Böcklin – Giorgio de Chirico – Max Ernst: Eine Reise ins Ungewisse pro Kunsthaus Zürich, Haus der Kunst v Mnichově a Berliner Nationalgalerie. Oba jsme studovali na Univerzitě v Bonnu a měli jsme tak možnost se znovu potkat. Během následné dovolené v Toskánsku jsme si vzájemně navrhli další témata výstav a inspirovalo nás tehdy také vtíravé prase pronajímatele domu.

Obsahuje výstava nějaká díla, která Vás osobně obzvlášť oslovují?

Mým osobním favoritem je celá výstava sama o sobě a její poetická atmosféra, neboť šíři surreálných výrazových prostředků a pozic zobrazuje nejen obsah, ale i způsob prezentace samotný je věrný surrealistickým postupům: vědomá rozhodnutí, asociativní principy a především práce s náhodou. Kromě toho se dbalo na vystavění oblouku napětí, aby byl názorně zobrazen princip kombinatoriky kontrastů, který Max Ernst definoval následovně: „Technika koláže je systematické vykořisťování náhodného nebo uměle provokovaného setkávání dvou nebo více bytostně cizích realit na zjevně k tomu nevhodné rovině – a jiskra poezie, jež přeskočí při přiblížení těchto realit.“
 

listopad 2021