Podivuhodno paradoxy jedné překladatelské kariéry  Ubrousku, prostři se, plášť neviditelnosti a samopíšící pero

Spoustu by nám toho zůstalo utajeného, kdyby neexistovali překladatelé*ky, kteří nám zprostředkovávají pochopení pro myšlenky a pocity. Kdo u toho zůstává v utajení, jsou překladatelé*ky samotní. Nebo se stávají odlidštěnou funkcí v komerčním kontextu, jejíž živobytí je dodnes v ohrožení stroji. Přispěvatelka JÁDU a překladatelka textů publikovaných na JÁDU píše (z vlastní zkušenosti) o paradoxech svého povolání.

„Omlouvám se, ale nemohu pomoci s akcí, jak bylo dohodnuto. Musím odjet, protože můj příbuzný je nemocný.“ Odeslat. Krátce poté se objeví e-mail. „Jste při smyslech? Jsme společnost XYZ. Nespolupracujeme jen tak s někým.“ A o pět minut později další reakce, bez pozdravu a podpisu: „Našli jsme za vás náhradu.“

Nejspíš pro ně nejsem člověk a jsem pro ně jen funkcí? Ale najednou dostanu na WhatsApp zprávu: „Dobrý den, děkuji za překlad básně. Cena tisíc hřiven, kterou jste navrhla, mi nevyhovuje. Rád bych vám zaplatil tři tisíce.“ Mám radost, a ne kvůli penězům. Jako překladatelka se málokdy cítím ceněná.

Překladatelství je však obrovský obor. Je obtížné jej obsáhnout byť jen částečně v tlusté vědecké knize, natož v eseji. Přesto se o to na základě vlastních zkušeností pokusím. Jako tlumočnice a překladatelka pracuju již deset let. Mé jméno se objevuje v tirážích filozofických knih, v zoom místnostech psychologických seminářů a pod uměleckými eseji o válce. Zkušenosti z těchto let bych popsala jedním slovem: paradoxní. O těchto úžasných paradoxech vám budu vyprávět.  

Ubrousku, prostři se: cena a hodnota překládání

Překládání jsem se začala věnovat, protože jsem milovala jazyky a zajímala se o humanitní témata (kulturu, literaturu, filosofii). Literární překlad mě vždycky lákal, ale první texty, které jsem přeložila, byly pro jinou branži. Jako studentka jsem měla brigádu v továrně na ventilátory, kde jsem se zabývala produktovými pasy a technickou terminologií. Nic obtížného, nic vzrušujícího. Finanční ohodnocení nebylo nijak závratné, což odpovídalo tomu, že jsem začátečnice.

Po roce jsem dala výpověď, ponechala technické texty svým trpělivějším kolegům*yním. Zprostředkovat nejen suchý obsah, ale také poezii textu – to mi připadalo jako vrchol mistrovství. Hrozně jsem chtěla zkusit literární překlad. Brzy se naskytla příležitost a když jsem po ní skočila, dostala jsem vytouženou odpověď: „Rádi s Vámi navážeme spolupráci.“ Následovala zmínka o honoráři a ta suma byla jako studená sprcha na moje nadšení. Byla třikrát menší než za technické překlady.

Později jsem se dozvěděla, že se jedná o smutný trend, který vůbec nesouvisí s mými pracovními zkušenostmi. Mezi mými kolegové*yněmi panuje přesvědčení, že se pouze z literárního překládání nedá vyžít. Je to pravda, kterou jsem dlouho nechtěla pochopit. Vyplývá z reality ukrajinské překladatelské branže: s nedostatečnou státní podporou a marginální pozicí na trhu se ještě dá nějak vyrovnat, ovšem nízká kupní síla je něco, s čím se těžko bojuje. Překládání je dalším pokrmem na jídelníčku konzumního života: rychlé, levné, anonymní. A hotový text lze přirovnat k ubrousku, který známe z pohádky. Když už je stůl prostřený, neptáte se jak a kým.

Samozřejmě existují stipendia, mecenáši a financování z mezinárodních fondů. Nicméně cena literárního překladu nemá šanci držet krok s jeho hodnotou. Cenotvorba v překladatelské branži často nezohledňuje skutečný obsah práce. Sazba obvykle nevychází z ukrajinského oborového standardu (kolem 6 eur za stránku včetně mezer), ale z komerčního zájmu. Samotná osoba překladatele*ky, jeho vzdělání, znalosti a tvůrčí potenciál jsou z rovnice odstraněny. Protože „život není přání na přání“. A přesto nám jako čtenářům naše přání plní překladatelští géniové, kteří se v tichosti věnují svému umění. Umění, které si v Ukrajině stále ještě musí vydělávat na chleba.“

Plášť neviditelnosti: schovat se za text

O neviditelnosti překládající*ho jsem poprvé slyšela ještě na univerzitě. Koncem 90. let americký teoretik překladu Lawrence Venuti napsaů: „Čím se překladová kniha lépe čte, o to méně člověk pomyslí na to, kdo ji překládal.“ Jeho kniha The Translator’s Invisibility vyšla v roce 1995. A pokud jsem tento citát dobře přeložila, pak jste se nad tím, kdo to přeložil ani nezamysleli a já se zase jednou zneviditelnila.

Do termínu „neviditelnosti“ Venuti zahrnul mimo jiné také odosobnění překládající*ho jakožto zprostředkovávajícího mezi autorstvem a čtenářstvem. Jména překladatelů*ek často marně hledáme na obálkách knih, přestože to jsme právě my, kdo pečlivě váží slova a tím stránky probouzí k životu. Chybí také často v programech a pozvánkách na akce, jejichž realizace by bez překladu nebyla možná. Čtenářstvu je často jedno, kdo přesně knihu přeložil, byť se třeba jedná o jejich oblíbenou knihu. Nepodobáme se my překladatelé*ky duchům? Celý panteon neviditelných bytostí. Naše neviditelnost nám většinou neprospívá. Ale něco pozitivního na tom přece jenom lze najít. Skromnost, introvertnost, užívat si klidu je pro mnoho lidí na této práci výhoda. A kdysi dokonce představovalo sebezáchovu schovat se za tvář autora*ky. K tomu se ukrajinští překladatelé*ky uchylovali v dobách sovětských represí. Tvorbu neideologizovaných textů v ukrajinštině strana neodpouštěla: spisovatelstvo a básnictvo byli potlačováni a zabíjeni. Přitom k překladům se přistupovalo shovívavěji než k vlastním dílům autorů. V přeloženém textu bylo možné zachovat krásu jazyka, obohatit ho o nové významy, procvičit literární formu. A na otázky či hrozby se dalo skromně odpovědět: „To jsem napsal já? To je Shakespeare. Já jsem jen překladatel.“

Železné pěsti režimu však neunikli ani ukrajinští mistři literárního překladu Maxym Rylskyj, Mykola Lukaš a Hryhorij Kočur. Kočur byl v roce 1930 obviněn z nacionalistické činnosti, poslán do lágrů a propuštěn až po Stalinově smrti. Rylskij byl jedním z mnoha politických vězňů ve věznici Lukjanivka v Kyjivě. Na vrcholu Stalinových represí v roce 1936 byl nucen psát oslavné chvalozpěvy na „moudrého vůdce“ jménem tzv. uměleckého výboru. Mykola Lukaš strávil mnoho let v domácím vězení, které ho zbavilo možnosti pracovat a přivedlo ho do kruté chudoby. Přes všechny zkoušky však „plášť neviditelnosti“ překladu pomohl této trojici zachovat si kousek důstojnosti, tvůrčího dědictví i života jako takového.

A jak to vypadá teď? Po získání nezávislosti Ukrajiny v roce 1990 se oblast překladu značně rozšířila a do jisté míry dokonce navázala na moderní evropské trendy. V praxi však změny probíhaly velmi pomalu. Ukrajinská nakladatelství, která uvádějí jména překladatelů na obálce, lze spočítat na prstech jedné ruky. Bohužel existují i nakladatelství, která autorstvo překladu neuvádějí vůbec. Tato nucená neviditelnost vede k ekonomickému vykořisťování překladatelstva, znehodnocuje jejich profesní identitu, omezuje autorská práva, ochuzuje kulturní výměnu a zpomaluje profesní rozvoj oboru. Jsme všude a nikde: slova na rtech milionů lidí, ale jména ve stínu.  

Samopíšící pero: „neumělecká“ práce umělé inteligence

Není to tak dávno, co se objevila další hrozba: umělá inteligence, která je připravena vzít nám překladatelům*kám chléb, práci a smysl života. Neuronové sítě a jazykové modely vyrábějí překlady neuvěřitelnou rychlostí. A opět se hovoří o tom, že překladatelé*ky brzy budou zbyteční, podobně jako psací stroje v době počítačů. „Všichni používají strojový překlad. Za co platím?“ – uvažuje zadavatel zakázek, když kriticky zkoumá cenovou nabídku. Mnoho klientů se však po počátečním nadšení z umělé inteligence zklamaně vrací k „živým“ překladatelům.

Přesto se digitální svět zrychluje a umělá inteligence se učí mnohem rychleji než lidé: hustota informační atmosféry je dusivá! Překladatelé*ky budou muset brzy soupeřit s novými technologiemi, jako jsou rozsáhlé multimodální jazykové modely a zero shot translation [překlad mezi dvěma jazyky, aniž by model byl na této konkrétní jazykové kombinaci předem trénován, pozn. překl.]. Ty už i v rané fázi vývoje vykazují přesvědčivé výsledky. Dokud si však roboti neporadí s překládáním vtipů, vedením politických jednání nebo jako doprovod dvojjazyčných psychoterapeutických sezení, zůstávám ohledně svých zakázek celkem klidná.

Je důležité si uvědomit, že umělá inteligence nevznikla z ničeho nic. Je založena na tisícileté práci našich předchůdců*kyň, tisících přeložených rukopisů, milionech knih a rozhlasových pořadů, miliardách videí, které lidstvu pomohly dosáhnout určité úrovně porozumění. Toto porozumění je substrátem, na němž dnes vyrůstají četné jazykové modely. V jejich textech však vždy cítím padělek, jako na vyretušovaných fotografiích, kde něco tak úplně nesedí. Překlad byl vždy o hlasu jednoho člověka, který cestuje prostorem a časem k druhému. A v textech překládaných umělou inteligencí panuje podivné ticho. Ticho mezi řádky, mezi kulturami, mezi dušemi. I dnes mohou toto ticho vyplnit pouze překladatelé*ky.

Jen se zamyslete: nebyl by to absolutní triumf v dějinách překladu, kdyby každý rozuměl každému? Kdyby existovalo samopíšící pero, které by vždy našlo ta správná slova? Ale neztratili bychom tak schopnost učit se, zájem o život a nakonec i lidskost, jako v příběhu o babylonské věži? Na tyto otázky může odpovědět jen čas. A já se i dnes cítím ve své práci potřebná. V první řadě jako člověk a teprve v druhé řadě jako překladatelka, jakkoli je to paradoxní.

březen 2025