Děti a dětské domovy  Velké stěhování

Dětský domov – všichni tu žijí spolu jako jedna velká, opravdu velká rodina, která má ale k rodině hodně daleko. Zažitou podobu dětských domovů se rozhodl před lety rozbít Pardubický kraj, který se odvážil k radikálnímu kroku. Všech pět svých dětských domovů, v nichž žije na dvě stovky dětí, začal stěhovat do bytů a rodinných domů v běžné zástavbě a simulovat „normální“ bydlení.

Ve zvlněné krajině podhůří Orlických hor leží městys Dolní Čermná. Na kraji malého města hned vedle fotbalového hřiště na dohled Čermenského rybníka najdeme dětský domov. „Tohle je budova, kterou tu postavili v roce 1954,“ říká tamní ředitelka Stanislava Švarcová, když společně procházíme kolem třípatrového moderně vyhlížejícího domu a zamíříme do její kanceláře naproti. Cestou potkáváme několik dětí, které tu bydlí.

Historie je zde trochu spletitá. Původně stál dětský domov o pár kilometrů i výškových metrů dál – na kopci v Horní Čermné. Kdysi to byl sirotčinec, který založil českobratrský misionář Jednoty bratrské Vilém Hartwig v roce 1867. Žily v něm děti, které o svoje rodiče přišly. Po druhé světové válce se ze sirotčince stal dětský domov a začaly tu žít i děti, které svoje rodiče mají, ale ti se o své potomky nedokážou postarat. O několik let později byl postaven ještě jeden dětský domov v Dolní Čermné. Po čase byly oba dva sloučené pod jedno vedení.

A pak přišel rok 2014, kdy kraj odsouhlasil zásadní věc.

Foto: © Jana Plavec

Velká banda

Dětské domovy tradičně fungují podle zajetého modelu, který ale jen málo replikuje skutečný život. V dětských domovech se sice žije v takzvaných rodinných skupinách, které čítají maximálně osm dětí, stále ale většinou platí, že tyto „rodinky“ žijí v jednom velkém domě a většina aktivit je tu společných. „V Horní Čermné bylo dvacet čtyři dětí ve třech skupinách, ale žily tam všechny spolu jako velká banda a po škole trávily veškerý svůj život tam,“ konstatuje Klára Marková, která začala před osmi lety v Horní Čermné pracovat, nejprve jako noční vychovatelka, posléze jako denní. Dnes tato dvaatřicetiletá žena zastává pozici hlavní vychovatelky.

V dětských domovech pracují kromě pedagogických pracovníků*nic také kuchařky, bývá tu prádelna a v Horní Čermné dříve zaměstnávali dokonce i švadlenu. Neobvyklý není ani centrální sklad s oblečením, samozřejmostí jsou uklízečky. Děti mají sice v dětských domovech různé domácí povinnosti, ale hodně toho, co je pro chod domácností potřeba, za ně dělají dospělí.

Jenže. Když pak tyto děti, respektive mladí dospělí, domov opouštějí – obvykle narazí. „Učila jsem je, jak se myje záchod, a taky zjistili, co se stane, když nechají dva dny maso na lince místo v lednici,“ vzpomíná Klára Marková, s čím se její svěřenci potýkali, když se ve svých osmnácti letech mohli přestěhovat z dětského domova do tréninkových bytů (některé dětské domovy jim tuto možnost nabízejí, pokud už jsou plnoletí, ale ještě studují). Neuměli taky vyjít s penězi a na konci měsíce jim nezbývalo na jídlo.

A těžkosti přicházely i z jiných stran. Nově nabytá svoboda se jim líbila, ale s ní přišla i samota, která je najednou obklopila. Najednou byli „vpuštěni do světa“, ale často v něm nebyl nikdo blízký. Někdo, komu můžou kdykoli zavolat, komu by důvěřovali, mohli se svěřit.

Zní to možná banálně – ale tak to zní nám, kteří od mala viděli svoje rodiče vařit v kuchyni, chodili s nimi nakupovat, u jídelního stolu je během večeří slýchávali řešit mnoho praktických věcí a v pubertě postupně mohli dělat věci samostatně a po svém za vzdáleného dohledu rodičů, které jsme mohli kdykoliv požádat o pomoc či radu. Naskočit rychle do běžného života, pokud jste ho nikdy nezažili, není ale pro děti, které vyrostly bez rodičů, snadné. A proto ona „pardubická bytová revoluce“: protože abyste dokázali obstát „tam venku“, musíte prožít dětství, které se bude co nejvíc blížit běžnému životu.
 

Když uděláte chybu

Ředitelka Stanislava Švarcová přišla do dětského domova před pěti lety a do stěhování se pustila s velkým odhodláním. „Dávalo mi to smysl,“ říká žena, která předtím pracovala pětadvacet let ve speciální škole pro děti s poruchou autistického spektra. Přesun „jejího“ dětského domova dnes stále ještě není u konce. Z „Horničky“, jak místní obyvatelé obci na kopci říkají, se všechny děti definitivně přestěhovali do dvou samostatných bytů a jednoho rodinného domu v roce 2020. V „Dolničce“ ale ještě tři rodinné skupiny zbývají.

Stanislavě Švarcové se podařilo získat do pronájmu rodinný dům od farnosti v blízké obci Žichlínek. Jeden byt má pronajatý od města Letohradu, a jeden jim nabídl soukromník v Lanškrouně. „Není to vždycky snadné, protože pro sousedy jsou někdy děti z dětského domova a priori problém – bojí se, že budou krást či jinak narušovat poklidný život v sousedství,“ poznamenává Stanislava Švarcová. „Po nastěhování však nemáme se sousedy žádné problémy, někteří ani nevědí, že v bytě bydlí děti z dětského domova – žádná taková cedule na domě totiž není.“

V bytech se tu střídají dva vychovatelé*ky a tři asistenti*ky pedagoga, důležité ale je, že stále ti samí. V dětském domově se jich střídalo mnohem víc. „Tam byla jen malá možnost si s někým vybudovat vztah,“ dodává ředitelka. Byl tam například vždycky jen jeden noční vychovatel*ky třeba na tři rodinné skupiny, takže se těžko mohl věnovat večer dětem tak, jak by potřebovaly, a spíš byl jen hlídal, že se něco neděje. Teď má oproti tomu čas si se staršími dětmi povídat nebo mladším číst pohádku.

Podle ředitelky ale „její“ děti ze začátku úplně nejásaly. Chyběla jim velká parta. Nebyl najednou nikdo, kdo by jim organizoval čas a ony najednou nevěděly, co si s volným časem počít. Navíc měly v nových domovech víc povinností – uklízet, nakupovat, pomáhat s vařením, mýt nádobí. Život se dětem proměnil v různých menších či větších detailech. Najednou byla možnost chodit na kroužky mimo dětský domov, a taky do různých škol. Nově si mohly začít zvát domů kamarády. Ne, že by to nešlo i dřív, ale dětem nebylo příjemné zvát si kamarády do „děcáku“.

Jedna věc ale ční nad všechny ostatní. Jejich nové domovy se staly bezpečným prostorem. Objevily tu kouzlo klidu malé skupiny, možnosti nerušených rozhovorů s vychovateli*ky, vlastního soukromí… „V bytě vás celý děcák nehodnotí a když uděláte chybu, tak se vás na to každý neptá. Je tu najednou víc prostoru a času řešit, mluvit, svěřit se, být pochopen,“ vyjmenovává benefity vychovatelka Klára Marková.

Ředitelka Švarcová pak přidává ještě jednu výhodu separátního bydlení: v dětském domově se od sebe děti navzájem učí věci, které nejsou žádoucí. Třeba kouřit. „Tady prostě funguje síla davu. Jeden začne a ostatní se přidají. Velký ústav vám nedává moc na výběr – buď se podřídíte, nebo vás vyřadí z party.“

Nabídka z Prahy

V roce 2014 nabídlo ministerstvo práce a sociálních věcí všem krajům možnost, aby si z peněz z tzv. norských fondů vytvořily svoje transformační plány ústavní péče. Nabídka zněla, že další peníze, tentokrát ze státní pokladny, dostanou kraje při samotné realizaci transformace. Pardubický (a Zlínský) kraj na tuto nabídku kývly.

V Pardubickém kraji fungovalo tehdy pět dětských domovů a tři zařízení pro děti do tří let (bývalé kojenecké ústavy). Vize Pardubického kraje byla ambiciózní: přesunout všechny děti z dětských domovů do bytů a kojenecké ústavy nepotřebovat. Místo toho by malé děti žily u pěstounů (v roce 2021 parlament odsouhlasil konec kojeneckých ústavů a zákaz umísťování dětí do ústavních zařízení od 1. ledna 2025). „S tím už jsme měli zkušenost,” říká krajský radní Pavel Šotola (KDU-ČSL), který je odpovědný za sociální oblast.

Několik let předtím se totiž kraj pustil do jiné odvážné transformace – lidi se zdravotním postižením žijící v ústavních zařízení se tehdy rozhodl také přestěhovat do bytů a domů v běžné zástavbě. „Ústavní forma péče člověka nijak nerozvíjí. Máte kde bydlet, máte naplněné základní potřeby, ale není tam žádný větší osobní rozvoj a žádné využití potenciálu těchto lidí,” říká Pavel Šotola, který je ve funkci už třetí volební období. Ostatně právě to je klíč k tomu, proč se zde tak velké změny v sociální oblasti daří dotahovat do konce.

Kraj si tedy v jeden okamžik řekl, že když mohou žít v bytech zdravotně postižení, mohou i děti z dětských domovů. „Věřili jsme, že to musí fungovat ještě s větším efektem. Viděli jsme, jak děti, které projdou ústavní výchovou, se pak v dospělosti dostávají do problémů a využívají sociálních služeb. Rodiny, které zakládají, nefungují,” podotýká Pavel Šotola.
 

Podpora biologických rodin pokulhává

Součástí původního plánu byl ještě jeden cíl. Ten se ale zatím zdá být tím nejnáročnějším. Kromě toho, že chtěli dětem umožnit žít v „normálním“ bydlení a zrušit systém velkých zařízení, chtěli souběžně výrazně snížit jejich kapacitu. Tedy aby se do ústavní péče dostávalo v jejich kraji o padesát procent dětí méně. „Postupně nám došlo, že tak rychle to nedokážeme, protože aby bylo v ústavní péči o polovinu méně dětí, musíte mít možnost intenzivně pracovat na podpoře biologických rodin. Jenže oblast prevence je stále hodně poddimenzovaná, jde do ní málo peněz ze státního rozpočtu a kraj sám to zafinancovat nedokáže,“ vysvětluje Michaela Svobodová, koordinátorka transformace v Pardubickém kraji.

Většina dětí v ústavní péči svoje rodiče má. Část dětí je z rodin odebíraná nikoli kvůli týrání či zneužívání, ale kvůli zanedbání péče– a pod tím se skrývá leccos, většinou kombinace nedostupného bydlení, závislosti, dluhy či nedostatek rodičovských kompetencí, protože tito rodiče často sami nevyrostli v podnětném prostředí a neměli kde se naučit, jak být dobrým rodičem.

Na západ od nás můžete narazit na jiný model: rodině, která se ocitne v existenčních problémech, se poskytne intenzivní podpora v podobě například sociálního bydlení (aby nemusela rodina bydlet na ubytovně či v azylovém domě a stále se stěhovat) a také tu jsou sociální pracovníci*ice, kteří mají kapacitu chodit do rodin a pomáhat s tím, s čím je aktuálně či akutně třeba (dluhy, exekuce, hledání práce, rodičovské kompetence atd.). Po několika měsících takové podpory lze poznat, zda se rodina dokáže „vzchopit“, či zda dítě opravdu musí z rodiny pryč. U nás na jednoho sociální/ho pracovnici*íka připadají desítky ohrožených rodin a bohužel i možnosti pomoci, které by pro rodinu mohl využít, jsou v Česku velmi omezené, například nám stále chybí zákon o sociálním bydlení.

Na oběd domů!

Zpátky do Pardubického kraje. Radní Šotola vzpomíná, jak tu před lety – ještě před začátkem transformace – začal dětské domovy objíždět. Zjistil třeba to, že děti chodí do školy a pak se z té školy vrací do dětského domova na oběd a pak jdou zase zpátky na vyučování. „Vadilo mi, že děti úplně zbytečně vyčleňujeme z kolektivu. Nedávalo to žádný smysl, a navíc to bylo i dražší,“ konstatuje radní.

Když kraj před osmi lety oznámil, že dětské domovy čeká velká změna, měli ze začátku ředitelé, a hlavně vychovatelé*ky obavy. Objevila se nedůvěru k tomu, co je čeká. Měli strach ze změny. „Není to ale tak, že by pro ně nyní bylo nové uspořádání složitější. Zpětnou vazbu máme takovou, že se jen museli naučit fungovat jinak než dřív. Pracovníci v bytech mají větší zodpovědnost, musí se spoléhat sami na sebe, ale na druhé straně si pochvalují, že odpadlo třeba takové to porovnávání mezi rodinkami,“ komentuje to Michaela Svobodová. Na začátku měli zaměstnanci*kyně z dětských domovů taky pocit, že stěhování znamená snížení jejich kvalifikace. „Hodně jsme slýchávali, že nestudovali vysokou školu, aby teď v bytech uklízeli nebo vařili,” dodává koordinátorka.

Kraj proto ředitele a ředitelky dětských domovů podporoval při hledání nové cesty. Vzali je do Anglie či na Slovensko, kde mají s reformou zkušenosti. Trpělivě s nimi diskutovali, proč děti potřebují žít v malém kolektivu a proč to není stejné, jako když vyrůstají pohromadě. „Tehdy jsme často slýchali jednu věc, kterou teď slýcháme z jiných krajů, které se o změnu pokoušejí nebo o ni uvažují: že jim už dospělé děti, když je přijedou do dětského domova navštívit, říkají, že to pro ně byly nejlepší roky jejich života. Ale na to já jim říkám: Ano, protože nic lepšího nepoznaly, ale to neznamená, že nic lepšího neexistuje,“ kontruje Michaela Svobodová.

Po fázi diskusí, příprav a zahraničních cest ale projekt financovaný z norských fondů skončil a žádný další, ač ministerstvo práce a sociálních věcí návaznost slibovalo, nezačal. I přesto se Pardubický kraj rozhodl, že chce pokračovat a vyčlenil na transformaci peníze z vlastního rozpočtu.

Foto: © Jana Plavec

Co je pro stát levnější?

První dětský domov, který se stěhoval, byl v Poličce. Prvních pět dětí se tehdy, v roce 2017, přestěhovalo do malého domku v obci Pomezí vedle Poličky, který jim nabídla Lesní správa. Aktuálně je kraj ve své přeměně fungování dětských domovů lehce za polovinou. „Pokud se nám nyní povede získat peníze z Národního plánu obnovy, mohla by být transformace dokončena v první polovině roku 2026,” doufá Pavel Šotola.

Pardubický kraj patří mezi kraje s nejnižším počtem odebíraných dětí v přepočtu na celkový počet dětí zde žijících. Patří zároveň i k těm s nejmenším počtem dětských domovů – o to se jim proměna dělá snáze, než by se dělala jinde. Třeba Olomoucký kraj má dětských domovů deset, Královéhradecký osm.

Nejčastější „pardubický“ model je, že děti bydlí v pronajatých bytech, ať už v soukromém vlastnictví či v těch obecních v kombinaci s bydlením v rodinném domě. „Ukázalo se, že pro dětské domovy je výhodné mít alespoň jeden rodinný dům. Pro některé děti je fajn mít možnost vyběhnout na zahradu, vyventilovat emoce,“ vysvětluje Michaela Svobodová.

Michaela Svobodová se na Krajském úřadu Pardubického kraje věnuje transformaci systému péče o ohrožené děti a rodiny. Její manžel David Svoboda založil organizaci Amalthea, jejímž cílem předcházet umísťování dětí do ústavní péče. | Foto: © Jana Plavec Chod jednotlivých domácností je přizpůsobený složení dětí, které v dané rodince žijí, nemusí se podřizovat jednotnému řádu celého zařízení. Děti nemusí taky tolik „bojovat“ o pozornost – výrazně ubylo konfliktů mezi dětmi, ale i mezi dětmi a personálem.

Tento „bytový model“ je o něco dražší, než kdyby děti žily v jednom velkém domě jako dřív, uznává radní Šotola. „Zejména proto, že pro každou rodinku potřebujeme zajistit kvalitní pedagogický personál. Zároveň je nám od začátku jasné, že to musí jít ruku v ruce s prevencí a se snižováním počtu odebíraných dětí. Tuto vizi jsme neopustili, prioritou je pro nás to, aby co nejvíce dětí mohlo vyrůstat v rodinách,“ zdůrazňuje radní. Zde by pak byl prostor pro úsporu (dle propočtů Ministerstva práce a sociálních věcí je prevence šestkrát levnější než ústavní péče, pěstounská péče je pak dokonce třikrát levnější).

V Pardubickém kraji věří, že se jim jejich vynaložená energie vrátí. Ze zkušeností, které kraj načerpal z jiných zemí, je patrné, že děti, které vyrostly v takovém uspořádání, v dospělosti lépe fungují – mají lepší vzdělání, lepší práci, méně problémů, a nezatěžují tedy dlouhodobě státní rozpočet, naopak. A také – méně než jejich rodiče – replikují chyby a špatné životní strategie. Na velké analýzy je v Pardubickém kraji ale ještě brzy.

Jedné změny už si tu ale všimli. „Jejich“ děti tu nemají tak jako dřív tendence hned v osmnácti odcházet pryč. Obvyklý scénář ústavní péče je ten, že se děti těší, až budou moct konečně odejít, uniknout z režimu dětského domova. Hned jak dovrší plnoletost, tak odcházejí, aniž by ale mnohdy měly dodělanou školu. Tamní zkušenost je prozatím taková, že v bytech se to změnilo a děti zůstávají, aby dostudovaly. Nemají takovou potřebu vzepřít se režimovému způsobu života, protože v bytě není režim a jednotná pravidla. To v domě, kde žije třeba třicet dětí (byť v oddělených bytech) pod jednou střechou zkrátka nejde.

Absence blízkosti se časem projeví

A kromě toho: děti začaly v bytech méně plýtvat věcmi. „Dává to smysl. Do dětského domova každý den přivezou čerstvé rohlíky. Děti často nevnímají, kde se berou. V bytě je to ale jiné – někdo je musí jít koupit, zaplatit. Děti vnímají, jaký je rozdíl v cenách zboží v jednotlivých obchodech, učí se plánovat, rozhodovat. Není to stejné, jako když si v domově cvičně vařili a nakupovali o víkendu. To dostali přidělené peníze pouze na ty dva dny, což je nemotivovalo například k tomu, aby šetřili, rozvažovali, co koupit,“ popisuje jednu z malých změn Michaela Svobodová.

Tu nejzásadnější změnu jsme už ale zmiňovali. V dětských domovech se hůře navazuje bezpečný a stabilní vztah s pečujícími pracovníky. Důležitá je v tomto ohledu kontinuita – v bytě se o vás starají stále ti samí lidé, kteří vědí, co jste prožili minulý týden, minulý měsíc či rok. V menším počtu dětí a v soukromí bytu se i mnohem lépe nastavují společně s dětmi pravidla, lépe se dělí pozornost mezi všechny členy domácnosti a vychovatelé*lky mají větší šanci děti opravdu poznat – a tak zde může vzniknout blízkost, která dětem v ústavní péči chybí nejvíce a jejíž absence je pak znejišťuje v dospělém životě.

„Neříkám, že život v bytech je ideální, není a nikdy to nebude rodina. Jsem ale přesvědčená, že si děti odnesou víc, pokud mají možnost zažít to, jak to doma běžně funguje,“ uzavírá ředitelka Stanislava Švarcová.

prosinec 2023