Kulturní zastoupení v Ukrajině  Nová (ne)normálnost

Mezinárodní instituce, jako je České centrum, Goethe-Institut v Kyjivě a řada dalších, se navzdory válce snaží zůstat místem setkání různých kultur a zkušeností. I když je to náročné, ukazují, že kultura pomáhá přežít i v časech krize.

Píšu tento text v době, kdy Rusko podniká další ničivé a bezohledné letecké útoky na Ukrajinu. Mimo jiné i ten nechvalně proslulý úder snad mezikontinentální balistickou raketou, nebo balistickou raketou středního doletu na Dnipro.

Zdálo by se, že v takové chvíli a na takovém místě může být důležité cokoliv, jen ne mezinárodní kulturní výměny, spolupráce nebo kulturní diplomacie. Obecně řečeno, zjevně ne kultura. Kdybych žila v jiné zemi a neviděla vše na vlastní oči, velmi by mě to překvapilo, ale je to fakt: dnes se v Kyjivě naživo koná závěrečný koncert velkého (zvlášť pokud se jedná o zemi ve válečném stavu) devítidenního festivalu barokní hudby Kyiv Baroque Fest – 2024. Festival se zaměřuje na francouzského skladatele Jeana-Philippa Rameaua a ukrajinského skladatele Dmytra Bortňanského. Musím poznamenat, že většina akcí Kyiv Baroque Festu byla předem vyprodána. Festival tedy nebyl jen konceptuální nebo symbolickou událostí, ale akcí, která vzbudila zájem a měla úspěch v ukrajinském hlavním městě.

Stejně jako bylo barokní umění křižovatkou a vzájemným ovlivňováním kultur různých zemí, stal se i festival barokní hudby výsledkem organizačního úsilí za mimořádných podmínek ukrajinských i zahraničních institucí, včetně kulturních institucí reprezentujících evropské země. Jsou to například Francouzský institut v Ukrajině, České centrum v Kyjivě, Polský institut v Kyjivě, Italský kulturní institut v Ukrajině, Goethe-Institut Ukrajina a velvyslanectví těchto zemí. Do Kyjiva na živé koncerty přijeli i někteří zahraniční umělci, například kontratenorista Andreas Scholl z Německa nebo klavírista Jean Rondeau z Francie.

Chtěla bych více přiblížit, jak některá evropská kulturní zastoupení, s nimiž mám zkušenosti, fungují v těchto válečných podmínkách.

Česká republika

Česká republika od samého počátku plnohodnotné ruské invaze aktivně podporuje Ukrajinu v různých humanitárních, politických, vojenských a kulturních iniciativách. České centrum v Kyjivě téměř nepřestalo fungovat a obnovilo i offline činnost jako jedno z prvních kulturních zastoupení evropských zemí v ukrajinském hlavním městě. Výrazný důraz klade na hudbu. V roce 2024 v České republice probíhá Rok české hudby. Na začátku září navštívil několik bezpečnějších ukrajinských měst – Černivci, Rivne a Luck – český varhaník Josef Kratochvíl, který hrál hudbu především českých skladatelů. Probíhají také projekty spojené s výtvarným uměním.

Například výstava českého komiksu se konala v srpnu v Nezničitelném Hubu Orbita v Záporoží v rámci uměleckého fóra Tarasův park. Je neuvěřitelné, že v příhraničním městě, pod palbou řízených leteckých bomb a raket, může probíhat taková akce. Významnou filmovou událostí byl Karpatský horský mezinárodní festival filmů v Užhorodě, na němž se České centrum podílelo jako partner. Českou republiku na festivalu reprezentoval film Ondřeje Vavrečky Lišejníky, který vypráví o jedné z typických forem horské flóry – lišejnících. Film obdržel zvláštní ocenění Ukrajinské asociace filmových kritiků. Dalším zajímavým projektem byla iniciativa České dědictví na Zakarpatí, která představuje objekty postavené na území Zakarpatské oblasti v době, kdy byla součástí meziválečného Československa, za účasti českých odborníků.

Jejich audioprůvodci a popisy jsou dostupné prostřednictvím speciální online mapy a mobilní aplikace. Mezi nimi je kostel v Solotvynu, Masarykova kolonie v Chustu (odkaz na koncept „města zahrady“) nebo turistické chaty v horách. Nejvíce objektů se však nachází v Užhorodě – od Masarykova mostu přes řeku Už až po čtvrť Malý Galagov nebo typické červené hydranty s nápisy „Praha“.

„České centrum se snaží pořádat a podporovat akce nejen v hlavním městě nebo největších městech, ale také na venkově a v menších obcích,“ říká ředitelka Českého centra v Kyjivě Tereza Soušková. „Například posíláme knihy do veřejných knihoven v rámci programu Česká polička. Sama se zajímám o film a velmi mě těší podpora účasti českých filmů na různých festivalech. Ale pracovat v těchto podmínkách je samozřejmě těžké. Neustálé letecké útoky a poplachy, výpadky elektřiny. A hlavně – umírají lidé. Vzniká velký respekt k tomu, jak se Ukrajinci dokázali přizpůsobit této situaci, nevzdali to a pokračují ve své práci.“

Polsko

Jedním z nejvýznamnějších kulturních zastoupení jiných zemí v Ukrajině je Polský institut v Kyjivě. V roce 2022 byl jedním z prvních, který obnovil svou činnost po skončení obléhání Kyjiva, a dokonce rozšířil své prostory. Polský institut nyní sídlí v samostatné budově v Podilu (malebné historické čtvrti u řeky Dnipro, na úpatí Kyjivských hor). Budova nabízí dostatek místa pro pořádání různorodých akcí, jako jsou koncerty, diskuse nebo čtení, a také pro výstavní prostory. Jednou z prvních výstav v roce 2022 byla expozice ikon na muničních bednách ukrajinských umělců Olexandra Klymenka a Soni Atlantové.

Jak je vidět, Polský institut se zaměřuje nejen na prezentaci polské kultury v Ukrajině, ale také na podporu ukrajinské kultury nebo syntézy obou kultur. Významným příkladem je Literární cena Josepha Conrada Korzeniowského, která se každé dva roky uděluje ukrajinským spisovatelům a spisovatelkám. Symbolické je, že sám Conrad byl anglickým spisovatelem polského původu, narozeným v Ukrajině. V roce 2024 se do finále dostali ukrajinští spisovatelé Andrij Ljubka, Olexandr Myched a Jaryna Čornohuz. Analogickou cenou ve výtvarném umění je Cena Kazimíra Maleviče. Malevič byl také polského původu, narodil se v Ukrajině a byl úzce spjat s Ukrajinou a ukrajinskými uměleckými procesy.

Kromě toho pokračují tradiční programy, například Dny polského filmu v Ukrajině. Jeden z dlouholetých koordinátorů Viktor Sobijanskyj popsal letošní událost takto: „Největší výzvou letošního ročníku bylo ‚udržet geografii‘ našich Dnů polského filmu. Velmi jsme chtěli být přítomni v Charkivě, Odese a jsme nesmírně rádi, že se to podařilo. Měli jsme ambice rozšířit se. Bohužel se nám nepodařilo, jak jsme plánovali, zorganizovat projekce v Sumách. Poprvé po letech jsme však Dny polského filmu uspořádali v Žytomyru.

Co se týká tematického zaměření, nebyl žádný speciální tematický pohled. Letošní výběr byl velmi žánrově pestrý. Zvláštní pozornost jsme věnovali komediím: pokud se objevily, byly to inteligentní komedie. Organizace online projekcí byla poměrně náročná, ale ty si získaly velkou oblibu, a zřejmě největší zájem byl ve Lvivě.“

V únoru 2024 Institut společně s Národním muzeem dějin Ukrajiny ve druhé světové válce uspořádal výstavu Města-Fénixové: Obnova po válečném ničení. Skládala se z panelů, které ukazovaly zkušenosti z rekonstrukce po druhé světové válce – například Varšavy a Vratislavi – a dalších měst světa, jako Rotterdam, Tokio, Coventry, Dubrovník. Další důležitou součástí výstavy byly návrhy obnovy ukrajinských měst zničených v současné válce – Irpině, Černihiva, Trosťance, Charkiva, Mariupolu, Lviva. Tyto návrhy vznikají zatím velmi „v předstihu“, protože nikdo přesně neví, kdy a jak válka skončí, a nejistota jen narůstá. Přesto ukazují proces tvůrčího myšlení a experimentů na téma poválečného urbanistického prostoru. Toto téma bude zítra nebo pozítří nesmírně aktuální. „Vztahy mezi Polskem a Ukrajinou, mezi našimi kulturami, jsou intenzivní. Proto je naše práce tady pro nás velmi důležitá,“ říká ředitel Polského institutu v Kyjivě Jarosław Godun. „Nechceme jen představovat zajímavé polské projekty, ale chceme také podporovat Ukrajinu a Ukrajince v této strašné situaci, ve které prokazují tolik statečnosti, odvahy a také kreativity. Nedávno jsem navštívil Charkiv a byl jsem ohromen, jak tam funguje umělecký život navzdory každodenním krvavým, barbarským útokům. Právě proto je například tak důležitá Cena Josepha Conrada – jde o společný kontext minulosti, podporu současné ukrajinské literatury a neustálou tvůrčí spolupráci pro budoucnost. Samozřejmě přitom nezapomínáme na misi seznamovat Ukrajince s novinkami nebo klasickými díly polské kultury – ať už jde o Dny polského filmu, nebo nové překlady. Jsem si jistý, že polské filmy, vizuální projekty, literární texty nebo hudba dnes v Ukrajině také podporují lidi.“

Německo

Podobný přístup využívá i německý Goethe-Institut. Nejenže uspořádal velkou přehlídku nových německých filmů (od klasického Nebe nad Berlínem Wima Wenderse z roku 1987 až po letošní film Dva na jednoho Natji Brunckhorst) v kultovním kyjivském kině Žovteň v polovině listopadu – následně také ve Lvivě, Černivcích, a dokonce v Charkivě, Odese a Dnipru. Goethe-Institut byl také jedním z organizátorů velkého ukrajinského programu na Frankfurtském knižním veletrhu v říjnu.

Přítomnost kulturních zastoupení v dnešní Ukrajině a odpovídající kulturní spolupráce jsou těmi věcmi, které v době války dávají naději. Podporují nás v této válečné „nové (ne)normálnosti“. Nejde o proslulou „kulturní frontu“, ani o naivní vzdor okupantům (koneckonců se akce konají v krytech a v případě potřeby se ruší nebo přesouvají). Jde o pokračování civilizovanosti, o podporu lidí a jejich ducha prostřednictvím tvůrčích a život podporujících praktik.

P.S.
Během práce na textu byl Kyjiv masivně ostřelován, v důsledku čehož rusové poškodili České centrum.
 

leden 2025