Co je to inteligence? Je postačující jen inteligentně působit? Je k takovému napodobení potřebná inteligence? Co je to nápodoba? Pokud čtenář nesmyslu dá smysl, je inteligentní?
Co je to Turingův test? Vymyslel jej britský matematik Alan Turing, jeden z průkopníků výpočetní techniky. Definice Turingova testu zní přibližně takto: počítač lze označit za „inteligentní“, podaří-li se mu (v průměru) oklamat lidi tak, že si jej pletou s člověkem, přesněji, nejsou schopni zodpovědně rozhodnout, kdo je kdo. Pokud k tomu dojde, říkáme, že takový algoritmus prošel Turingovým testem. Pravdivý by měl být i opak: tvůrce, jehož promluvu lze napodobit na počítači a přesvědčit další osobu, že jde o lidský výtvor, nelze považovat za skutečně inteligentního.Turingův test zkomplikoval snahu o definici inteligence a mimo jiné nám ukazuje, že to, co nazýváme inteligencí, nemusí ve skutečnosti vůbec být „inteligentní“, ale stačí, když to tak jen vypadá a působí. Je inteligentní to, co inteligenci dokáže napodobit? Je k takové nápodobě potřeba inteligence? A co je to nápodoba? Co když si příjemce sdělení inteligentní dojem jaksi „domyslí“? Když čtenář textu napsaného generátorem náhodných slov dospěje k pocitu, že text je inteligentní, je onen čtenář inteligentní? Je inteligence závislá na živé formě? Lze zcela nahodile vytvořit text, který by si šlo splést s dílem například slavného filosofa? No, zdá se, že ano.
Alan Turing, ca. 1930
| Public domain
Sokalova aféra
V roce 1996 se fyzik a matematik Alan Sokal rozhodl, že si své přemýšlení o inteligenci a o Turingově testu ověří a publikoval v kultorologickém časopise Social Text článek s názvem Překračování hranic: k transformativní hermeneutice kvantové gravitace (Transgressing the Boundaries: Towards a Transformative Hermeneutics of Quantum Gravity). Sokal donutil intelektuály k zamyšlení. Šlo o to, že jeho text je plný sofistikovaných vět a „myšlenek“, obsahuje mnoho odkazů na slavná jména, odvolává se na různé studie, ale celý text je absolutní nesmysl ve stylu dada. Text prostě připomíná typický výstup z generátoru náhodných slov.Jakési osvícení čtenářů se ovšem dostavilo až v okamžiku, kdy sám Sokal v jiném časopise tento vtip prozradil. Musel totiž nějaký čas počkat, než se článek stane slavným. A slavným se skutečně stal. Stačil týden. Nicméně kauza se v médiích probírala další dva roky a jakožto Sokalova aféra je známý jako přelom ve vnímání lidského myšlení. Do odhalení samotným autorem nikoho kupodivu nenapadlo, že se obdivuje absolutní nesmysl. Experiment se vydařil (a mnoho lidí se urazilo). Ti méně vztahovační dostali nový impulz k přemýšlení o mnoha nových souvislostech. Podobných „textů“ bylo během následujících let publikováno více a vždy věc musela být odhalena až samotnými autory.
Vedle Sokalovy aféry, kdy autor záměrně vytvořil nesmyslný text, existují i počítačové simulátory přímo sestrojené k psaní textů i celých článků. Vložíte-li do nich například postmodernistické texty, jsou schopny s pomocí takzvané rekurzivní gramatiky jednotlivé věty randomizovat a vytvářet tak mluvnicky správné, ale naprosto nesmyslné výtvory, které jsou k nerozeznání od textů například filosofů Derridy nebo Hegela. A jsme zase u těch samých otázek. Co je to inteligence? Je postačující jen inteligentně působit? Je k takovému napodobení potřebná inteligence? Co je to nápodoba? Pokud čtenář nesmyslu dá smysl, je inteligentní?
Dada simulátor
Jeden z takových simulátorů vytvořil v roce 1996 Andrew C. Bulhak na Monashově universitě v australském Melbourne. Nazval ho dada simulátor (dada engine). Funguje na principu analýzy statistického výskytu slovních spojení v mediálním prostoru a jejich náhodného generování. Nejde o nic neobvyklého, algoritmy dospějí vždy ke stejným výsledkům, případně velmi podobným. Stačí si vybavit, jaká klišé se na člověka valí, když slyší jazyk reklamy či korporátní slang. Dada simulátor však umí i rafinované kousky:Hlavním tématem Rushdieho díla není teorie, jak by se mohlo na základě dialektického paradigmatu reality jevit, nýbrž preteorie. Předpokládáme-li neosémanticistní paradigma diskurzu, docházíme k poněkud ironickému závěru potvrzujícímu jistou signifikanci sexuální identity. Lze tu odhalit mnoho narací týkajících se spisovatelovy pozorovatelské role. Lze říci, že platí-li myšlenka kulturní narace, musíme volit mezi dialektickým narativním paradigmatem a neokonceptuálním marxismem. Sartrova analýza kulturní narace předpokládá, že společnost má paradoxně objektivní hodnotu. Z premisy neodialektického paradigmatu sebevyjádření vyplývá, že vědomí lze využít k upevnění hierarchie, avšak pouze tehdy, jsou-li realita a vědomí odděleny; není-li tomu tak, můžeme předpokládat, že jazyk má specifický význam sám o sobě.
(citováno podle knihy libanonsko-amerického esejisty Nassima Nicholase Taleba Zrádná nahodilost)
V mládí jsem měl rád některá díla Nietzscheho. Velice často v nich kritizuje Hegela, často víc než jen kritizuje – bývá vůči němu ironický, jízlivý, posměšný a často přímo naštvaný. Malé zamyšlení pro čtenáře: kdo je autorem následujícího věty?
Různé stupně postupu myšlenky mohou totiž vznikat buď s vědomím nutnosti, se kterou se každý příští stupeň vyvíjí a podle které se může naskytnout jen tato určitost a tvar – anebo mohou vznikat bez tohoto vědomí, po způsobu přirozeného, jakoby náhodného vznikání, takže pojem působí sice uvnitř podle své důslednosti, ale tato důslednost není vyjádřena, podobně jako v přírodě ve stupních kmene stromu vznikají větve, listy, květy, plody, každé pro sebe, ale tuto následnost řídí a určuje myšlenka, anebo jako se u dítěte projevují postupně tělesné schopnosti a zejména duševní činnosti, prostě a s takovou samozřejmostí, že rodiče, kteří to prožívají po prvé, patří jako na zázrak, odkud se to všechno vzalo, ačkoli to všechno tu již bylo uvnitř a nyní se to ukazuje, a celý sled těchto jevů je pouze tvarem, posloupností v čase.
Otázka, kdo je v případě tohoto textu vlastně inteligentní, je nejen filosofická, ale také dosti znepokojující. Sílu a odvahu na to upozornit měl Nietzsche. Jako první! Další kritici již nemuseli být tak odvážní – cesta k analýze bez zbožného uctívání Hegela již byla otevřena. Myslím, že Nietsche by Sokalovi nenaletěl.
listopad 2020