Pravda a lži  Zkreslené vzpomínky

Salvador Dalí tvrdil, že „rozdíl mezi pravými a zkreslenými vzpomínkami je stejný, jako u bižuterie: jsou to právě falešné klenoty, které vypadají více jako pravé, protože se více lesknou”. V posledních letech se falešná tvrzení a na nich založené politické iniciativy setkávají se širokou podporu u voličů, což – jak se zdá – slova španělského surrealisty potvrzuje. V čem se skrývá tajemství popularity postpravdy? Existuje souvislost mezi tím, že se nám falešné vzpomínky často jeví jako pravdivé, a naší náchylností akceptovat lži v sociálním a politickém životě?
 

Paměť často selhává, nejen pokud jde o to, na co jsme zapomněli, ale i u věcí, o nichž se domníváme, že si je pamatujeme. Východiskem pro jeden z nejznámějších psychologických experimentů týkajících se paměti je paradigma asociací, kterému se říká také Deese–Roediger–McDermott paradigma podle trojice psychologů, kteří tento experimentální postup vyvinuli (Deese) a popularizovali (Roediger a McDermott). Účastníkům experimentu je přečten seznam slov, která spolu souvisejí, např. postel, odpočinek, zdřímnutí a chrápání. Poté jsou požádáni, aby zopakovali všechna slova, která si zapamatovali. V této fázi experimentu si většina účastníků „vzpomene“ nejen na slova, která byla na seznamu, ale také na jiná, související s tématem. Když se experimentátoři ptají na přidaná slova, mnozí účastníci jsou přesvědčení, že jim byla přečtena, což dokazuje existenci falešné vzpomínky.

Nejen že máme falešné vzpomínky, ale je možné nám je vnuknout a předat.
Další experimenty v oblasti paměti a kognitivních věd prokázaly, že nejen že máme falešné vzpomínky, ale že nám je navíc lze vnuknout a předat. Výzkumy, které v 90. letech provedla Elizabeth Loftusová, ukázaly, že v situaci, kdy účastníkům experimentu blízcí lidé sugestivně líčí nějakou událost, 20–30 % z nich nejen přiznává, že se takto podsouvaná fiktivní událost z období dospívání skutečně stala, ale jsou schopní přihodit „z paměti” další související vzpomínky. Poté bylo účastníkům experimentu řečeno, že jedna z popisovaných událostí byla smyšlená, a byli požádáni, aby řekli, která z nich to byla. Ti z účastníků, kteří přidávali další informace týkající se falešné vzpomínky, vybírali jako falešnou vzpomínku jednu ze skutečných událostí z jejich vlastního dětství.

Síla sugesce je tak velká, že dokonce pokud se dozvíme, že se informace nezakládala na pravdě, stále trváme na nově získaných vzpomínkách. V experimentu, který byl proveden v roce 2011 na Weizmann Institute of Science v Rehovotu v Izraeli, účastníci sledovali film v pětičlenné skupině, a následně byli v několikadenních intervalech žádáni,  aby odpovídali na otázky týkající se děje a toho, do jaké míry si jsou jistí správností svých vzpomínek. Poprvé odpovídali z paměti, ale podruhé byl každý účastník konfrontován s údajnými odpověďmi jiných účastníků ještě předtím, než měl sám odpovídat. Při chybné „nápovědě“ ze strany domnělých spolusledujících podlehlo 70 % účastníků tlaku skupiny. Při třetí sérii otázek, kdy účastníci byli informováni, že „odpovědi”, které jim byly předtím ukázány, jsou ve skutečnosti fiktivní, se jen 60 % z nich vrátilo ke svým původním, správným vzpomínkám z filmu. Naše mysl je otevřená přijmout za vlastní vzpomínky na události, které se nestaly, ale i vymazat nebo změnit skutečné vzpomínky a nahradit je cizími nebo falešnými.
Naše mysl je zároveň otevřená přijmout jako vlastní vzpomínku na události, které se nestaly, ale také vymazat a změnit existující vzpomínky a nahradit je cizími a nepravými.

V obou případech je klíčem pocit, že nás něco pojí s autory sdělení, které je v rozporu s našimi vzpomínkami. Přirozenou součástí formulování vzpomínek je zapomínání způsobené připomínáním – proces, ve kterém si vzpomínáme na části událostí z minulosti a přitom zapomínáme na ty aspekty dané zkušenosti, které jsme nereprodukovali. Experiment provedený na studentech Princetonské univerzity v roce 2015[15] ukazuje, že při tvorbě společných skupinových vzpomínek založených na vyprávění někoho jiného probíhá proces společného zapomínání způsobeného připomínáním tehdy, pokud vyprávěče vnímáme jako člena naši sociální skupiny. V ostatních případech si ponecháváme vlastní vzpomínky.
           
Z experimentů vyplývá, že mnoho z nás přijímá nepravdivě líčené události jako skutečné vzpomínky a pod vlivem skupiny se vzdává vlastní paměti týkající se věcí, jichž jsme se účastnili, a obrazů, které jsme viděli na vlastní oči. Nelze se tedy divit, že přijímáme nepravdivé líčení  politických a historických událostí, které se často odehrávají na okraji naší kognitivní pozornosti. Je-li náš sklon věřit nepravdám způsoben přirozenými procesy probíhajícími v lidské paměti, jak vysvětlit, že se tento problém v posledních letech objevuje v takovém měřítku?

Technologická revoluce a dramatické posílení role sociálních médií vedly ke znásobení zdrojů informací a pokračujícímu rozdělení společnosti na informační bubliny. Toto rozdělení je také výsledkem přirozeného procesu, který kognitivisté nazývají efektem potvrzení – raději věříme věcem, se kterými souhlasíme, a nejpřesvědčivější jsou pro nás vlastní argumenty. Ve světě široké komunity však bylo místo pro konfrontaci s jinými názory a vytváření hromadné paměti i kolem bolestivých pravd. V realitě identitních komunikačních bublin, kde informace o světě čerpáme ze sociálních médií a od skupin se stále více polarizovaným ideologickým profilem, je snazší než kdy jindy najít lidi, kteří smýšlejí podobně jako my, a uznat je za jediné zástupce naší vlastní malé sociální skupiny. To umožňuje odmítnout veškeré informace zvenčí a zároveň způsobuje dalekosáhle otevírání se falešným vzpomínkám od jiných členů úzké komunity.

listopad 2018