Inkluzivní vzdělávání  Má každý ve třídě svoje místo?

Inkluze ve školství vzbuzuje v Česku stále dost emocí. Některé děti prostě podle mnohých pedagogů, politiků i rodičů komplikují výuku. V Milovicích u Nymburku naopak razí, že do školy patří všechny děti a kvůli tomu tady mají i koordinátorku inkluze. Jejím úkolem je, aby ve třídách společně byly co nejspokojenější všechny děti včetně těch s různými omezeními, handicapy či životními těžkostmi.

Blízko milovického nádraží stojí naproti sobě přes ulici dvě budovy, jedna větší, druhá menší, obě s velkou zahradou. Do jedné chodí prvňáci a druháci, do té druhé všichni ostatní školáci až do deváté třídy. Při pohledu z ulice se to zdá jako docela běžná základka na malém městě.
 
Obě školní budovy jsou zatím prázdné, děti si užívají někde venku poslední horké srpnové dny. Je konec prázdnin, do školy zatím chodí jen pedagogický sbor, aby se nachystal na nový školní rok. „Mám tady rozvrh pro asistentky, ale musím ho celý předělat. Na poslední chvíli jsme přijali několik dětí, které potřebují asistenci, tak musím zjistit, zda to zvládneme rozložit mezi stávající asistentky, anebo budeme muset hledat další,“ říká Jana Bezuchová ve svém kabinetu.

Milovická koordinátorka inkluze působí na Základní škole T.G. Masaryka v této funkci už deset let, učí tady ještě o pět let víc. Vystudovala střední průmyslovou školu, ale na vysokou školu se hned po maturitě nedostala. Psal se rok 1998. „Nastoupila jsem tehdy jako suplentka na základní školu v Pečkách, asi třicet kilometrů odsud,“ vypráví Jana Bezuchová. Pracovní pozice, která dnes již neexistuje, spočívala v tom, že suplovala za chybějící vyučující.

Hledat jiné cesty

Vysokou školu, konkrétně pedagogiku, si pak dodělala dálkově. Před patnácti lety se z Peček přesunula do středočeských Milovic, kde učí na prvním stupni. Důležitý moment přišel před deseti lety, když jí ředitelka milovické školy Lada Flachsová (mimochodem vystudovaná speciální pedagožka, která má tudíž blízko k dětem se speciálními vzdělávacími potřebami) nabídla školení od neziskové organizace Rytmus – na koordinátora*ku inkluze.
 
Nezisková organizace, která se zaměřuje na podporu handicapovaných, stála o to, aby se tato funkce na českých školách rozšířila. „Často jsem si dělala různé kurzy na toto téma, takže paní ředitelka věděla, že jsem tomu nakloněná. Vždycky se vám ve třídě objeví nějaké dítě, kterému je potřeba porozumět a pomoct, protože mu něco nejde. A to mě stále popohánělo k tomu studovat, hledat jiné cesty,“ vzpomíná Jana Bezuchová.
 
Po kurzu se stala v milovické škole koordinátorkou inkluze a je jí dodnes. Jelikož ale v zákoně o pedagogických pracovnících tuto funkci nenajdeme – znamená to, že si musí odpracovat svých čtyřicet hodin týdně jako učitelka a koordinátorku pak dělá ve svém volném čase (a dostává za to peníze ve formě odměn).

Volali i z Prahy

Postupem let se ve městě a okolí rozšířilo, že inkluze milovické škole jde. Tím pádem – což se stává i jiným obdobně otevřeným školám v Česku – se na ně začaly čím dál častěji obracet rodiny, ale i pedagogicko-psychologické poradny s dětmi, které potřebují citlivější přístup. Jednou do školy zavolali i rodiče z Prahy. Po zkušenostech v hlavním městě hledali pro svého syna bezpečnou školu. „Těší nás, že máme takovou pověst. Na druhou stranu se nám ale počty těchto dětí každým rokem zvyšují,“ konstatuje koordinátorka.
 
Do milovické školy už chodily děti na vozíku, s poruchou autistického spektra, s poruchou pozornosti či poruchou chování anebo děti cizinců. To ale není vše – inkluzivní přístup zahrnuje i děti nadané (v milovické školy mají i koordinátorku, která se zaměřuje na nadané děti), děti z dysfunkčních rodin, ale třeba taky děti, které se ocitly v těžké životní situaci, například během rozvodu rodičů či úmrtí v rodině. „Proto v září vždycky všem rodičům říkám, aby mi během školního roku dali vědět, pokud se u nich doma bude dít něco nestandardního,“ nastiňuje svoji taktiku Jana Bezuchová.
A ještě něco v Milovicích dělají. Pokud si všimnou, že dítě neprospívá, zhoršilo se v učení či prochází těžším obdobím, vypracují takzvaný plán pedagogické podpory. Pokud si tedy ve škole všimnou, že dítěti nejdou třeba diktáty a mají podezření na dysgrafii, domluví se s rodiči, vytvoří plán podpory a rodiče se mezitím objednají do pedagogicko-psychologické poradny. Jenže termín do poradny dneska dostanete obvykle až za půl roku (dle loňských statistik ministerstva školství vychází celorepublikový průměr tak, že jeden pracovník*ce poradny obstará za rok celkem 224 dětí). Do chvíle, než se případná porucha potvrdí a poradna sepíše patřičná opatření, se „jede“ podle sepsaného plánu, aniž by dítě dostávalo během tohoto mezidobí špatné známky či se zbytečně stresovalo.

Co dělá sociální pedagožka

Inkluze ale zahrnuje i děti, které „zlobí“ – což mnohdy zrcadlí rodinnou situaci. Jana Bezuchová, stejně jako její kolegové a kolegyně, si proto během roku všímají, jestli některé dítě nemá například stopy po bití anebo zpozorní, pokud nenosí svačiny. Na druhém stupni se zase řešívá záškoláctví. „V těchto případech se snažíme scházet s rodiči a řešit s nimi, jak situaci zlepšit. Pokud takové schůzky nefungují a problémy v rodině jsou vážné, oznámím rodičům, že oslovím OSPOD, tedy orgán sociálně-právní ochrany dětí,“ říká Jana Bezuchová s tím, že schůzka se „sociálkou“ obvykle velmi dobře zafunguje.
 
Na tyto problémy mají nově v Milovicích k ruce člověka z organizace Society for all (původně Česká společnost pro inkluzivní vzdělávání). „Je to vlastně takový sociální pracovník, který má za úkol komunikovat zejména s rodinami, zjistit, co aktuálně řeší, s čím se potýkají,“ vysvětluje Jana Bezuchová. Loni tak například pomáhali jedné rodině vyjednat větší vozík pro jejich syna a taky kartičku ZTP, kterou stále neměli.
Tato pozice – nazývá se sociální pedagožka – není stejně jako koordinátorka inkluze ukotvená v zákoně, i když se o tom na ministerstvu školství občas mluví. V současné době mají české školy výchovnou poradkyni, která je učitelkou, ale v rámci snížené časové dotace, zbytek pracovního času se tedy může věnovat výchovným obtížím školáků. Školní psycholožky jsou dnes ve školách pouze v případě, že si na ně vedení sežene peníze odjinud, například z dotací z EU (a dokáží najít někoho, kdo by tu práci chtěl dělat). Další, kdo ve škole může fungovat, je metodička prevence – ale ani tu nenajdeme v zákoně o pedagogických pracovnících, takže kdo dělá metodičku, zároveň učí na plný úvazek (podmínkou navíc je, že absolvuje studium pro metodičky prevence v rozsahu 250 hodin).
 
Všechny tyto pozice by pak měly dle nařízení ministerstva školství tvořit školní poradenské pracoviště, které se pravidelně schází. To v Milovicích dělají. „Aby se dítěti dostalo potřebné péče, je nutná pravidelná spolupráce celého týmu – třídní učitelky, asistentky, speciální pedagožky a podle diagnózy i dalších odborníků ze školního poradenského pracoviště,“ říká ve své kanceláři ředitelka školy Lada Flachsová. Velmi často je nezbytná diskuze i s ostatními vyučujícími. „Sladit časově možné časy setkání všech je velmi náročné, protože dopoledne učíme, metodička nemá úlevu v úvazku, asistentka asistuje a odpoledne je v družině či má úvazek jinde, školní psycholožka je v naší škole jen dva dny v týdnu,“ nastiňuje realitu Lada Flachsová. 

Asistujte, ale plný úvazek pro vás nemáme

Pravidelně se schází se „svými“ asistentkami i milovická koordinátorka pro inkluzi. Asistenci dítě dostane, pokud to schválí pedagogicko-psychologická poradna. Tady je úskalích taky několik. Ti, kteří potřebují asistentku, ji obvykle nedostanou na celou dobu výuky. Nejčastěji ji mají na předměty jako čeština, matematika, angličtina, na druhém stupni k tomu přibude fyzika či chemie. Na výtvarnou či hudební výchovu ale poradna řekne, že ho nepotřebují. „Vlastně tu nemáme v současné chvíli žádnou asistentku, která by měla plný úvazek, tedy že by byla pouze s jedním dítětem po celou dobu výuky,“ konstatuje Jana Bezuchová.

Loni bylo asistentek v Milovicích dvacet, dvě z nich měly úvazek třicet hodin týdně, zbytek méně. Často to vypadá tak, že se jedna asistentka stará o víc školáků, další možná varianta je, že odpoledne pracuje v družině. Nebo je to tak, že si na odpoledne najdou další práci – třeba doučují nebo hlídají děti. Obvykle si tuto práci hledají ženy, které mají doma malé děti a vyhovuje jim, že jsou odpoledne doma. Nebo se do škol hlásí studentstvo pedagogických fakult, aby si při studiu přivydělalo.
Aktuálně vychází průměrná čistá mzda asistenta na dvacet jedna tisíc korun. „Během jara nám vždycky chodí docela dost životopisů, mnoho zájemců pak ale odradí plat. Problém taky je, že finální počet asistovaných hodin známe na konci srpna či dokonce až na začátku září,“ poznamená Jana Bezuchová.
Děti dostávají „papíry“ z poradny na rok, někdy na dva. Po této době se vždycky v poradně zhodnotí, zda je počet asistovaných hodin dostačující nebo ne a v závislosti na tom se počty hodin zvýší anebo naopak sníží. „Vlastně vždycky nezbývá než doufat, že to nějak celé vyjde,“ povzdechne si milovická koordinátorka inkluze.

Na schůzkách s asistentkami Jana Bezuchová řeší, jak se daří konkrétním asistovaným dětem, asistentky mezi sebou sdílí zkušenosti či pomůcky, které se jim osvědčily. Postupem času ale koordinátorce došlo, že velké porady nejsou vždycky to nejlepší. Člověk má málo prostoru mluvit a sdílet, před hodně lidmi se mu nechce říkat, co se mu třeba nepovedlo.
 
Bezpečný prostor je prostě potřeba vytvářet nejen pro děti ve škole, ale i pro dospělé. Porady se tedy různě zmenšují. Někdy se scházejí jen asistentky s dětmi, které mají stejné potíže. Pak třeba jen asistentky ze stejného ročníku. „Bylo by skvělé, kdyby byli asistenti lépe zaplacení, protože pak by nám jich tolik neodcházelo pryč. Ta fluktuace je opravdu vysoká, většina tu vydrží jen pár let. Letos mi čtyři odešly, tři nové přicházejí. Takže když už se něco naučí, posbírají zkušenosti, jdou pryč.“
 
I přes špatně placenou práci ale asistentů na českých školách každým rokem přibývá, což taky na ministerstvu školství loni spustilo diskusi o tom, zda by se neměl systém přidělování asistentů změnit, protože státní rozpočet už na to přestává stačit (v roce 2020 bylo dle dat MŠMT asistentujících na základních školách celkem 10 880, loni už 14 122). Z návrhu měly obavy mimo jiné i proinkluzivní školy. Návrh ale nakonec – alespoň prozatím – zůstal jen návrhem.

Kam s nimi?

Inkluze je v Česku už roky třaskavé téma. Může za to mimo jiné velká kampaň v Blesku „Stop škodlivé inkluzi“ před osmi lety a ani opakované výroky exprezidenta Miloše Zemana a dalších konzervativců, že tyto děti budou šťastné jen „mezi svými“.

Děti se středně těžkým či těžkým mentálním postižením či složitějšími kombinovanými postiženími jsou přitom dodnes stále nejčastěji vzdělávány ve speciálních školách. Dle ministerských statistik se počty těchto dětí v běžných školách nezvyšují. Co se zvyšuje, jsou počty asistentů u těchto dětí.
Otazníky ohledně prospěšnosti inkluze přicházejí u dětí takzvaně hraničních, tedy těch s lehkým mentálním postižením. Kam patří? Školy taky mívají problém s dětmi s poruchou autistického spektra, ADHD či takzvanými poruchami chování a taky s dětmi z nepodnětného prostředí. Šetření, například České školní inspekce, ovšem ukazují, že problém není až tak v tom, kam tyto žáci patří, jako spíše to, zda s takovým složením třídy umíme pracovat. Řada vyučujících, jak ukazují analýzy, nemá potřebné kompetence a potřebnou podporu školy k tomu, aby tyto děti do kolektivu integrovali.
Faktem je, že pedagogické fakulty se stále hodně zaměřují na didaktiku a znalosti o předmětech, které má budoucí absolventstvo učit. Ohledně samotných dětí a toho, jak funguje dynamika třídního kolektivu, jak pracovat s klimatem ve třídě, řešit konflikty či podporovat spolupráci se budoucí pedagogové*žky dozvídají sporadicky nebo hodně teoreticky. Praxí na školách taky není během studia příliš. Zároveň platí, že vyučující mají povinnost se následně během své praxe i nadále vzdělávat – to se ale často neděje.

Ohledně podpory se to má tak, že – jak bylo zmíněno výše – školy sice mají mít svoje školní poradenská pracoviště, ale všechny potřebné odborníky a pozice stát odmítá zaplatit. Pedagogicko-psychologické poradny jsou dlouhodobě přetížené a zároveň jim chybí centrální vedení a metodika, která by jejich práci napříč republikou sjednocovala. „Zahlcenost poraden je zřejmá. Pomoct by mohlo, pokud by školní poradenská pracoviště dostala kompetence k základnímu vyšetření žáka,“ navrhuje milovická ředitelka. Školám podle ředitelky hodně chybí i návštěvy pracovníků*c z pedagogicko-psychologických poraden (což mají poradny v popisu práce, realita je ale taková, že na to nemají čas).

Jen pomalu v tuzemsku vznikají taky multidisciplinární týmy, v nichž působí dětský psycholožka, zdravotní sestra, sociální pracovnice, speciální pedagožka (a případně psychiatra). Tyto týmy jsou schopné pomoct rodinám s tím, čím si poradit nedokážou – a zároveň jsou připravené pomoct školám, aby do ní mohlo dítě bez problém chodit. „Takové týmy jsou schopné rychle reagovat na problémy, které se teprve rozjíždějí. A ukazuje se, že pak je intervence psychiatra*y potřeba daleko méně, protože se problém zachytí a řeší včas,“ konstatovala před časem pro magazín Reportér současná vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková.

Všechno neumíme

Ne všechno ale v Milovicích svedou. Přiznávají, že stále neumí pracovat s dětmi, které nedokážou fungovat v kolektivu, vyčnívají, do třídy nezapadnou, někdy jsou agresivní. Nenadálé události a krizové situace nebo velká jinakost se podle Bezuchové ostatním dětem, zejména když už jsou na druhém stupni, hůř vysvětlují. Hůř se nám vysvětluje i to, že nějaký spolužák*čka funguje podle jiných pravidel či se k němu přistupuje s větší shovívavostí. „Vlastně nevíme, jak jim to vysvětlit, i když se o to snažíme. I přes snahu je pak ve třídě stále cítit, že to není úplně v pohodě, že to skřípe. Spolužáci i vyučující mají obavy, kdy se zase něco stane.“

Na prvním stupni je to jednodušší. „Tam je s nimi celou dobu jeden učitel, který má hodně prostoru a času všímat si, co se ve třídě děje a s žáky to řešit. Druhý stupeň je o poznání náročnější – učitelé se střídají, každý může mít jiný přístup. Navíc ani na naší škole inkluzi nejsou všichni úplně naklonění,“ poznamená Bezuchová.
Ideální v tomto shonu, problémech a náročné výuce by byli dle milovické školy vždy dva lidé ve třídě – učitelka a asistentka. „Pokud asistent s pedagogem tvoří dobrý tým, je to ku prospěchu celé třídy i jich samotných,“ je přesvědčená Lada Flachsová. V současné době je situace složitá v tom, že asistentka je sice ve třídě kvůli konkrétnímu dítěti, tj. asistentku dítěti přidělila poradna. Zároveň ale platí, že asistentka byla měla být správně „asistentkou vyučujícího“, tudíž by měla pomáhat učitelce s celou třídou. Praxe se ale velmi různí dle schopností a vůle jednotlivých pedagožek a asistentek. Navíc – jak už bylo řečeno – asistentka není ve třídě neustále.
 
Význam asistentek dokládá i jedna milovická historka. Před časem Janě Bezuchové přistál na stole zajímavý požadavek od učitelek: chtěly, aby asistentky měly znalosti v předmětu, v němž asistují. „Rozhodla jsem se zeptat asistovaných dětí, co si o tom myslí, a rozdala jsem jim dotazníky.“ Děti napsaly, že jim je úplně jedno, že tam je paní asistentka, která vůbec neumí fyziku, ale že oceňují to, že jim je stále někdo při ruce, že je to člověk, na kterého se můžou kdykoliv obrátit. „Vlastně z toho vzešlo, že třeba třídní učitelku někdy děti vidí jen párkrát do týdně. Když ji shánění, musejí na ni čekat o přestávce před kabinetem, ona ale často nemá moc času. Asistentka na ně má naopak čas vždycky.“
 
Velmi by podle ředitelky prospěl i psycholog*žka do každé školy. „Sebepoškozování žáků, problémy v kolektivu, problémy doma, sociální fobie, deprese .... Kdo jiný by toto s žáky rozebíral a ve třídním kolektivu se snažil tomuto předcházet? Učitel se snaží se pomoct, ale nedostává se mu času a někdy si s daným tématem neví rady. Proč školní psychologové nejsou? Je to náročná práce za směšný plat,“ odpoví si sama na otázku Lada Flachsová.
 
I přes všechna tato úskalí milovická škola nepolevuje a neúnavně už řadu let razí myšlenku, že každé dítě v jejich škole má svoje místo. „Jde nám o to, aby každý dostal šanci zažít úspěch,“ říká Jana Bezuchová a pokračuje: „A proto se stále učíme objevovat, jaký kdo je a co potřebuje, a společně s ním hledáme jeho cestu.“
 

říjen 2024