30 let po revoluci  „My jsme ten lid.“ Hra s emocemi

I po třiceti letech část Čechů a Němců spojuje pocit, že „kvůli tomuhle jsme tenkrát do ulic nešli“. Komentář od Vojtěcha Bergera.

Před 30 lety se ulicemi a náměstími východoněmeckých měst neslo skandování „My jsme ten lid“ jako odpověď komunistickému režimu, který se právě „lidem“ desítky let zaštiťoval. V Československu se zase tehdy neoficiální hymnou sametové revoluce stala píseň Modlitba pro Martu, jejíž text dával naději, že „tvá ztracená vláda věcí tvých zpět se k tobě navrátí, lide, navrátí“.
 
Onen lid tehdy nakonec v obou zemích záhy vyhrál nad komunistickým režimem. Zmíněná hesla o lidu se ale v Česku i Německu po třiceti letech v různých variacích znovu vrací, jen z jiných úst a v jiných souvislostech. Už nezní od vousatých lídrů demonstrací v károvaných svetrech, ale od marketingově perfektně proškolených politiků v padnoucích oblecích. Současný svět vykreslují jako bojiště „obyčejných lidí“ proti elitám.
 
V češtině i němčině – a koneckonců i v řadě jiných řečí v jiných zemích – tak slyšíme od některých populistických stran prakticky totožné výzvy: že si „máme vzít naši zemi zpět“, že se konečně bude „dělat politika pro lidi“ či vágní ujištění, že „svět bude zase normální“ a všechno bude jako dřív – s bezpečností naší země, potravinovou soběstačností či „tradiční“ rodinou.
Berlínská zeď | © Getty Images Česko a nemalá část Německa toho zkrátka mají tři dekády od pádu autoritářského režimu společného víc, než se v době stříhání drátů na hranicích zdálo. Je to především pocit velké části obyvatel, že s pádem starých pořádků nevyhráli. Že se jim nevede lépe, ale hůře, že do jejich vesnice už nejezdí tolik autobusů jako za komunismu, že pošta, obchod i lékař jsou kvůli rušení poboček dál, že všechno zdražilo… Pocit, že „kvůli tomuhle jsme tenkrát klíči necinkali“, pocit ukradené revoluce, pocit, že to všechno mělo být jinak.

Na cestě k hraně útesu

Že se lidé z bývalé NDR často cítí navzdory masivním investicím do východní části Německa jako „občané druhé kategorie“, potvrzují průzkumy veřejného mínění. A není překvapením, že silnou podporu tam mají právě ti politici, kteří – aniž by na to ve skutečnosti měli jakýkoli reálný vliv – lidem slibují, že je z problémů dostanou. Je to hra na emoce, na to, že se konečně někdo zajímá o můj osud, o můj zpackaný a těžký život. Konečně můžu s něčím pohnout, stačí dát hlas těm, kdo slibují, že na mě po volbách nezapomenou.
 
V Česku, kde jsou v exekuci statisíce lidí, je situace podobná. Řeči o tom, že svoboda je nejvyšší hodnota, prostě nepůsobí tak atraktivně jako kdysi, když se topíte v dluzích a nemůžete sehnat práci.
 
Stejně dobře jako v Německu i na české voliče funguje vábnička přímé demokracie. Ti, kdo slibují referendum o každé prkotině s tím, že „lidé konečně vezmou věci do vlastních rukou“ a nenechají si nic diktovat, si hrají s ohněm. Říkají svým voličům, že můžou klidně rozhodovat o mezinárodních smlouvách, o klíčových ekonomických otázkách, o zahraniční politice. Řada z těch lidí se přitom do svízelné situace dostala vlastními chybami a neznalostí – třeba kvůli tomu, že si nabrali víc půjček na spotřební zboží, než dokázali unést.
 
Ano, je to zatím politický proud, který ani v Česku, ani v Německu na celostátní úrovni nepřevládl. I když se v obou státech vytratila klasická soutěž politických programů, i když zejména v Česku začal politiku utvářet namísto idejí marketing, i když se (znovu zejména v Česku) politické vize často vytrácejí ve prospěch volebních cukrátek, jako jsou vlaky (skoro) zdarma pro důchodce a studenty – přesto ještě Češi a tím méně Němci zatím nedospěli do fáze, kdy by došli na hranu útesu a hlasovali pro populistické strany tak masově, že by jim dali bianco šek jejich zemi úplně převrátit naruby anebo zničit vlastní nekompetencí. Zatím.
 
Je to ale proud, který chce k moci a pro řadu voličů je atraktivní. A česká i německá společnost zřejmě budou muset na regionální či celostátní úrovni populistickou alternativu alespoň na čas vyzkoušet. Teprve pak se ukáže, jestli jsme konečně našli politické mesiáše, nebo jen další obchodníky s deštěm.
Berlínská zeď | © Getty Images

Německo na českém seznamu viníků

Německá kancléřka Angela Merkelová si už mohla během své čtrnáctileté éry v čele spolkové vlády potřást rukou se sedmi českými premiéry. Dlouhodobý nepoměr v politické stabilitě mezi oběma sousedními zeměmi je tak nabíledni.
 
I německá politická scéna se sice v posledních pěti letech mění a staří hegemoni stranického systému pomalu ustupují novým partajím nebo těm, které chytají druhý dech. Ve srovnání s českými stranami „na jedno použití“, jakých jsme za posledních deset let viděli několik, je ale německá politika pořád klidným pobřežím obepínajícím divoce šplouchající český rybníček.
 
Přesto jsou emoce řady Němců totožné jako u Čechů – od frustrace z vlastních životních problémů je jen krok k otázce „kdo za to může?“. Kdo může za to, že já se mám špatně? I odpovědi bývají v Česku a Německu stejné. Třeba migranti či Brusel. Je tu ale jeden podstatný rozdíl. V Česku se totiž na seznamu viníků ocitá v posledních letech i samotné Německo. Výroky typu „kdyby sem Merkelová nepozvala ty migranty“, nebo „kdybychom nebyli německou obchodní kolonií“ si někteří čeští politici rychle osvojili, protože na jejich voliče perfektně fungují.
 
Německo, na kterém je česká ekonomika životně závislá, se tak stalo jakýmsi otloukánkem české politiky, hromosvodem pozornosti, který odvádí zrak voličů od problémů doma. Dívejte se raději, jak to Německu nejde, kolik problémů je spojených s integrací víc než milionu uprchlíků, nebo jak to Berlín přepálil se zelenou revolucí v energetice. Kritizujte, pohoršujte se nad sousedy, protože pak vám samotným bude líp.
 
Je to přitom z české strany obyčejné zneužívání vynikajících vztahů s Německem, které se složitě budovaly desítky let, a spoléhání se, že to Němci nějak unesou. A zřejmě to opravdu budou muset unést – mají totiž přibývající starosti s tím, aby skutečně „byli jeden lid“ či „jeden národ“, jak si to před třiceti lety přála zaplněná náměstí, a ne aby stál východ proti západu.
 
Česká společnost je ovšem podobně rozdělená a spíš než dopředu se ohlíží s nostalgií zpět či přešlapuje na místě. Češi by se tak měli spíš obrátit sami k sobě, začít řešit vlastní problémy a nesledovat jen škodolibě, jak se stejnou výzvou zápasí Německo. Koukání přes sousedův plot je ale zatím očividně příliš velkým lákadlem.

září 2019