Nuda  Věčný pocit neděle

Básnířka Bernadeta Babáková karanténu prožívá jako koktejl malátnosti, povinností, smutku a nudy. Posvátné tady a teď je nemožné, existuje už jen nekonečné teď. Vystačí si s vlastní imaginací?

Současnost mi ze všeho nejvíc připomíná náladu pozdního nedělního odpoledne z mého dětství. Konec víkendu. Co jsme nestihli doteď, už nedoženeme, zásoby dobrot došly, nelze se už těšit na žádnou návštěvu ani dobrodružný podnik. Všechno dobré jsme si už zažili a teď už lze jen s obavami očekávat nadcházející povinnosti, dodělat nejnezbytnější resty. Koktejl malátnosti, povinností, smutku a nudy. Podnájem čtyř holých stěn velí zapojit imaginaci. Spíš než na Camusův Mor myslím na Londonova Tuláka po hvězdách. Umělci by to dnes měli mít nejjednodušší, vystačí si přeci s vlastní fantazií. Pohyb našich těl je možná omezen mnohými zákazy, ale naše mysl se může svobodně toulat časem i prostorem. Nemám svěrací kazajku hrdiny Tuláka po hvězdách Eda Morella, ale povinná rouška jako by byla jejím zastupujícím znakem.

Umělci: kdo je dneska potřebuje? Kulturní instituce jsou zavřené, kulturní akce zrušené. Metafory o současné pandemii přicházejí i bez básníků. Krize kolem koronaviru je označována jako zasloužená dovolená, nová příležitost, varovné znamení či výhružné pokárání Země, která nás poslala jako zlobivé děti za trest do pokoje, abychom přemýšleli, co jsme to provedli.

Jsem unavená.

Začínám mít neuvěřitelnou averzi k práci s počítačem. Všechna komunikace probíhá online, všechna práce je online, všechna komunikace ohledně práce je online. Vytvořit soubor, uložit, sdílet, dát o tom vědět, vykázat akci a pak aktualizovat komunikační kanály a doufat ve zpětnou vazbu. Někdy se dostaví, někdy ne. Nebo je tak rozpačitá a promítá se do ní tolik úzkosti, rezignace nebo posledních zbytečků vybičovaného optimismu (#staypositive), že si přeji, aby raději zůstala v hlušině kyberprostoru.

Je asi dvacátý den karantény a nám všem zoufale chybí spontaneita. Žádná náhodná setkání, lebedění na vyhřáté mezi, procházka v parku, necelá hodinka před zavíračkou ve stálé expozici nebo dvě minuty ticha a vlhka v chrámové lodi. Pečlivý rozvrh práce nahradil první dny zmatku, které se z počátku jevily jako připomínka dávných chvil s příslibem záškoláctví. Šok a první reakce. Obligátní uklizené šuplíky, zašité ponožky, dopsané náměty a adaptace. Režim uhelných prázdnin po pár dnech vystřídala zběsilá dobrovolnická činnost. Šijeme roušky, vyvařujeme roušky, roznášíme roušky. Pozoruju, jak karanténa změnila život divadelního režiséra, rekvizitářku a herce a myslím při tom na pohádku O třech přadlenách. Až skončí karanténa, kdo z nich bude mít spodní ret přepadávající přes bradu, kdo palec ruky o velikosti dětské hlavičky a kdo sloní nohu od šlapání šicího stroje? Fyzická práce při dodržování hygienických pravidel vytváří opodstatněnou záminku k setkání. Šití ochranného materiálu je novodobá verze draní peří. Místo praskání ohně v kamnech drnčí stroj Overlock. Mám ruce jako prastará babička, s ještěřími šupinami místo kůže.

Po dvou týdnech, kdy se šicí stroje zavařily náporem nevídané práce i přes víkend, kdy dlaně otupěly vůči horké páře i špičkám špendlíků, se marně snažím přihlásit do informačního systému vysoké školy, kterou studuji. Je přetížený. Po sedmém a dalším spadnutí webového rozhraní si pokaždé něco přeji. Jako když v létě noční oblohu křižují perseidy.

Změnil se čas, ze soboty na neděli jsme byli doma o hodinu méně. Navíc se teď mnohem poději stmívá. Když zrovna nesněží, sedíme s čajem a cigaretou na balkóně. Za dveřmi mobily a počítače cinkají notifikace. Čtrnáct dní dobrého pocitu, že krizi vzdorujeme prospěšnou prací, skončilo. Pod křídly příspěvkových organizací a vysokých škol si nechci domýšlet, jak jsou na tom mí přátelé na volné noze.„Ten mezní moment, kdy se ještě dá odvolávat na nouzový stav a kdy už je třeba hledat způsoby další existence za nových podmínek, jsem prošvihla nejen já.“

Ten mezní moment, kdy se ještě dá odvolávat na nouzový stav a kdy už je třeba hledat způsoby další existence za nových podmínek, jsem prošvihla nejen já. Bolí mě hlava z upřeného zírání do obrazovky, kterým se teď snažím kompenzovat měsíc krizového režimu, co prošuměl. Ulice je tichá, obvyklé pondělní a páteční drkotání koleček studentských kufrů přes dlaždice chodníku zmizelo. Na to melancholicky nevzpomínám. Za srdce mě mnohem víc berou temná prázdná okna knihovny na protější straně ulice. Aspoň za nimi ale není žádný soused, který by nechal naše balkonové sedánky rozehnat přivolanou policejní hlídkou. Jsem unavená ze všech sociálních sítí. Veškerá sebeprezentace se teď přesunula na internet. Nevím, v jakém jiném oboru je tato činnost tak důležitá jako v umění. V tom světě, kde jsme si viděli do tváří a mohli z nich leccos vyčíst, to pro mě bylo snesitelnější. Internetový prostor zahlcují videa, která jsou jen pokřiveným odrazem skutečného života. Stýská se mi po živém umění, ne vysílaném. Být umělcem, ať už na volné noze nebo v zaměstnaneckém poměru, je především způsob života. Je to jeho esenciální rozměr. Cítím strach z budoucnosti. Místům, která symbolizovala setkávání, zábavu i přesah je lepší se vyhnout, kvůli nebezpečí, které zůstává neviditelné. Co když krize skončí, ale strach přetrvá?

Nejlepší polská a německá divadla zpřístupňují svoje archivy, ke shlédnutí jsou zásadní kusy opatřené anglickými titulky. Sledujeme je na obrazovkách laptopů, v teplácích, s mastnými vlasy. Rychlost internetového připojení bezprecedentně ovlivňuje celkové vyznění uvedených dramat. Pokusím se s tímhle tématem uspět v příštím kole grantů doktorského studia určených pro speciální výzkum.

Připomíná mi to příměr o lízání zmrzliny přes sklo. Pokud bych chtěla být seriózní, tak záznamy a streamy srovnám s přenosy mší, kdy v prázdném chrámu stojí duchovní a pokud si zrovna nezapomene vypnout filtr, fádní video pro mě postrádá přesah. Nic nenahradí živé setkání. Ani to, že je živě, live. Možná, že je teď, ale není tady. Do divadla, kina, filharmonie, na koncert, do klubu, kostela, muzea, na čtení a performance chodíme kvůli síle přítomného okamžiku, který je silnější o to víc, pokud se vlastní reakce umocní a amplifikuje reakcemi a pocity těch, co jsou na tom stejném místě a v tom stejném čase s námi.

Jsem unavená. Protože i to nejlepší představení loňské sezony z Varšavy kdosi narušuje telefonáty a zprávami. Jsou napůl osobní, napůl pracovní. Jsem doma, za počítačem, takže pořád dostupná v mojí domácí „kanceláři/obýváku“. Pořád něco sleduju a k něčemu mi utíkají myšlenky, a přitom to není odpočinek ani práce, jen odepisování na maily, které nebere konce. Podproduktivita z gauče paralyzovaná projevy ministrů financí, kultury, práce a sociálních věcí.

Se slovem rouška se rýmují snad jen medvědí ouška. Kde teď hledat podněty a z čeho čerpat? Nouzový stav není požehnanou dovolenou s nepodmíněným příjmem. Potácíme se v izolaci, s očima bolavýma od konverzací na síti. Leckomu se podaří zabřednout do nejspodnějších hlubin vlastní psychiky nebo (hůř) současné televizní a netflixové produkce. Jen těžko se můžeme opřít o vlastní svět a fantazii, když jsme obklopeni rozrušujícími podněty. Klademe na sebe neúměrné nároky, i přes nezpochybnitelné překážky v práci se stále snažíme vykazovat nějakou činnost, místo toho, abychom prostě jen tak byli.

V neděli večer bylo dobré se pomodlit, aby ten nepříjemný nadcházející týden rychle a pokojně uběhl. Jenže zítra je zase neděle.
 

duben 2020